„Byl květen roku 1961, nedlouho předtím se odehrálo vylodění v Zátoce sviní, a já už jsem byl součástí velké kampaně za vymýcení negramotnosti. Pobývali jsme u venkovanů a byli to dobří lidé. Mládež, která se podílela na výuce čtení a psaní bydlela přímo v jejich domácnostech, přičemž jsme zároveň vyučovali třeba i několik sousedů. Myslím si, že pro každého z nás to byla v něčem unikátní zkušenost. Na druhou stranu to bylo pro všechny podobné v tom, že jsme odvedli opravdu kus práce. U některých to šlo lépe a jiní měli zase, řekněme, méně pružné studenty. Já jsem byl v domě dřevorubce. Byl to jeho jediný zdroj obživy. Jeho synové potom chodili pracovat na plantáže s cukrovou třtinou. Byli to prostí zemědělci, kteří ze své podstaty neměli nijak výrazně nakročeno k tomu, aby se stali gramotnými lidmi. Výuka probíhala po večerech, když se vrátili z práce, a nakonec se mi podařilo naučit psát a číst všechny čtyři dospělé lidi z té domácnosti, včetně několika dalších sousedů. Dohromady to bylo asi devět lidí. Byli to lidé žijící prostým způsobem života a já jsem tam s nimi byl celkem osm měsíců. Vždycky jsem si hleděl toho, abych měl s sebou svoji lucernu, ta byla rozsvícená takřka neustále. Přestože jsem byl ještě mladý, řekl bych, že jsem si vedl dobře. // Když bylo hotovo, poslal se děkovný dopis Fidelu Castrovi a v prosinci jsme odjížděli pryč. K tomu nám měly posloužit nákladní auta z plantáží, na které se namontovaly střechy z palmových listů a do železné podlahy se udělala díra na močení a na velkou. A takto jsme odjeli do Havany.“
„Kromě nelegálního paralelního trhu se začaly objevovat další alternativní způsoby, jak ulehčit život obyvatelstva, které velmi trpělo omezeními a všeobecným nedostatkem. Do jisté míry se rozjela obchodní výměna se zeměmi východního bloku a při nákupech to bylo znát. Zlepšila se například dostupnost některého oblečení, daly se sehnat třeba kalhoty z umělých tkanin, které se dovážely ve velkém nebo svetry polské a československé výroby. Stejně tak některé vybavení do domácnosti, například sklenice. Obecně vzato věci, kterých byl nedostatek, což bylo vlastně všechno. I to mělo ale svá omezení, protože se to rozdělovalo v rámci přídělového systému. Je každopádně pravda, že pro lidi to bylo jisté ulehčení. Bylo znát, že mladí se méně báli založit rodinu a budovat domácnost. Byla to přívětivější doba. Kromě toho měli dělníci možnost vycestovat do zahraničí. Odbory dávaly za odměnu cesty do zemí východního bloku, do východního Německa, do Sovětského svazu… Člověk si mohl stejně tak opatřit třeba ledničku nebo klimatizaci, když byl ohodnocen jako příkladný pracovník. Já jsem takto v roce 1983 (1973) vycestoval do Sovětského svazu. Navštívil jsem Moskvu, Volgograd… Tohle bylo za příkladnou práci. Člověk za to musel něco zaplatit, ale byla to dotované a tudíž celkem levné. O tom, kdo pojede, se rozhodovalo na shromážděních odborů. Ti, kteří dokázali v zásluhovém systému dosáhnout největšího počtu bodů, dostali odměnu. Tímto způsobem jsem si přišel na ledničku i klimatizaci. A jak už bylo řečeno, dostal jsem za odměnu také cestu do Sovětského svazu. Říkali mi, že tam jsou nejlepší oční lékaři. To jsem sice nakonec nemohl posoudit, ale to už je jiná věc. Přijel jsem tedy do Moskvy v rámci tohoto programu dělnického turismu a jel jsem také do Volgogradu, Leningradu (Petrohradu) a do Kyjeva. Tam si mi líbilo nejvíce. Pokud mám být ale upřímný, v Moskvě jsem si připadal jako na Kubě. V zimě tam postávali lidé v dlouhých frontách a v jejich tvářích jsem viděl stejnou únavu, kterou jsem znal ze své domoviny. Byla tam velká obchodní centra, větší, než u nás. Pamatuji si na jednu Rusku, byla krásně oblečená. Stejně tak si ale vzpomínám na podchody, ve kterých se na kolenou kymáceli úplně opilí lidí. Museli to být dělníci, kteří se zlili do němoty hned, jak jim skončila šichta.“
„Mezi lidmi zavládlo nadšení. Mnoho obyvatel považovalo Fidela Castra za božskou bytost. Mysleli si, že je to náš nový spasitel. Dnes, o osmdesát let později, bych řekl, že lidé byli naivní a bez reflexe. U mě doma se to nikdy nevyvěsilo, ale ostatní si dávali na dveře takovou červenočernou ceduli, na které stálo: ‚Tady je doma Fidel Castro.‘ Byla to plechová deska přibitá ke dveřím, velmi oblíbená. Dokonce i na sklenicích byl Fidel Castro, který se stal symbolem hlavně pro chudší, těžce pracující Kubánce. A tím to zdaleka nekončilo. Můj mladší bratr se narodil v únoru roku 1961. Mě už bylo v té době 16 let a moje starší sestra dokonce slavila 18. narozeniny. Takže můj mladší bratr se narodil vyloženě jako výsledek tohoto revolučního nadšení. Otec nedlouho předtím postavil nový dům a cítil se velmi jistě. Říkal, že mladší bratr bude mít dobrý život a narodí se do lepšího světa. Trval na tom, přestože moje matka už na to nebyla úplně zvědavá, měla svůj věk, to těhotenství už ji spíše otravovalo a dost si vytrpěla.“
Juan del Pilar Goberna Hernández se narodil 12. Října 1945 ve městě Matanzas, které se rozkládá na severním pobřeží ostrova, přibližně sto kilometrů od hlavního města Havany. Mezi jeho předky bychom našli například příslušníky skupiny nazývané los mambises, kteří bojovali za nezávislost na Španělsku na konci devatenáctého století. Juan měl dva sourozence, starší sestru a o poznání mladšího bratra. Jeho paměť sahá až do období, kdy na Kubě vládl pevnou rukou generál Fulgencio Batista, tedy do období před vítězstvím Kubánské revoluce. Jakožto dítě z prosté rodiny chodil Juan do státní školky a školy, nicméně poznamenává, že i tak se jednalo o velmi dobře udržované vzdělávací středisko, vždy uklizené a především překypující vzájemnou úctou mezi žáky a vyučujícími. Když mu bylo přibližně šestnáct let, připojil se Juan k uskupení Brigada Conrado Benitez, které se podílelo na alfabetizaci především venkovského obyvatelstva. Vyzdvihuje nadšení, které ve společnosti panovalo po vítězném tažení Fidela Castra. Juanovo smýšlení a nazírání situace na Kubě se měnilo velmi postupně. Formovaly ho události, jako byla notoricky známá sklizeň deseti milionů tun cukrové třtiny na začátku sedmdesátých let nebo úprk značné části obyvatelstva do USA po otevření cesty z přístavu Mariel. Juan měl také příležitost vycestovat v rámci odměňovacího programu pro dělníky do Sovětského svazu. Po pádu východního bloku se Juan dostal do styku s lidmi pracujícími pro kubánskou opozici a spolupracoval například s Projektem Varela. V roce 2021 úplně ztratil zrak, přičemž kubánské úřady mu kvůli jeho kontaktům s opozičními organizacemi odepřely veškerou pomoc. Na základě své osobní zkušenosti později založil organizaci Red de Cultura Independiente, které podporuje právě hendikepované lidi na Kubě.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
