Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MgA. Arnošt Goldflam (* 1946)

• narodil se 22. září 1946 v Brně do židovské rodiny

• jeho otec bojoval za 2. světové války na východní frontě

• vystřídal několik povolání, pracoval například jako slévač

• na brněnské JAMU vystudoval divadelní režii

• v 70. a 80. letech působil v Hanáckém divadle, pozdějším HaDivadle

• vyučoval na JAMU

• je autorem nejméně 80 her a dramatizací

„Pocházím z komplikované rodiny,“ začíná své vyprávění Arnošt Goldflam. A skutečně – její členové se dostali do víru snad těch nejhorších turbulencí 20. století. Oba jeho rodiče byli Židé narození ještě před válkou ve střední Evropě – to, že přežili a po válce se tak mohl narodit jejich syn, je možno považovat za zázrak.

První židovské transporty proběhly již v roce 1939

Otec Arnošta Goldflama, kterému jeho syn neřekne jinak než „tata“, se jmenoval Otto a narodil se ve Vídni do velké rodiny – měl 8 sourozenců. Rodina, ve které se mluvilo výhradně německy, se pár let po jeho narození přestěhovala do Brna, kde otec vystudoval Vysokou školu technickou. Velmi brzy po vypuknutí druhé světové války zatklo gestapo Ottu a jeho tři bratry a již v říjnu 1939 je deportovali v jednom z vůbec prvních transportů v dějinách holocaustu do polského města Nisko. To, co se tehdy muselo nutně jevit jako katastrofa, jim paradoxně zachránilo život. Většina jejich sourozenců, kteří byli této první rány ušetřeni, válku nepřežila.  

Akce Nisko byla jedním z prvních nacistických pokusů o „řešení židovské otázky“. Cílem bylo vytvořit židovskou rezervaci na východě okupovaného Polska, na historickém území Haliče. Mezi 17. a 26. říjnem bylo do Niska deportováno několik tisíc židovských mužů, ale Hitler se záhy rozhodl akci pozastavit a příslušníci SS většinu vězňů, kteří byli náhle na obtíž, násilím vytlačili přes demarkační linii na území kontrolované tehdy Sovětským svazem. Mezi nimi také bratry Goldflamovy.  

Vstup do Svobodovy armády je zachránil před gulagem

Kousek za dnešní polsko-ukrajinskou hranicí se nachází město Sokal, které se na základě Ribbentropova–Molotovova paktu po sovětské invazi do Polska v roce 1939 stalo součástí Sovětského svazu. Zde se tatínek seznámil s místní Židovkou Soňou Eisenbergovou, dcerou zlatníka a budoucí maminkou Arnošta Goldflama. „Řekli si, že když tu válku přežijou, tak že se dají dohromady,“ vypravuje jejich syn.

Pro mnohé z židovských uprchlíků z Niska se pobyt v SSSR stal jen dalším utrpením – byli zatýkáni v rámci „očisty“ pohraničních oblastí a končili v gulazích nebo pracovních táborech. Otec Arnošta Goldflama byl rovněž poslán na nucené práce, ale v roce 1942 se stejně jako jeho bratři dočkal amnestie pro československé občany vězněné v SSSR, která jim umožnila vstup do vznikající Svobodovy armády. Otec se v jednotce pod velením kapitána Jaroše zúčastnil jako minometčík celého osvobozování východní Evropy – bojoval u Kyjeva, Sokolova, Dukly.

Maminka přežila válku za skříní

Když bylo po válce, napsal otec mamince Soně dopis do Sokalu. Naděje, že přežila běsnění fronty, která se tudy prohnala nejdřív na východ a o tři roky později zpět na západ, byla mizivá, ale mamince se to skutečně podařilo. „Maminka s babičkou a tetou se schovávaly u Poláků ve výklenku za skříní,“ říká Arnošt Goldflam. Vycházet na vzduch mohly jen v noci, hygiena byla řešená velmi provizorně. Jak dlouho se takhle skrývaly či jak se jmenovali jejich polští zachránci, nevíme. Arnošt Goldflam předpokládá, že za svůj život nejspíš platily zlatem z dědečkovy zlatnické firmy.

Tata byl poněkud na rozpacích, když se k němu do Brna přestěhovala nejen Soňa, ale také její maminka a sestra Nina. „Táta z toho byl nešťastnej, protože místo maminky přišly tři ženy, respektive čtyři ženy,“ vypravuje Arnošt Goldflam. Tou čtvrtou „ženou“ byla malá holčička, kterou během války svěřili její židovští rodiče předtím, než zahynuli, do opatrování jisté Polce. Po válce se podvyživeného, zanedbaného děvčátka ujala rodina maminky a přivezla ji s sebou do Brna. Neznali její pravé jméno, a tak jí dali jméno Zoša. Vyrůstala s Arnoštem Goldflamem jako jeho nevlastní sestra:  „Měli jsme se moc rádi. Ona mě brala jako bratra a já jsem ju bral jako sestru.“

Nechoď s ním, on je Žid

Rodina Goldflamů dostala v Brně velký, čtyřpokojový byt po Němcích. Otto Goldflam, který se teprve v armádě naučil mluvit česky, pracoval v Královopolské strojírně a v První brněnské strojírně jako vedoucí projekčního oddělení. Rodiče se ke svým židovským kořenům hlásili, ale k židovské víře a tradicím se stavěli vlažně. Zato polská babička byla ortodoxní Židovka, která vařila košer židovsko-polsko-ukrajinská jídla a nikdy se novému prostředí úplně nepřizpůsobila – mluvila pouze jidiš a polsky. Teta Nina se nicméně stejně jako maminka brzy naučila česky, našla si práci a provdala se.

Antisemitismus porážkou nacismu neskončil. V první polovině 50. letech byl v Československu stále patrný a zvláště se projevil během vykonstruovaných politických procesů se skupinou kolem Rudolfa Slánského. Antisemitské předsudky přežívaly i v každodenním životě navzdory ideálům socialistické rovnosti. „Nechoď s ním, on je Žid,“ vyslechl si od dětí Arnošt Goldflam. „Tak to probleskovalo. Nebylo to nic zásadního, [nebyla to] nějaká nenávist.“

Idylické vzpomínky na temnou dobu

Navzdory tomu, že vyrůstal v neblahých 50. letech, má Arnošt Goldflam na dětství strávené v Brně hezké vzpomínky: „Tehdy v té škole byli učitelé, kteří byli ještě trošičku ze starého světa, takže tam byla ta atmosféra příjemná.“ Také v Pionýrovi nekladl jeho vedoucí důraz na politickou výchovu, ale vedl ho spíše ve skautském duchu. Ve světě dospělých se nicméně odehrávala dramata – otcův bratr Bedřich padl jako vysoce postavený člen armády za oběť politickým represím a strávil tři roky ve vězení.

Zatímco tatínek byl technicky založený, maminka byla snílek a čtenář. „Mně v tom čtení nebránila, naopak mě podporovala, zatímco tata to rád neviděl. Ten viděl rád, když se pracovalo v domácnosti nebo na zahradě,“ vypravuje Arnošt Goldflam, který se spíš pomamil, než potatil. Jako dítě byl vášnivým čtenářem, který se rozhodl přečíst postupně v abecedním pořádku všechny knihy v místní knihovně a málem se mu to podařilo – skončil u písmene V.  

Tata z něj chtěl mít inženýra

Začátkem 60. let se u maminky objevila rakovina a v roce 1963, těsně před synovou maturitou, zemřela. „To byl velký zlom v mým životě,“ říká Arnošt Goldflam. „S tatou jsem byl někdy na kordy, ale maminku jsem miloval.“ Odešla zrovna, když se po maturitě nacházel na životní křižovatce a nebyl nikdo, kdo by jeho múzické sklony podpořil. V rodině Goldflamů se muži stávali tradičně inženýry nebo doktory. Arnošt silně cítil, že je povolán k něčemu jinému, ale tlaku rodiny bylo těžké vzdorovat. „Můj strýc-lékař a můj tata-inženýr nade mnou uspořádali doma soud a křičeli na mě, že budu muset jít na vojnu,“ líčí Arnošt Goldflam. „Inženýr – to bylo pro mě nemyslitelný. A tak jsem se přihlásil na medicínu a oni mě přijali.“

Na lékařské fakultě vydržel asi dva semestry a nechal toho. Zhruba rok chodil pracovat do fabriky. „Pracoval jsem ve slévárně ve Slatině v Brně jako jádrař. Dodnes mám někde výuční list na jádraře 3. třídy,“ vzpomíná s jistou dávkou hrdosti Arnošt Goldflam. Cítil se mezi dělníky dobře, ale věděl, že zde na trvalo zůstat nechce. Další dva roky pracoval na brněnském výstavišti jako montér výstavních stánků. I na tuhle životní epizodu vzpomíná rád – potkal mnoho hrabalovsky kuriózních typů lidí, ale ani zde nezakotvil.

Jeho to táhlo k umění

V té době ho napadlo, že by se mohl stát malířem, protože od dětství rád kreslil a maloval. „Tomu jsem se začal velmi pilně věnovat a myslel jsem, že moje dráha půjde tímto směrem,“ říká Arnošt Goldflam. Zapadl do brněnské komunity lidí s podobnými výtvarnými ambicemi, jejíž vůdčí osobností byl výstřední básník Jan Novák. „On nás přizval na brněnskou bohému a dělali jsme mu takovou svitu a dělali jsme různé výlety a happeningy,“ vypravuje Arnošt Goldflam. „Novák říkal – já jediný komunista, jediný bolševik! A my jsme se smáli a podporovali jsme ho – a co se stane soudruhu Nováku, kdybyste skočil z přehrady dolů? A on řekl – no nic, přehrada praskne a já zůstanu celý nepoškozený.“

Brněnská bohéma byla součástí širšího avantgardního hnutí v Československu druhé poloviny 60. let. Její členové pořádali recitační večery a recesistické akce, které jim Státní bezpečnost tolerovala. „Oni asi nevěděli, co si o tom mají myslet,“ říká Arnošt Goldflam, který v té době pracoval jako rozpočtář v chemickém podniku Chepos: „Byl jsem tam takovým šaškem kanceláře, tak oni mě nenutili ani moc pracovat. […] Jenomže já jsem se nechtěl stát rozpočtářem. Já jsem se chtěl stát umělcem!“ Lepší dobu si pro svůj tvůrčí rozlet nemohl přát. „Byla to hektická doba uměleckého rozkvětu…Doba uměleckého kvasu,“ říká.

V srpnu 1968 prodával sovětský tank

Jako umělec a bohém přistupoval zpočátku také k srpnovým událostem roku 1968. „My jsme to tehdy brali jako takovej trošku happening.“ Jednoho srpnového dne si vzal na sebe oblek a před sovětským tankem na ulici sehráli s kolegou z bohémy Josefem Stejskalem scénku, ve které Arnošt Goldflam předstíral, že mu tank prodává. Z této recese se dochovaly fotografie, které jsou přiložené k tomuto příběhu. Je z nich patrné, že sovětští vojáci měli zřejmě pro tuto výstřednost pochopení a rozehrání scénky nijak nebránili.

„[Mysleli jsme si], že to snad dlouho nevydrží, že to chtějí jenom ve svým smyslu uklidnit. Netušili jsme, že to bude trvat tak dlouho,“ vysvětluje své bezstarostné chování během prvních dnů okupace Arnošt Goldflam. „Myslel jsem, že to pomine.“ Jenže brzy i největším vtipálkům přestalo být do smíchu. Začalo být jasné, že příjezd armád má politický přesah: „Bude docela zle.“

Podlehl tlaku a vstoupil do KSČ

Když udeřila normalizace, bylo Arnoštovi kolem 25 let a konečně zjistil, kam ho srdce táhne. V roce 1971 se přihlásil na Janáčkovu akademii múzických umění na obor divadelní režie. Protože byl bývalý dělnický kádr, přijali ho bez problémů. Na sedm let se uzavřel do bubliny pozdního, sladkého studentského života, izolované od okolní normalizační tísně. Atmosféra na škole byla uvolněná, studenti mohli pracovat i s texty nepohodlných autorů, jako byl například Ivan Vyskočil.

„Tím, že jsem se věnoval výtvarnému umění a škole, na mě ten tlak doby tak nedolehl,“ říká Arnošt Goldflam. Vzápětí však připouští, že úplně apolitická JAMU vlastně nebyla. Jeho pedagog Pravoš Nebeský na něj vyvíjel nátlak, aby vstoupil do strany: „Tak dlouho do mě dul, až jsem podlehl, takže jsem vstoupil do komunistické strany.“ A bylo hůř. V roce 1974 podepsal Arnošt Goldflam závazek ke spolupráci se Státní bezpečností a stal se agentem s krycím jménem „Eisenberg“.

StB se nažrala a koza zůstala celá

Arnošt Goldflam se ke kontaktům s StB otevřeně hlásí, ale vysvětluje, že estébákům žádné informace, které by už sami nevěděli, nepředával: „Zavolali mě do hospody […] A tam jsme rozprávěli – ale o ničem! Ptali se třeba – co Havel? Já jsem říkal – já nevím, já jsem ho viděl dvakrát v životě. […] Takže takzvaně nic nebylo.“ Jeho agenturní svazek se nedochoval a po určitou dobu se zdálo, že bohužel neexistuje zdroj, který by mohl jeho verzi nezávisle potvrdit.

Paměti národa se však podařilo v Archivu bezpečnostních složek nalézt ve spisu (signatura KR-844719 MV) vedeném na zcela jinou osobu (amerického novináře J. A. Naegeleho) dokument, který potvrzuje, že Arnošt Goldflam spolupráci s StB skutečně úspěšně sabotoval. Zmíněný dokument je vlastně posudkem Arnošta Goldflama, který v roce 1982 zaslal náčelník 1. odboru StB Brno na žádost kolegů do Prahy. Arnošt Goldflam v něm od StB sklízí samou kritiku: „V průběhu spolupráce se jevil jako neseriózní, zprávy podával zkreslené, řízení orgánem O - StB Prostějov odmítal. Z tohoto důvodu byl v roce 1980 archivován.“ Sken tohoto dokumentu je přiložen níže mezi Dodatečnými materiály.

Politické funkce poskytovaly krytí pro podrývání režimu

„Po škole jsem dostal umístěnku do satirického divadla Večerní Brno, které už ale dávno satirickým divadlem nebylo a bylo takovým běžným divadlem,“ vypravuje Arnošt Goldflam. „‘Prosím vás‘, říkal jeden starší pán, herec, ‚jenom nedělejme žádný extra vuřty, abysme tady vydrželi aspoň do penze‘ […] Prostě lidi měli strach o svou práci a o svou pozici. A mně to tam ale vůbec nehovělo.“ V roce 1978 proto odešel do Prostějova do Hanáckého divadla, pozdějšího HaDivadla, které proslavil a které proslavilo jeho.

V partě prostějovských divadelníků se velmi hodilo, že byl členem strany. Funkce v politických organizacích byly mimikrami, které vytvářely kolem divadla ochranný štít. Také ostatní divadelníci podstoupili oběť a chopili se nějaké funkce. „Někdo byl v SČSP, někdo byl v ČSM, každý byl formálně někde,“ vysvětluje Arnošt Goldflam. „Utvořili jsme takovou obrannou alianci.“ Členství ve straně bylo po roce 1968 široce vnímáno jako akt pragmatismu, v myšlenku komunismu už věřil málokdo. Zatímco většina normalizačních straníků byla v KSČ z osobních, zištných důvodů, členství Goldflama posloužilo hlavně ochraně HaDivadla. Ta byla věru potřeba, protože jeho repertoár se čím dál víc vzdaloval ideální představě konformního socialistického umění.

Václav Havel a „jeho“ estébák

Čím byly jejich hry, z nichž mnohé Arnošt Goldflam režíroval a v některých také sám hrál, odvážnější a experimentálnější, tím větší ohlas získávaly u diváků i respekt u odborné veřejnosti. Od konce 70. let HaDivadlo pravidelně hostovalo v Brně, Olomouci, Praze a Bratislavě a jeho vystoupení vzbuzovala velký zájem zvlášť mezi mladými diváky a těmi, kteří tíhli k nezávislému a alternativnímu myšlení, mimo jiné disidenty, jako byla Vlasta Chramostová nebo Václav Havel, na kterého má Arnošt Goldflam následující kuriózní vzpomínku.

Když hrálo HaDivadlo v Junior klubu Na chmelnici, který patřil v 80. letech k nejvýznamnějším pražským ostrovům alternativní kultury, přišel za Goldflamem Václav Havel s jakýmsi mladým mužem a prosil ho, aby je do divadla pustil zadem, protože se na ně už nedostaly lístky. Ukázalo se, že oním druhým mužem byl estébák, který měl Havla sledovat a ti dva zřejmě vstoupili do jakési podivné symbiózy. Druhý den přišel estébák znovu a dožadoval se opět VIP vpuštění zadem. „Říkal – já jsem tady byl včera s Vaškem Havlem a nám se to moc líbilo. A já jsem dneska přišel s manželkou. Nemohl byste nás tam dostat? A tak jsem je tam vytáhl nahoru,“ vypravuje Arnošt Goldflam.

Byli jsme slavní a chudí

„Byli jsme to, čemu se říká takzvaně tajně slavní,“ říká Arnošt Goldflam. Oblíbenost v neoficiálních kruzích se ale do finančního ohodnocení divadelníků pozitivně nepromítala. Aby ušetřili, spali na výjezdech v ubytovnách nebo ve spacáku na jevišti. „Ale to nám tehdy nevadilo, protože jsme byli mladí a brali jsme to jako takovou záslužnou činnost, pro kterou je třeba mnohé obětovat,“ říká Arnošt Goldflam, kterému divadelní tvorba umožňovala vyjádřit se relativně kriticky ke společenským poměrům. „Divadlo byla naše výpověď vůči té době.“

V polovině 80. let dosáhla popularita HaDivadla vrcholu. Zároveň se soubor dostával do stále větších sporů se stranickými a státními orgány. Jejich vyústěním bylo přestěhování divadla do Brna. Také zde vznikly pozoruhodné inscenace, které ovšem stále zůstávaly nepřijaté oficiální kritikou. „Ta společenská schizofrenie narůstala. Jasně jsme viděli, jak se ty věci mají a že ta moc nechce vůbec ustoupit. Ba dokonce i když v tom Rusku nastala s Gorbačovem jakási perestrojka, tak tady ne. Tady se drželi na těch zavařených pozicích a naopak chtěli přitvrzovat,“ říká Arnošt Goldflam. „Bylo jasný, že dochází k základnímu rozporu a že nezbude, než […] říct, na které straně a za čím stojíme.“

V 90. letech bojovala divadla o přežití

Režim házel divadlu dál klacky po nohy. „Chtěli [například] několikanásobně zvýšit vstupný,“ vysvětluje Arnošt Goldflam. „Chtěli různýma cestama dosáhnout toho, abysme nehráli.“ Goldflam se snažil odvrátit hrozby zákazů a likvidace divadla orodováním u úředníků: „Já jsem chodil a hádal se.“ Když už toho bylo na něj moc, na podzim roku 1989 vystoupil na protest z komunistické strany. V listopadu bylo HaDivadlo spolu s klubem Na chmelnici prvními divadly v republice, které vyhlásily stávku a Arnošt Goldflam se v následujících měsících na demontáži starého režimu aktivně podílel.  

Společenské změny po roce 1989 však přinesly českému divadelnictví nejen svobodu, ale také pokles návštěvnosti. Divadla už náhle neplnila roli jediného prostoru pro vyjádření názorů, už nebylo nutné skrývat společenskou kritiku za divadelní metafory. „Tehdy přestali lidi chodit do divadla úplně, protože byla hektická doba. Lidi měli jiný starosti, měnili zaměstnání, nevěděli, co budou dělat, nevěděli, jaký bude jejich budoucí život v novém režimu,“ říká Arnošt Goldflam.  

Prvním porevolučním představením HaDivadla byla Lidská tragikomedie Ladislava Klímy v režii Arnošta Goldflama. „Všichni mě přesvědčovali, že to je nesmysl. Ale já jsem byl přesvědčen, že to je přesně to, o čem ta doba tehdy vypráví nebo vypovídá. A sice že je to o tom, jak člověk hledá své místo ve světě a ve společnosti,“ říká Arnošt Goldflam. Inscenace byla velmi úspěšná a zařadila se mezi nejvýznamnější polistopadové události českého divadla.

Měli jsme všichni velké iluze

HaDivadlo se stalo v 90. letech plnoprávným divadlem s důstojným prostorem a zázemím v brněnské Alfa pasáži. Přišlo hodně nových tváří, jiné odešly, mezi nimi také Arnošt Goldflam. „Měl jsem pocit, že to, kvůli čemu jsem tam přišel, je vyčerpaný,“ vysvětluje. Jeho profesní život se ale dál vyvíjel velmi úspěšně. Dostával nabídky z tuzemska i ze světa, režíroval v Německu, Rakousku, Polsku, podílel se na řadě významných projektů, včetně práce v Divadle na Vinohradech, filmových a televizních rolí a zároveň se věnoval režijní činnosti.

Na společenský vývoj po listopadu 1989 se Arnošt Goldflam ohlíží s kritickým nadhledem: „Měli jsme všichni velký iluze a ty se nenaplnily.“ Korupce a politické hašteření ho zbavily nereálných představ o dokonalé a všespasitelné demokracii. „Já to vnímám tak, že člověk musí být připraven bojovat o prostor a svobodu,“ říká Arnošt Goldflam a dodává: „Člověk žije, jak je schopen a v rámci svých sil a v rámci svých možností. A to jsem dělal vždycky, i když jsem někdy neodhalil nebo neposoudil dobře situaci, tak myslím, že jsem – nemyslím to, vím – že jsem nikomu nikdy neublížil.“