Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Juan del Pilar Goberna Hernández (* 1945)

• nació en la ciudad de Matanzas el 12 de octubre de 1945

• participó en la campaña de alfabetización en la Brigada Conrado Benítez

• dentro del programa turismo obrero visitó varios lugares en la Unión Soviética

• sufrió la pérdida de visión total y fue negado la ayuda del Estado por su apoyo a los movimientos de DD. HH.

• es fundador de la organización independiente Red de Cultura Inclusiva que brinda asistencia a las personas con discapacidad

---Česká verze je uvedena po španělském originále---

 

“Había una efervescencia, muchos veían a Fidel como un Dios, como un salvador... La gente ponía unas placas de metal en negro y rojo en la puerta de sus casas que decían: ‘Esta es tu casa, Fidel.’ Los vasos venían con Fidel. Para muchos cubanos pobres, trabajadores humildes, Fidel Castro era una esperanza,” cuenta Juan del Pilar Goberna Hernández y describe la atmósfera en la sociedad con otro ejemplo: “Mi hermano menor nació en 1961 como fruto de esta efervescencia... yo había cumplido 16 años en aquel entonces y tuve una hermana mayor. Sin embargo, mi padre se sentía seguro. Pensaba que nuestro hermano iba a nacer en un mundo mejor, a pesar de que mi madre no quería y con su edad ya la molestaba la barriga...” 

La infancia en la época del general Batista 

Los recuerdos de Juan del Pilar Goberna Hernández datan todavía de la época anterior. Nacido el 12 de octubre de 1945 en la ciudad de Matanzas, vivió su infancia y parte de la juventud bajo el régimen del general Fulgencio Batista. La familia de un obrero en la fábrica de refrescos no abundaba en dinero y Juan iba a una escuela pública. A pesar de que las instituciones privadas gozaban de una calidad superior, Juan describe su escuela como un lugar limpio y lleno de respeto entre los alumnos y los maestros. “Sin embargo, sí es verdad que existía por ejemplo la discriminación racial, siempre existía,” admite. La comida en la escuela era abundante, con leche y postre en cada menú para todo el mundo. “Había más luces que sombras.” 

La lámpara siempre encendida

En lo que se refiere a los tiempos de los enfrentamientos de los revolucionarios con las autoridades del régimen del general Batista, Juan se acuerda de la preocupación de su madre que era causada por las frecuentes explosiones en lugares públicos: “Como yo era un poco intranquilo, mi mamá me decía: ‘Si vas al cine, siéntate en la parte atrás. No vayas al baño. Tenía mucho pánico. Mi papá, a escondidas, escuchaba Radio Rebelde.” El triunfo de la Revolución Cubana resultó en una gran esperanza sobre todo entre la población pobre. Juan se incorporó a la Brigada Conrado Benítez que lleva el nombre de uno de los participantes en el programa de alfabetización, supuestamente fusilado por los alzados contra el régimen de Fidel Castro en la Sierra Escambray en 1961, y fue a alfabetizar a la provincia de Holguín. “Hoy por hoy, pienso que eso era una forma muy hábil e inteligente de introducir la ideología comunista,” opina. Pasó por un curso, llegó a Holguín en mayo de 1961 y se quedó en el campo hasta el diciembre del mismo año. Los campesinos acogieron a los alfabetizadores y Juan estaba con la familia de un leñador cuyos hijos trabajaban en los campos de caña. Las clases tenían lugar por la noche, cuando volvieron del campo. Las lámparas encendidas que los alfabetizadores siempre llevaban consigo se convirtieron en un símbolo de esta campaña. Juan llegó a alfabetizar a nueve personas – cuatro de la casa y el resto eran los vecinos. “El 18 de diciembre ya estábamos bajando. Nos habilitaron carros de caña, los pusieron techos de guano e hicieron un hueco en el piso para orinar y defecar y nos trajeron a La Habana.” Allí, los alfabetizadores fueron albergados en las casas que solicitaron a los brigadistas. 

Los actos de repudio contra las familias de los marielitos 

La invasión de bahía de Cochinos y la Crisis de los misiles contribuyeron a la preocupación del gobierno de Cuba que pretendía reforzar las Fuerzas Armadas lo más posible. Sin embargo, a Juan no le gustaba la vida militar. Fue a estudiar mecánica general para volverse tornero. A pesar de ello, tal como a muchos de los cubanos, le tocó participar en la zafra de los diez millones y presenciar los eventos del año 1980, cuando una cantidad enorme de la población de Cuba desapareció por el puerto Mariel. Juan participó en la marcha del pueblo combatiente, según cuenta, por su interés de ver qué iba a ocurrir. „Los actos de repudio a los que se iban... las golpizas... Sacaban a la gente de las casas, les tiraban huevos, les hacían horrores. Les escribían a paredes que eran gusanos. Se cometían atrocidades. Muchos barcos se sometieron por la cantidad de personas que llevaban,” comenta. 

El turismo obrero y la realidad en la Unión Soviética

En las décadas siguientes, el sistema de los méritos que premiaba a los mejores trabajadores se convirtió en prácticamente la única manera de conseguir desde ropa hasta electrodomésticos. Los privilegios llegaron a tener también la forma del llamado turismo obrero. “Se daban objetos de necesidad a los que acumulaban los méritos. Obtuve refrigerador y aire acondicionado. Y también me facilitaron un viaje al exterior. Tú lo pagabas por un precio modesto. Por cierto, yo estuve en la Unión Soviética en el año 1983[1],” cuenta Juan que pasó por Moscú, Volgogrado, San Petersburgo y Kiev, que más le gustó de todos los lugares visitados. “La gente esperaba en las colas en el invierno para poder comprar zapatos. Me acuerdo de estas caras del cansancio... esto fue en Moscú. Vi a señoras perfectamente vestidas, pero también a las personas arrodilladas con una botella de vodka en la mano en los pasadizos subterráneos, obreros que salían del trabajo, completamente borrachos. Me acuerdo de los finlandeses en San Petersburgo que venían allí para consumir drogas.”       

Los primeros contactos con la oposición cubana 

“Uno tiene muchas etapas. De donde yo provengo, uno necesita de pasar por estas etapas e ir madurando,” explica Juan que empezó a interesarse por los conceptos de los Derechos Humanos a mediados de los años 80. Más o menos en el mismo tiempo cuando se comenzaba a escuchar la voz de Radio Martí por Cuba. “Cuando se supo lo que ocurrió con el Muro de Berlín, mucha gente estaba esperanzada por una transformación tremenda, pero fue todo al revés,” recuerda Juan que había incursionado en las cuestiones de oposición y decidió unirse al Proyecto Varela[2]. “Lo firmé y participé en la recogida de firmas...,” destaca. En este nuevo vacío y escasez, la gente empezaba de levantar la voz. “El tren que venía del Pinar del Río a La Habana con el arroz... en el techo del tren venían cubanos con sacos y robaban comida,” describe la situación catastrófica y afirma que la población padecía de enfermedades causadas en gran medida por la escasez de alimentos o su mal estado. “Todas estas barbaridades ocurrieron aquí...” Juan recuerda las tropas antimotines en las calles tratando de reprimir a las protestas, de las cuales la más emblemática volvió a ser conocida bajo el nombre El Maleconazo. En el año 2012, Juan sufrió la pérdida de la visión total y tuvo que lidiar con el hostigamiento y abuso por parte de las instituciones estatales que le negaron cualquier forma de ayuda por considerarlo enemigo del régimen cubano. Basándose en la experiencia, decidió fundar la organización independiente Red de Cultura Inclusiva que brinda ayuda a las personas discapacitadas en Cuba.   

 

[1] En la entrevista se mencionan también el año 1973 como el año 1983. 

[2]En 1997, Oswaldo Payá lanzó un proyecto ambicioso que pretendía efectuar los primeros pasos legales para asegurar la libertad de expresión y asociación y la liberación de presos políticos, o sea, cambios necesarios para hacer posible que los cubanos pudiesen participar en los asuntos políticos y económicos en el país. A pesar del apoyo de miles de ciudadanos, el proyecto fue reprimido por las autoridades cubanas y el carácter socialista del sistema fue declarado como permanente, supuestamente basándose en la voluntad popular. Fuente: https://www.europarl.europa.eu/sakharovprize/cs/oswaldo-jose-paya-sardinas-2002-cuba/products-details/20200331CAN54186

 

----------------------------

„Společnost zachvátilo nezřízené nadšení. V očích mnoha lidí byl Fidel Castro něco jako Bůh, zjevil se jim nový spasitel… Na dveře domů se připevňovaly cedule v červené a černé barvě, na kterých stálo: Fideli, tady jsi doma. Jeho podobizna se objevovala dokonce i na skleničkách. Hodně nemajetných, tvrdě pracujících Kubánců, v něm vidělo novou naději,“ vypráví Juan del Pilar Goberna Hernández a podtrhuje svá slova další anekdotou: „Můj mladší bratr se narodil v roce 1961 jakožto projev této euforie. Já už jsem v té době slavil šestnácté narozeniny a má sestra byla ještě o dva roky starší. Nicméně, můj otec se cítil neporazitelně. Myslel si, že náš mladší bratr se narodí do nového, lepšího světa. A tak se stalo. Navzdory tomu, že moje matka z toho nebyla příliš nadšená a těhotenské bříško už ji spíše překáželo…“

Dětství v době vlády generála Fulgencia Batisty

Juanovy se ve svých prvních vzpomínkách vrací do doby, kdy na ostrově vládl generál Fulgencio Batista. Po svém narození dne 12. října 1945 žil ve městě Matanzas. Otec pracoval jako dělník ve výrobně limonády a nepřekypoval tak přílišným bohatstvím. Juan i z toho důvodu začal chodit do státní školky. Přestože v tom období byly obecně vnímány soukromé školy jako kvalitnější, místo, kam docházel Juan, bylo vždy dobře uklizené a vztah mezi žáky a učiteli se nesl ve znamení vzájemné úcty. „Je však pravda, že i tehdy byl ve společnosti cítit rasismus. To je něco, co tady bylo vždycky,“ uznává. V jídelně nikdy nechyběl dostatek jídla. Sklenka mléka a něco sladkého nakonec bylo součástí každodenní nabídky, kterou si užívali všichni do jednoho. „Obecně vzato myslím, že ta doba byla spíše pozitivní.“

Nikdy nezhasínající lucerna 

Přeneseme-li se do období vyznačujícího se již střety mezi revolučně naladěnými skupinami a státní moci, tehdy ještě v rukách Batistova režimu, Juan si vybavuje hlavně obavy, se kterými jeho matka pozorovala společenské vření. Její starosti vyplývaly z množství výbuchů na veřejných místech, kterými na sebe revolucionáři poutali pozornost. „Jelikož jsem byl celkem neposedný chlapec, moje matka mi vždycky kladla na srdce: ‚Když půjdeš do kina, sedni si do zadních řad. Nechoď na toalety.‘ Měla velký strach. Můj otec mezitím potají poslouchal revoluci hlásající Radio Rebelde.“ Vítězství Kubánské revoluce naplnilo mnoho především chudších Kubánců nadějí. Juan se připojil k oddílům uskupení Brigada Conrado Benitez, pojmenovaného podle jednoho z účastníků alfabetizační kampaně, osmnáctiletého Conrada Beníteze, který byl v roce 1961 údajně zabit protirežimními povstalci v pohoří Escambray. V jejich řadách se vydal na venkov, aby učil negramotné Kubánce číst a psát. „Dnes už si myslím, že to byl velmi účinný a chytrý způsob, jak přesvědčit obyvatelstvo o komunistické ideologii,“ poznamenává. Nejprve prošel výcvikem. V květnu 1961 už byl na venkově v tehdejší provincii Holguín, kde zůstal až do prosince téhož roku. Členové alfabetizačních oddílů bydleli mezi místními, přičemž Juan strávil toto období v rodině dřevorubce, jehož synové pracovali na plantáži s cukrovou třtinou. Výuka se odehrávala v pozdních hodinách, až poté, co místní přišli z práce domů. Symbolem tohoto úsilí se staly lucerny, kteří si mladí učitelé nosili všude s sebou. Juanovi se podařilo naučit číst a psát celkem devět lidí - čtyři členy domácnosti a k tomu dalších pět sousedů. „Dne 18. prosince 1961 jsme tuto lokalitu opustili. K tomu nám sloužily původně nákladní vozy na přepravu cukrové třtiny, ke kterým se namontovala střecha z palmových listů. V podlaze se vyřízl otvor, kterým jsme močili a káleli na cestu. Tímto způsobem nás převezli do Havany.“ Členové alfabetizačních brigád poté skončili v domácnostech lidí z hlavního města, kteří se přihlásili o výuku. 

Veřejné lynče rodin, které se vydávaly do USA přes přístav Mariel 

Invaze v Zátoce sviní a Kubánská krize hrozící jadernou válkou vyvolaly obavy kubánského vedení, které se rozhodlo posílit armádu v nejvyšší možné míře. Jenže Juan nikdy necítil velký obdiv k vojenskému životu. Místo toho pokračoval ve studiích strojírenství a chystal se na budoucí práci obráběče.  Jako mnozí další se ani tak nevyhnul účasti v proslulém a zároveň pokusu kubánské vlády sklidit za jednu sezónu deset milionů tun cukrové třtiny a později zblízka sledoval také kubánský exodus z přístavu Mariel do USA. Podle vlastních slov se rozhodl připojit k takzvanému pochodu povstalého lidu kvůli tomu, aby měl možnost sledovat jeho průběh. „Ty veřejné lynče, do kterých se lidé zapojovaly… násilné střety mezi příslušníky jednoho národa… Vyváděli lidi násilím z jejich domů, házeli na ně vejce, prováděli se otřesné věci. Na zdi se barvou psalo, že tam bydlí zrádci revoluce. Opravdu odporné skutky. Hodně lodí se nakonec potopilo jen kvůli tomu, že na nich cestovalo až příliš mnoho lidí,“ vypráví. 

Výprava do Sovětského svazu jako odměna za příkladnou práci dělníků 

V následujících dekádách se v továrnách a výrobnách ujal systém, který měl odměňovat vzorné a nejpracovitější zaměstnance. Ten se stal brzy takřka jediným způsobem, jak se dostat k většině nedostatkového zboží od oblečení, až po domácí spotřebiče. Kromě toho bylo možné zasloužit si za odměnu cestu do zahraničí. Vznikl dělnický turismus. „Rozdávaly se věci, kterých se jinak nedostávalo. Já jsem obdržel třeba lednici a klimatizaci a dokonce jsem mohl i vycestovat. Bylo třeba doplatit jen malou část. Takže jsem se díky tomu v roce 1983[1] ocitl v Sovětském svazu,“ popisuje Juan, který tehdy navštívil Moskvu, Volgograd, Petrohrad a také Kyjev. Tam se mu líbilo nejvíce. „Viděl jsem lidi, jak stojí v ukrutné zimě na ulicích ve frontách, aby si koupili boty. Pamatuji si na jejich unavené tváře… to bylo v Moskvě. Na jedné straně byly k vidění dokonale oblékané dámy, na druhé straně se v metru a v podchodech kymáceli na kolenou opilci, kteří se zřejmě zřídili hned, jak je pustili z práce. Byli namol opilí. Také si vzpomínám, že v Petrohradě byli Finové, kteří tam jezdili za drogami.“ 

První kontakty s opozicí a jejich následky 

       „Myšlení člověka se vyvíjí. Obzvlášť, když pocházíte, odkud jsem já, musíte si skutečně projít mnohým, abyste dospěli k nějakým uceleným závěrům,“ vysvětluje Juan, který se začal dostávat do styku s opozičně laděnými skupinami na Kubě někdy v polovině osmdesátých let. Bylo to přibližně ve stejné době, kdy se na Kubě začalo poslouchat vysílání Radia Martí. „Když jsme se dozvěděli o pádu Berlínské zdi, hodně lidí se radovalo. Byla tu naděje, přemýšlelo se o velkých změnách. Jenže nakonec to bylo všechno docela naopak,“ vzpomíná Juan na to, jak se dostával do řad kubánské opozice a rozhodl se připojit k Projektu Varela[2]. „Připojil jsem svůj podpis a snažil jsem se sbírat další,“ říká. Uprostřed všeho toho strašného nedostatku se Kubánci začali probouzet. „Pamatuji si na to, jak na vlak převážející rýži z Pinaru del Río do Havany naskakovali lidé a snažili se ukrást si něco na vlastní stůl,“ popisuje zoufalé důsledky katastrofální ekonomické situace a potvrzuje, že mnozí kvůli nedostatečné stravě začínaly trpět všemožnými chorobami. „Děly se tady hrozné věci…,“ vzpomíná na to, jak se policisté střetávali s lidmi v ulicích, což vyústilo v neslavně proslulé povstání známé pod označením El Maleconazo[3]. V roce 2021 Juan úplně ztratil zrak a musel se potýkat s tím, že kubánské úřady mu kvůli jeho napojení na opozici odmítaly poskytnout odpovídající pomoc. Na základě toho se rozhodl v roce 2016 založit nezávislou organizaci Red de Cultura Inclusiva, která se zaměřuje právě na pomoc postiženým lidem. 

 

[1] V rozhovoru hovoří o dvou různých datech – 1973 a 1983. 

[2] V roce 1997 zahájil Oswaldo Payá ambiciózní projekt „Varela“, který měl představovat první právní kroky k zajištění svobody slova a shromažďování a k propuštění všech politických vězňů, tedy změny nutné k tomu, aby se obyvatelé Kuby mohli svobodně podílet na politickém a ekonomickém životě země. Navzdory podpoře tisíců Kubánců byl projekt zastaven protiakcí kubánských státních orgánů - socialistický charakter kubánského státu byl prohlášen za trvalý, údajně na základě lidového hlasování. Zdroj: https://www.europarl.europa.eu/sakharovprize/cs/oswaldo-jose-paya-sardinas-2002-cuba/products-details/20200331CAN54186

[3]Lidové protirežimní povstání, při které byly v roce 1994 v ulicích Havany zatčeny stovky lidí.