Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Juan Carlos González Leiva (* 1965)

Se dice al pan, pan y al vino, vino.

  • Disidente cubano, relator de derechos humanos y periodista independiente

  • Nació el 5 de marzo 1965 en el poblado Colorado, provincia de Ciego de Ávila en la República de Cuba

  • Proviene de una familia humilde con ocho niños, su padre trabajaba en la agricultura cañera

  • Desde los 21 años está completamente ciego, aun así, logró terminar sus estudios en derecho obteniendo el título de abogacía en la Universidad de La Habana en 1996

  • En 1993, durante sus estudios universitarios, escribió dos cartas a Fidel Castro, dónde le reclamaba el contexto económico en Cuba durante los años noventa y en la segunda carta le acusó a Fidel Castro de violaciones a los derechos humanos

  • En 1998 formó la “Fraternidad de Ciegos Independientes de Cuba” y en el mismo año estableció la “Fundación Cubana de Derechos Humanos”

  • Desde 2002 hasta 2004 fue encarcelado sin juicio y torturado

  • En 2004 lo condenaron a cuatro años de privación de la libertad, sin embargo, debido a sus precarias condiciones de salud le permitieron cumplir los dos años faltantes en arresto domiciliario

  • En 2005, ya recuperado de las torturas y huelgas de hambre en la cárcel, regresó a las actividades de opositor, periodista independiente e informador de la prensa internacional

  • Es miembro de la Iglesia Bautista, su esposa de la Iglesia Adventista del Séptimo Día, ambos residen en Ciego de Ávila

Českojazyčná verze příběhu následuje po španělské verzi:

“Si las personas que administran un país libre y democrático tuvieran un poco más cuidado de la pobreza, al comunismo le sería difícil a prosperar”, advierte el abogado y disidente Juan Carlos sobre la dictadura comunista y está determinado a continuar denunciando las violaciones a los derechos humanos cometidas en su país, pese a estar completamente ciego.

Trabajando en las noches en las cañeras

Juan Carlos Gonzáles Leiva nació en 1965 en el poblado Colorado en la provincia Ciego de Ávila, República de Cuba. Proviene de una familia humilde, su padre trabajaba en la agrícola cañera, que fue confiscada por Fidel Castro después de la Revolución Cubana en 1959[1]. “Mi padre ganaba 20 centavos de dólares americanos al día, mi madre, una mujer de estatura pequeña, además de atender a la crianza de ocho niños, se ocupaba de la atención que requieren los animales domésticos y de lavar ropa a otros agricultores. También en este campo cultivamos unos pedazos de tierra que también pertenecían al estado”, rememora Juan su infancia y agrega: “Nuestra vivienda era un ‘bohío de guano’, que está hecha con la corteza de la palma real con las tablas que se le sacan, y el tejo de la palma se cobije en el techo de bohío, con piso de tierra, sin corriente eléctrica en el medio del campo”. Juan Carlos nació con deficiencia visual como resultado de un parto muy difícil con fórceps, nació sin visión del ojo izquierdo, y una visión parcial del ojo derecho, perdió su vista completamente a los 21 años. Por este motivo inició la primaria hasta los ocho años y solamente pudo terminar hasta sexto grado, no pudo cursar la secundaria por estar casi ciego. Desde los 16 años trabajaba en la agrícola, aunque su padre no quería por la resequedad del sol, las corrientes de viento en los llanos y lo áspero de la tierra, ya que todos en conjunto empeoraban su visión. Al final Juan Carlos fue obrero oficial del riego de agua en las plantaciones cañeras, trabajando durante las noches por cinco años, hasta 1986, cuando como resultado de los extenuantes trabajos nocturnos y conjuntivitis, perdió su vista por completo y ya no pudo bregar más en el campo.

Un estudiante de derecho ciego

Juan Carlos, después de seis grados de escuela y cinco años de trabajos duros en el campo perdió la vista. “Decidí, como no podía trabajar en el campo, hacerme abogado”, destaca sus anhelos Juan su intención, algo que en las condiciones de un joven ciego podría parecer quimérico: “Existía la posibilidad de hacer unas pruebas libres, sin profesores, en una secundaria obrera campesina, me apoyé con amigos y familia. Pero mi meta era ser abogado, me mudé a la capital Ciego de Ávila, donde estudiaba desde las ocho en la noche, hasta las siete en la madrugada”, comenta como en un periodo de tres años, en 1991, terminó los estudios preuniversitarios. A continuación, comenzó a estudiar de forma autodidáctica en la Universidad Agrícola de Ciego de Ávila, para terminar sus estudios universitarios de derecho en la Universidad de La Habana en 1996. “Uno podría preguntar, ¿cómo logré terminar ciego la universidad? Me casé en 1990 con mi esposa, ella leía todos los libros de derecho, ella era más abogada que yo…Hay libros que eran como el ’Capital’ de Karl Marx que es gordo como un ladrillo o la ‘La Historia del estado y el derecho’ de Julio Fernández Bulté, un libro muy grueso, tiene muchas páginas, yo me imagino que era muy aburrido para mi esposa que ni le gustaba el derecho”, menciona el apoyo de su esposa. Durante la universidad escribió dos cartas a Fidel Castro, la primera versa sobre la situación económica en Cuba y la segunda sobre el hundimiento del remolcador 13 de marzo, acusando a Fidel Castro de genocida y violaciones a los derechos humanos. Semanas después, recibió la visita de agentes de la Seguridad del Estado - le hicieron un expediente y enfatizaron que no iba a tener problemas. Tres meses más tarde alguien entró a la casa de Juan Carlos e intentó asesinarlo. Denunció este acoso públicamente vía Radio Martí, un medio informativo de la oposición al régimen comunista. Por tal motivo, cuando en 1997 Juan Carlos aplicó para un puesto como abogado en el Ministerio de Juicio, lo rechazaron por ser ciego, disidente y estar vinculado con la prensa libre.

Dónde todos cantan

Cuando Juan Carlos Leiva cumplió 16 años, leyó el libro “Presidio Político” del poeta y político cubano José Martí, el líder del movimiento de independencia de la República de Cuba en España. Las ideas libertarias de este libro, junto con los contenidos de la Biblia, impactó a Juan en su pensamiento libre y contrarrevolucionario: “Tras la Biblia conocí la verdad, la libertad de pensamiento y de espíritu, de un patriotismo tras el pensamiento cristiano. Sentí que tenía preparación cultural espiritual. Y cuando una periodista me dijo un día ’Trabajar solo para su persona es egoísta’, decidí hacer un compromiso humanitario y político, en este sentido basándome en pensamiento de José Martí y el evangelio”, describe los móviles que le apoyaron a convertirse en un opositor al régimen castrista. En 1998 empezó a formar la agrupación “Fraternidad de Ciegos Independientes de Cuba”, que ha estado activa desde 1999 hasta el día de hoy. En el mismo año estableció la “Fundación Avileña para Derechos Humanos”, de esta organización humanitaria surgió la “Fundación Cubana de Derechos Humanos”, institución que protege y representa los derechos humanos cubanos en varias provincias de la isla. “Logramos crear varias agencias de prensa en provincias Camagüey, Las Tunas, Sancti Spíritus y otras, creamos 50 bibliotecas independientes y proporcionamos un gran apoyo a los presos políticos, realizamos un trabajo muy intenso”, detalla acerca de sus actividades con el objeto de apoyar a la sociedad cubana. En febrero 2002 convocó a un congreso de la oposición al régimen cubano, lo que tuvo como resultante la operación de la Seguridad del Estado en una visita domiciliaria que se llevó a cabo en marzo del 2002: “Se movilizó la policía, Seguridad del Estado y las Brigadas Especiales que están entrenadas de dar muchos golpes. Me llevaron a un centro que se le dice ‘todo el mundo canta’, porque todo el mundo habla por la tortura. Como la gente protestaba enfrente del edificio donde yo estaba arrestado, me sacaron escondido a un centro policial en otra ciudad”, recuerda las circunstancias de su encarcelamiento en Pedernales en Holguín, donde en seguida declaró huelga de hambre.

Dos años de torturas

Desde el 5 de marzo del 2002 hasta el 25 de abril del 2004, Juan Carlos Leiva estuvo preso, sin juicio fue torturado de manera inenarrable. Le vertían sustancias químicas por encima del cuerpo durante la noche, le quemaban la piel a tal grado que asemejaba ataques masivos de avispas y hormigas. A los anteriores martirios se añade la tortura psicofarmacológica de Juan: “Me daban una cosa en la cabeza que me ponía la cabeza como si yo fuera un disco rayado, repitiendo, mezclando partes de la realidad con partes de la fantasía, sistemáticamente me echaron sustancias químicas que me quemaban la piel y ocasionaban alucinaciones, fuertes dolores de cabeza, y alergia. Salí casi loco de ahí. En un momento pensaba chivatear, denunciar a amigos, a la lucha…pensé que no iba a aguantar esto…entonces pensaba en Dios. Me dio fuerza poder resistir”, narra dolorido. Le urdieron un juicio después de 26 meses de arrestos. En 2004 lo sentenciaron y condenaron a cuatro años. Debido a estado de salud e intervención de la oposición nacional e internacional le permitieron cumplir los dos años faltantes de la sanción en arresto domiciliario – esa reacción del Gobierno cubano fue originada debido al escándalo de retener a un ciego activista de derechos humanos condenado a privación de la libertad en presidio. “Demoré un año en recuperar alguna salud, de la prisión salí diabético, por las huelgas de hambre y las torturas. Desde 2005 pude hacer algo, pensar cómo yo, acordar nombres, participar en las reuniones”, describe Juan.

Actos de repudio

Cuando Juan Carlos se recuperó completamente, se reintegró a las actividades opositoras y al periodismo independiente como informador y colaborador de la prensa internacional. Por su activismo, en mayo del 2007 recibió actos de repudio de parte de los cubanos – cuando los calificaban como ”gusanos”, les sometían música ruidosa desde la mañana hasta las 12 de la noche. Afortunadamente Juan Carlos pudo recurrir al respaldo internacional, de líderes disidentes cubanos y obtuvo apoyo representativo de la sociedad civil. La reacción de Juan a los actos de repudio fue contraria a lo que el régimen esperaba, intentó unir a toda la oposición. “Nos juntamos 50 líderes en casa de un oponente en La Habana. Organizamos el ‘Consejo de los Relatores de Derechos Humanos en Cuba’, la unidad de la oposición cubana, con Félix Navarro[2], José Daniel Ferrer[3] o Laura Pollán[4]”, relata y enumera Juan. Empezaron a monitorear la situación en las cárceles cubanas, establecieron cooperación con las embajadas y organizaciones con fines sin lucro, crearon un centro de grabación e información, con el fin de concientizar e impulsar a la sociedad civil. “Tenemos un archivo de más de 300 muertos presos comunes, se ahorcaron o los mataron a palizas o con perros, se mueren de hambre en las cárceles o registramos ataques en contra de las ‘Damas de Blanco’[5]. Me orgullece este trabajo”, cita Juan.

Hay que cuidar la pobreza

“Dejaban cables descubiertos en el baño, para que me lastimara, encontraba trozos de nylon en mi comida, suciedad, me escupían a la comida con saliva. Me ponían alguna sustancia en la celda, tuve alucinaciones mezclando realidad con fantasía, repetía lo mismo. Me quedé inmóvil, no podía hablar, gritar, estaba paralizado durante tres o cuatro horas”, se acuerda de sus horrorosas experiencias dentro de la cárcel. Juan Carlos decidió denunciar todo lo malo que le hacían: “Pensé que nadie me iba a creer lo que estaba pasando, torturas tan grandes, pero cuando haya diez personas que dicen lo mismo, van a tener que investigarlo, estos crímenes asesinatos y torturas, en todos los centros de reclusos”. Juan Carlos González Leiva está determinado a proseguir con las denuncias y, a proceder activamente como coordinador de derechos humanos dentro de Cuba, con el fin de “incentivar y avivar el movimiento civilista opositor, para obtener una transición pacífica para mejorar Cuba”, así asume Juan su misión, aunque con frecuencia por su disposición a expresarse “drásticamente” entra en conflicto con su familia, Iglesia u otros opositores. “En Cuba hay un refrán que se dice al pan, pan y, al vino, vino, me expreso libremente, pero soy drástico de meter opiniones”, reflexiona Juan. “Pienso, que la ambición de los hombres es más alta que las estrellas. Las ambiciones de los responsables de este régimen son así, la ambición del hombre es muy alta. La ambición colectiva hace mucho daño, con mala distribución y administración, por ejemplo, como en Venezuela. Si las personas que administran un país libre y democrático tuvieron un poco más cuidado de la pobreza, al comunismo le sería difícil a prosperar”, y así cierra su testimonio Juan Carlos González Leiva.

 

[1] La Revolución Cubana surgió en los años cincuenta y significó derrota del Gobierno de Fulgencio Batista y comienzo del Gobierno comunista de Fidel Castro el 1 de enero 1959. Más información aquí: https://mihistoriauniversal.com/edad-contemporanea/revolucion-cubana/

[2] Félix Navarro (nació el 10 de julio de 1953) es un disidente cubano. Es presidente del Partido por la Democracia „Pedro Luis Boitel“ y Prisionero de Conciencia desde 2003 a 2011. Su testimonio puede encontrar en el archivo de Memory of Nations: https://www.memoryofnations.eu/es/navarro-rodriguez-felix-1953

[3] José Daniel Ferrer (nació el 29 de julio de 1970) es un activista cubano por los derechos humanos, fundador y el coordinador general de la “Unión Patriótica de Cuba” (UNPACU), presidente electo por el Partido del Pueblo (PDP), presidente del “Consejo para la Transición Democrática en Cuba” (CTDC), preso de conciencia de la Primavera Negra de, condenado a 25 años de prisión. Más información: https://eldiario.com/2021/04/22/jose-daniel-ferrer-el-lider-cubano-detenido-cuba/

[4] Laura Pollán Toledo (1948 – 2011) fundó el grupo disidente Damas de Blanco, que convoca marchas pacíficas de protesta con las mujeres y cónyuges de presos políticos en Cuba para reclamar su liberación.​ Trabajó como profesora de literatura hasta su jubilación en 2004. Más información: https://elpais.com/internacional/2011/10/15/actualidad/1318693329_447251.html

[5] “Las Damas de Blanco“ es un grupo opositor de mujeres de Cuba que luchan por la liberación de sus familiares encarcelados por la falta de libertades políticas en Cuba. Más información aquí: http://www.damasdeblanco.com/

 

Česká verze:

Odvezli je na policejní vyšetřovnu, které se říkalo „todo el mundo canta“, protože tam prý každý „zazpíval“. Nevidomý Juan Carlos González Leiva měl rozbitou hlavu. Než mu ji zašili, shromáždily se před budovou desítky protestujících lidí, včetně Juanovy rodiny.

Nahnali ho s ostatními do policejních vozů a tajně odvezli pryč. Do místa jménem Pedernales. Policejní barák tam stál v těsném sousedství sídla Státní bezpečnosti. Stalo se to 5. března roku 2002. Bez soudu, nemocný, k smrti vyčerpaný a pravidelně mučen, tam slepý odpůrce Castrova režimu prožil pekelné dva roky.

V noci na plantáži

Juan Carlos González Leiva nadobro oslepl ve svých jednadvaceti letech. Už když v roce 1965 přišel na svět, na jedno oko neviděl, druhé mu sloužilo jen velmi chabě. V malé rolnické osadě jménem Colorado v kubánské provincii Ciego de Ávila vyrůstal v rodině s osmi dětmi. Plantáž na pěstování cukrové třtiny patřila před revolucí majitelům ze Spojených států, ovšem Fidel Castro ji znárodnil. „Měla patřit lidu. Rolníkům, kteří na ní pracují,“ jak komunisté slibovali. Kubánskému lidu však ve skutečnosti nikdy nepatřila. Rolníci na ní jenom dřeli a Juanův otec tam vydělával v přepočtu okolo 20 amerických centů za den.

„Otec dělal na plantáži a moje matka, drobná žena, se starala o osm dětí. Sourozenci se rodili každý rok a k tomu máma dohlížela na chov domácích zvířat, prala oblečení rolníkům z okolí a dostávala za to nějaké drobné. Takhle jsme tam žili a obdělávali ještě pár dalších malých polí, které také patřily státu,“ vypráví muž s černými brýlemi na očích dokumentaristům Post Bellum.

Nejprve se rodičům narodila Juanova nejstarší sestra Amada, pak Daisy, Minerva, potom chlapec Andrés, pak José, Juan Carlos a pak ještě dva mladší sourozenci Silvia a Yonel. Všichni spatřili světlo světa v obydlí, kterému se na Kubě říká „bohío de guáno“. Takové „bohío“ je postavené z kůry a listů palmy královské. Obydlí Juanovy rodiny se skládalo z šesti velkých místností, podlaha byla z udusané půdy a chyběl tam elektrický proud.

„Vrozená vada zraku byla důsledkem velmi náročného porodu. Vytahovali mě kleštěmi. Na levé oko jsem byl úplně slepý a pravým jsem viděl dobře jen na velmi krátkou vzdálenost,“ vypráví Juan. Pro své postižení nemohl nejprve nastoupit do školy a prvňákem se stal až v osmi letech. Od šesté třídy však přišly další problémy. Juan nesměl pokračovat na střední škole, zůstal doma a pro kubánský režim se stal téměř slepý invalidní chlapec „příživníkem“.

Pracovat na plantáži jako otec ovšem také nemohl. Ostré kubánské slunce by jednak jeho chabý zrak nesnesl, jednak by tam „mrzáka“ ani nepřijali. Nakonec se přece jen dohodl a v šestnácti letech na plantáž nastoupil. Pracoval se zavlažovacím systémem, a to se dělalo přes noc. Bylo potřeba nastartovat motorové čerpadlo, kterým se voda rozprašovala do vzduchu a dopadala na rostliny. Takhle po nocích strávil na cukrové třtině pět let. Pak v důsledku nedostatku spánku a zánětu spojivek přestal vidět úplně.

Havana bez Moskvy

Psal se rok 1986, v Sovětském svazu mezitím nastoupil Michail Gorbačov se svou glasností a novou zahraniční politikou založenou na sbližování komunistického bloku se Západem. A Fidel Castro brzy pochopil, že Kuba pro Moskvu ztratila svou strategickou roli. „Od poloviny 80. let začala kubánská ekonomika do té doby opřená o Radu vzájemné hospodářské pomoci ochabovat a Kuba musela čelit vážné krizi ve svém vztahu k nekomunistickému světu,“ uvádí britský novinář a historik Richard Gott v knize Nové dějiny Kuby.

„Zemi se zoufale nedostávalo tvrdé měny. Nízké ceny cukru na světovém trhu i léta sucha a hurikánů, k čemuž se přidával rostoucí protekcionalismus na západních trzích, to vše snížilo příjmy zahraniční měny,“ píše Richard Gott. „V únoru 1986 předložil Castro nový a revidovaný ekonomický program, který opouštěl mnohé ze starého sovětského modelu. Nový program, obsažený v dokumentu předloženém na třetím sjezdu Komunistické strany Kuby, nesl nekompromisní název Náprava omylů a negativních tendencí.“

Historik v Nových dějinách Kuby pokračuje, že se nový program zabýval třemi problémy. Okamžitou potřebou vyrovnat se s krizí v zahraničním obchodě, dlouhodobější potřebou provést restrukturalizaci ekonomiky tak, aby se snížila závislost Kuby na dovozu a kontroverznější politickou potřebou napravit předchozí strategii a přejít od materiálních k morálním stimulům, jak kdysi požadoval Che Guevara. S oživením Guevarovy vize morálnější společnosti vláda doufala, že občané přijmou větší odpovědnost za své činy.

Nevidomý student práv

Jenže mladík z nuzné kubánské vesnice právě oslepl. Měl šest tříd základní školy a pět let dřiny na třtinové plantáži. Jinak nic. Není zřejmé, zda jeho osud ovlivnila shoda nejrůznějších okolností, včetně zemětřesení v sovětském bloku a nové situace, do které to jeho vlast postavilo. Z vyprávění Juana Carlose Gonzáleze Leivy je však téměř jisté, že to bylo především vlastní odhodlání a nesmírná vůle, které určovaly celý jeho další život, navzdory zlu páchaném na Kubáncích komunistickým režimem.

„Rozhodl jsem se, že budu právníkem,“ vzpomíná Juan na rok 1986, kdy už nedokázal dělat ani tu nejpodřadnější práci noční obsluhy zavlažovacího čerpadla na třtinové plantáži. „A protože už jsem nemohl dál pracovat, rozhodl jsem se začít se studiem práva,“ říká do kamery dokumentaristů Post Bellum a v konfrontaci s tím, co vyprávěl dosud, to zní jako nějaký nesmysl. Ovšem skutečně se právníkem stal.

„Aniž bych musel chodit na hodiny, byla možnost složit jakési zkoušky z látky druhého stupně na Venkovské dělnické škole. S pomocí přátel a rodiny jsem se tedy do toho pustil. Naučil jsem se veškerou látku a udělal tu zkoušku,“ vypráví. Střední školu v hlavním městě provincie Ciego de Ávila pak vystudoval po nocích. Tři roky, vždy od osmi večer, do půl sedmé ráno. Potom rok na Zemědělské univerzitě, a nakonec práva v Havaně.

„Můžete se ptát, jak jsem jako nevidomý mohl studovat práva, když neexistovaly učebnice práva v Brailově písmu. V únoru 1990 jsem se oženil a moje žena mi pak předčítala všechny učebnice a vlastně byla mnohem více právníkem než já. Je členkou církve Adventistů Sedmého dne a měla obrovskou zásluhu, že jsem se mohl učit ze všech těch učebnic,“ popisuje svá studia Juan. „A došlo i na tak tlusté knihy, jako je Marxův Kapitál nebo Historie státu a práva od Julia Fernándeze Bulté. To je opravdu tlustá kniha, má to fakt moc stránek a pro mou manželku to musela být velká otrava.“ Přesně deset let poté, kdy oslepl, stal se Juan v roce 1996 v Havaně magistrem práva.

Tam, kde každý zazpívá

„Když mi bylo asi tak šestnáct let, četl jsem José Martího,“ vzpomíná Juan na svou zkušenost s knihou El presidio político, jejímž autorem byl kubánský básník, spisovatel a vůdčí osobnost hnutí za nezávislost Kuby na Španělsku. „A také jsem se věnoval studiu Bible, což člověka činí vnitřně velice svobodným. Poznal jsem pravdu a ta osvobozuje. Svoboda, o které mluví Ježíš je svobodou myšlení a ducha. Díky křesťanskému a vlasteneckému uvažování jsem cítil, že jsem určitým způsobem kulturně a duchovně připravený.“

V roce 1998 začal Juan zakládat organizaci jménem Bratrstvo nezávislých nevidomých. Ve stejné době zakládal také Ávilskou nadaci pro lidská práva. Ta se rozšířila do několika kubánských provincií, měla své příznivce v Havaně a postupně se z ní zrodila Kubánská organizace pro lidská práva. Z její iniciativy vznikaly na režimu nezávislé knihovny, centra svobodné žurnalistiky a iniciativy na podporu politických vězňů. V únoru 2002 pak Juan Carlos González Leiva se svými spolupracovníky uspořádal kongres kubánské opozice.

Tři týdny po kongresu obklíčily Juanův dům a pět dalších přilehlých bloků policejní jednotky. Mezi policajty bylo mnoho agentů státní bezpečnosti z Havany. Bylo jisté, že vláda se začala Kubánské organizace pro lidská práva obávat. „Přišli také lidé, kterým se říká brigadas especiales. To je policejní složka státní bezpečnosti vycvičená k rozdávání ran. Začali nás mlátit. Dostal jsem rukojetí pistole do čela, naložili mě do policejního auta a spolu s dalšími jedenácti lidmi, kteří proti zásahu protestovali, odvezli do policejní budovy,“ vypráví Juan.

Tomu baráku se říkalo „todo el mundo canta“. Tam, prý každý „zazpíval“. V ulici před budovou se však shromáždily desítky protestujících lidí, včetně Juanovy rodiny. Juana s ostatními proto policajti nahnali do antonů a odvezli do místa jménem Pedernales. Policejní stanice tam stála v těsném sousedství sídla Státní bezpečnosti.

Stalo se to 5. března roku 2002. Bez soudu, nemocný, k smrti vyčerpaný a pravidelně mučen, tam slepý odpůrce Castrova režimu prožil pekelné dva roky.

„Jednou v pět ráno přišel bachař k mé cele a něco mi vypustil na moskytiéru. Cítil jsem, že mě postříkal sprejem. Když na druhý den přišla na návštěvu moje matka, ptala se, proč mám půlku obličeje úplně spálenou. Hlídač se jmenoval Guillomar a řekl, že je to mým zvýšeným tlakem. Já tvrdil, že ne, že mi něco nastříkal na obličej. Věděl jsem, že mi něco dali. Prováděli mi mnoho podobných věcí. Jednou tam byla moje malá sestřenice. Napila se z plechovky, ze které jsem pil já, a odvezli jí do nemocnice. Všechny moje věci obsahovaly toxické látky.“

Prostřednictvím spoluvězně, nepolitického kriminálníka, podávali bachaři Juanovi nějaké chemické látky. Vždy, když spal. Disident je přesvědčený, že mu chtěli poškodit plíce. „Po třech měsících mne skutečně odvezli do nemocnice se silným zápalem plic, ale nikdo nechtěl uznat, že je to důsledek toho, jak se mnou zacházeli,“ říká Juan.

Držel hladovky, které trvaly týdny. Onemocněl cukrovkou a několikrát byl blízko smrti. Soudu se dočkal až v roce 2004. Nejprve byl odsouzen na osm let, postupně byl však trest snížen na čtyři roky. Dva roky strávil v nesnesitelné vazbě, další dva v domácím vězení.

V autě na rozpáleném slunci

Od doby, kdy byl Juan Carlos González Leiva na Kubě vězněn, doznaly represe vůči odpůrcům komunistického režimu podstatné změny. Brutální fyzické mučení, které Juan zažil, už není aktuální. „Pobyt v žalářích není nesnesitelný jako dříve a například s Čínou, Severní Koreou ani guantanamskou věznicí se nedá porovnávat,“ říká Lucía Argüellová, která v humanitární organizaci Člověk v tísni vede latinskoamerické oddělení.

„Dnešní represe mají jiny charakter, který je vlastně neviditelný. Na Kubě už dnes nedostanete deset let za pomlouvání režimu. Nepopraví vás a ani vás nenechají zmizet. Spíš si s vámi budou dlouhá léta hrát, dokud vaši psychiku úplně nepodlomí. Jejich největší zbraní je právě psychická represe, včetně vyhrůžek týkajících se i dalších lidi, která vede k silným stresovým stavům a paranoi. Aktivisté, s kterými pracujeme, říkají, že by byli radši, aby příště do nich policajti znovu kopli, než je psychicky trýznili,“ uvádí Lucía Argüellová.

Další velmi častou taktikou kubánské státní bezpečnosti je samovolné zadržování, a to kdekoli. Převážně trvá mezi dvěma hodinami až dvěma dny, přičemž dva dny už jsou dnes považovány za dlouhé zadržení. Aktivisty zadrží buď na policejní stanici, či třeba v autě, které pak nechají stát na rozpáleném slunci. Jindy zase tajná policie aktivistu naloží do auta, odveze ho za město, kde ho vysadí a seberou mu boty.

„Když porovnáme konec osmdesátých let v Československu a dnešní Kubu, tak je postaveni kubánské opozice o něco lepší. Dnes už přední představitelé opozice nekončí na dlouhá léta ve vězení, mohou cestovat. A to třeba i do Washingtonu, Bruselu, či Ženevy. Dostává se jim značné finanční podpory ze zahraničí, mají internetový kontakt se světem, jsou informovaní,“ říká Lucía Argüellová.

Avšak jiné aspekty života disidentu jsou stejné. Sledování, vyhrožování, psychologické tlaky, násilí. Hlavně neznámí aktivisté bývají samovolně zadržováni a občas i biti. Na Kubě je však pravděpodobně větší disidentské hnutí, než bylo v komunistickém Československu. Zatímco v kvantitě jsou na tom podle znalců poměrů asi lépe, v kvalitě ne. Často jim chybí politické a kulturní vzdělání, nenachází cestu k průměrným Kubáncům a mají problémy s dialogem.

„Dalším důležitým aspektem je exil. Český exil nehrál tak velkou roli ve formování vnitřní opozice a tak taky způsoboval menší polarizaci a radikalizaci uvnitř opozičních hnutí,“ popisuje situaci Lucía Argüellová. „Některé nezávislé organizace na Kubě jsou úzce spjaté s kubánským exilem v USA, který bývá radikální a jakoby zaseklý v dobách studené války, kdy byla poměry na Kubě úplně jiné.“

Kdyby se státy staraly o chudé

„Dávali mi do cely pavouky, aby mě kousali, nechávali tam holé elektrické dráty, abych se jich dotknul při hygieně. Dávali mi do jídla kousky nylonu, nacházel jsem v jídle kusy vlasce, nečistoty, plivali mi do jídla,“ vypráví o svých otřesných zážitcích z vězení nevidomý Juan. „Pouštěli mi do cely nějaký plyn, který mi způsobovala nevolnost a halucinace. Mísila se mi realita s fantazií, jako poškrábaná deska se mi opakovalo v hlavě to samé pořád dokola. Nemohl jsem se hýbat, nemohl jsem mluvit ani křičet, nemohl jsem se nadechnout. Ležel jsem paralyzovaný s otevřenými ústy a trvalo to třeba tři čtyři hodiny.“

Přes všechna příkoří a represe Juan Carlos González Leiva nikdy ve své kritice komunistického režimu neustoupil. Permanentně se dostával do mnoha sporů, dokonce s rodinou, s církví, s ostatními disidenty, s vládou… Kvůli tomu, že upřímně dával najevo své názory a přesvědčení. „Máme na Kubě jednu píseň. Její refrén zní ‚říkej chlebu chléb a víno nazývej vínem‘. Já jsem v tomto ohledu velmi ortodoxní, stejně tak tomu je i teď,“ vyprávěl v květnu 2017 dokumentaristům Paměti národa při natáčení v Miami.

„Myslím, že někdy jsou lidské ambice ještě vzdálenější nežli hvězdy. Ambice těch, kteří zodpovídají za komunistický systém, jsou přesně takové. Ježíš říkal, že je pravděpodobnější, aby velbloud prošel okem jehly, než že se bohatý dostane do nebe. Já si však myslím, že jsou lidé, kteří jsou bohatí oprávněně a jsou to velmi štědří lidé. Nicméně ambice kolektivu může přinést mnoho špatného. Jako například ve Venezuele. To je velmi bohatá země. Nicméně je tam spousta chudých lidí, kvůli špatnému rozdělování a správě. Můžu se mýlit, ale myslím si, že pokud by se lidé, kteří spravují svobodné země, více starali o chudé, tak by komunismus neměl velké šance na úspěch.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Paměť kubánského národa – nástroj pro transformaci kubánské společnosti ke skutečné svobodě

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Paměť kubánského národa – nástroj pro transformaci kubánské společnosti ke skutečné svobodě (Tomáš Netočný)