"Ta schizofrenie společenská narůstala. Teď jsme jasně viděli, jak se ty věci mají a že ta moc nechce ustoupit vůbec, ba dokonce i když v tom Rusku nastala s Gorbačovem jakási perestrojka, tak tady ne. Tady se drželi na těch zavařených pozicích a naopak chtěli přitvrzovat."
"Hráli jsme nějaký představení, myslím, že zrovna tady tyhlety Dcery národa na té Chmelnici a tam se chodilo nahoru po schodech a bylo plno, bývalo plno, a tak mně říkali – prosím tě, někdo tam dole na tebe čeká. Máš ho sem přetáhnout, bez lístků. Tak jsem valil dolů a tam stál Havel ještě s nějakým mladým chlapem. A říká – prosím tě, už nejsou lístky, tak nás tam dostaň nějak. Tak jsem ho vzal a on říkal – no ale ještě je tady můj dozor od StB. To byl ten druhej, ten mladej chlapík, tak jsem je tam oba protáhl. Tak se jim to líbilo a my jsme hráli vždycky dvakrát dva dny po sobě stejný představení a druhej den zas mě někdo říká, z těch pořadatelů, říká – dole máš návštěvu. A tak já jsem zas valil dolů a tam stál ten estébák a říkal – já jsem tady byl včera s Vaškem Havlem a nám se to moc líbilo. A já jsem dneska přišel s manželkou. Nemohl byste nás tam dostat? A tak jsem je tam vytáhl nahoru. Takže takový příhody se tam stávaly."
"Seznámili jsme se s takovým podivným člověkem, takovým polo-bláznem, Janem Novákem, který se pasoval na vedoucího, jakoby se řeklo zeměkoule, a dělali jsme mu takovou... On nás přizval na brněnskou bohému a dělali jsme mu takovou svitu a dělali jsme různé výlety a happeningy. On napsal – označoval se za jediného a posledního bolševika – napsal učebnici komunismu a tu poslal Chruščovovi do Ruska, do Moskvy. Scházeli jsme se u toho morového sloupu nebo u té kašny, u morového sloupu na náměstí Svobody a kolikrát se tam shromáždilo několik set lidí a on jim vykládal různý kalamajky a četl svoje verše a hry. Ale bylo to takový dosti jako absurdní."
"Když začala ta válka, když už to tam nacisti přepadli, tak maminka s babičkou a s tetou se schovávaly u Poláků ve výklenku za skříní. To bylo v domku, takže oni v noci mohly jít na zahrádku, ale jinak to bylo v tom výklenku. Tak to bylo složitý, protože na záchod bylo nebezpečný, jaksi se tam pohybovat, tak tam měly kýbl a tak dále. Takže s tou babičkou a tetou se tam schovávaly. On dědeček byl zlatník, tak možná měli nějaký zlato, tak jim to dali, aby se tam mohli jaksi zdržovat."
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.
AI asistent Paměti národa Probádá tisíce příběhů pamětníků
Objevte nový způsob, jak používat Archiv Paměti národa. Ptejte se na témata, události, místa nebo zkušenosti, které vás zajímají. AI asistent prohledává přepisy rozhovorů s více než 30 000 hodin nahrávek rozhovorů a vyhledává relevantní vzpomínky napříč archivem. Nemusíte znát jméno pamětníka ani vědět, kde hledat. Stačí položit otázku vlastními slovy.
Arnošt Goldflam se narodil 22. září 1946 v Brně židovským rodičům Ottovi Goldflamovi a Soně Eisenbergové. Těžko bychom hledali horší čas a místo pro člověka s židovským původem, než bylo východní Polsko první poloviny čtyřicátých let. Oba rodiče se seznámili právě tam a tehdy – Soňa zde žila se svou rodinou ve městě Sokal, Otto sem byl deportován nacisty, později vstoupil v Sovětském svazu do Svobodovy armády a prošel všemi osvobozovacími boji. Po válce se rodiče opět shledali a usadili se v Brně. Jejich syn Arnošt se po předčasné smrti maminky vzepřel otcovu přání a stal se raději dělníkem ve slévárně, než aby studoval některou z exaktních věd. Vystřídal několik povolání, koketoval s výtvarným uměním a v 70. letech vystudoval divadelní režii na JAMU. Svou kariéru nastartoval v prostějovském Hanáckém divadle, pozdějším HaDivadle, které se mimo jiné jeho zásluhou pozvedlo z malého provinčního divadla mezi přední avantgardní scény 80. let. Dařilo se zde uvádět inscenace, které balancovaly na tenké hranici mezi tím, co bylo ještě tolerováno, a tím, co už naráželo na tehdejší cenzuru. Podobně i on usiloval o pozici protirežimního umělce a zároveň jen obtížně odolával tlaku ze strany Státní bezpečnosti. Po roce 1989 dál režíroval divadelní hry, působil pedagogicky na brněnské JAMU a věnoval se psaní. Je autorem více než 80 her a dramatizací.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!