profesor Jan Gogola

„Manželé Vaculkovi byli lidi, kteří svým významem daleko přesahovali region a jaksi byli uznávaní, byli uznáváni i za hranicemi. No a Ludvík Vaculík byl velký kamarád hlavně s Vladislavem Vaculkou. Jezdil, jezdil k nim. A my jsme jako taková mladší generace k těm Vaculkům chodívali, chodívali jsme do ateliéru. To bylo úžasné, protože Vaculka seděl v takovém velikánském ušáku, kouřil půlky partyzánek, a já mám na něj jednu krásnou vzpomínku. On měl zapnuté Rádio Svobodnou Evropu. A oni to tak rušili, že já jsem nerozuměl ani slovu. A ten Vaculka byl tak vycvičený, že on to, on to nějak rozpoznával. Takže my jsme tam seděli, tam něco hučeli a Vaculka říká: ,To není možný, představte si...‘ a překládal nám to. No a pamatuju si na pohřeb, to, ten, to prostředí kolem hrobu obsadila, obsadili estébáci. To bylo až nechutné, co tam činili. No a hrál tam Hradišťan u toho hrobu. No a samozřejmě přijel i, přijeli Vaculíkovi a strašně moc těch výtvarných jaksi kamarádů, ten dům byl potom úplně obsypaný. Všechno si fotografovali. Takže Vaculka na nás měl velikánský vliv.“

„Já jsem začal chodit do školy v padesátém roce. Tu osmiletou střední školu jsem končil v roce padesát osm a celou tu dobu jsem měl pořád ve škole samé jedničky. A potom jsem se přihlásil na jedenáctiletou střední školu a přišlo mně, nebo nám teda, přišlo vyrozumění, že nejsem přijat a že mám nastoupit do učňovského střediska národního podniku Mikrotechna. Tak otec šel za svým kamarádem, což byl advokát, doktor Hruška. Mimochodem, zakládající člen KSČ v roce jednadvacet, jako velice mladý kluk, který pocházel z velmi, z velmi chudých poměrů. A ten doktor Hruška napsal za mého otce odvolání. To mně vykládala potom maminka. Zhruba že se otec odvolává proti nepřijetí svého talentovaného syna Jana, který nebyl přijat podle jeho názoru na tu školu z toho důvodu, že otec je slovenské národnosti. A máti mně potom říkala, že to šla ona, protože otec pracoval mimo Hradiště, vyřizovat na okresní národní výbor, na ten odbor školství. A říkala, že tam byl takový odulý nějaký úředník, kterému šla málem pěna od huby. A ten říkal: ,My vám toho kluka vezmeme. Ale vy nám řeknete, kdo vám toto poradil!‘ No tak jsem se na tu jedenáctiletku dostal.“