Irma Garlíková

* 1934

  • „Zemanovi tady bývali na kraji té kolonky, nevím, kolikátý to byl domek, jestli hned první. A oni chodívali právě kolem domku té tety Chýlové, taky s ní velice dobře vycházeli, bavili se, no, a chodili k nám do obchodu. Protože do Zlína... někdy také, že, ale s našima si velice dobře rozuměli. A ještě po válce, to tatínek vykládal, že potkal pana Zemana, jak byl můj otec na léčení, protože měl pořád vředy na dvanácterníku, tak vždycky na podzim ho to velice trápilo. Byl i v nemocnici kolikrát. A tak ho poslali do lázní, do Karlových Varů, tam mu to pomohlo. A právě tehdy teprve začínaly ty filmové festivaly, co teď vede pan Jiří Bartoška, ve velkém. Tehdy to bylo v začátcích. A byl tam nějaký španělský nápis o nějakém španělském filmu. A byla tam chyba, a protože tatínek žil v té Argentině, tak jak potkal pana Zemana, tak říká: ‚Jé, vy, pane Zemane, tam bude španělský film, ale oni tam udělali chybu.‘ A tak říkal: ‚Pan Zeman to zařídil, že to potom už bylo v pořádku.‘“

  • „Já jsem cvičila i na posledním všesokolském sletu v Praze. Už se to nesmělo, ale náčelnice nás zavezla do Lidic. Tehdy tam byly jen ty vypálené základy. Zavezla nás i do Lán na Masarykův hrob. Tak to jsme byli rádi. A protože tehdy byl první rok zvolený Gottwald. A nesměli jsme křičet… Akorát musel odstoupit prezident Beneš. Celorepubliková náčelnice přijela na ubytovnu, spali jsme tam v tělocvičně pod Vyšehradem, a říkala: ‚Nesmíte křičet v průvodu: Ať žije prezident Beneš!, to by všecko špatně dopadlo.‘ No a tak, to byly takové zlomy, že to v člověku zanechá takovou pachuť k tomu politickému dění, protože si to jako mladý nedovedete vysvětlit, proč je to najednou všechno takové.“

  • „Já jsem viděla, jak vysedali [gestapo a němečtí vojáci] na tom Hanáčkově žlebu. My jsme šli do obchodu a viděli jsme Němce, jak šli proti Křibům. To trvalo celé odpoledne. Potom z tama bylo slyšet nějaké střílení. Oni prý, jak – to se vědělo až dodatečně – šli, že někteří ti chlapi byli na stromech, vylezli tam, ale ty, že neviděli. Ale už měli... bylo tehdy hodně sněhu, takže viděli nějaké stopy. Takže už stříleli, jak se říká, naslepo, do luftu. No a oni potom z toho bunkru, nevím, jestli od toho vchodu, na ně ti čtyři stříleli. Tak oni ty dva zastřelili a ty dva potom zajali a ty zbraně jim sebrali. No a pak jsem viděla večer, to už bylo přítmí, v zimě je brzo tma, jak od Bohuslavic, tomu se říkalo zimní veliké sáně, táhl je kůň. A za tím byly ještě haluze ze smrků, no a na tom ležely nějaké dvě postavy, na tom haluzí. To byli asi ti mrtví. A ti zajatí, jestli byli na tom voze, to jsme přes dveře z obchodu neviděli a před barák jsme se báli jít, protože ty sáně byly obestoupené německými vojáky se samopaly. Oni jich dovezli do sálu, jak byla hospoda. Tam nahnali ještě chlapy z dědiny a chtěli vědět, kde jsou ti další partyzáni. Ale nikdo jim nic neřekl.“

  • „Než ještě k tomu došlo [otcovu propuštění], tak za něj maminka chodila orodovat na gestapo, že je nemocný. A jednou mě vzala s sebou. Ti gestapáci měli sídlo tam, jak je obchodní dům a jsou tam ty internáty, nevím, jestli je to teď ten hotel Garnia, to si přesně pamatuji, že to bylo za obchodním [domem]. A já jsem byla taková zvědavá, nebála jsem se, a tak jsem šla s maminkou. Vrátný na nás hned: ‚Halt!‘, že dítě tam nesmí. A já jsem tam zůstala stát a on se otočil a pro maminku tam přišel další, ale mluvil česky a byl v civilu. A tak já jsem proklouzla tomu, co mě tam nechtěl pustit, za zády a ten druhý mne tam nechal jít dál. Já si pamatuji, ten Kraiger byl hrozný, ale taky tam seděl jeden z vrchních velitelů gestapa, [Karl] Raschka se jmenoval, takový silnější, seděl za tím psacím stolem. No a maminka se mu snažila vysvětlit, že nestačí na obchod, že to nezvládá a že je manžel nemocný. On jen kroutil hlavou, to si z toho pamatuji. Nic, vůbec nic jí neodpověděl a potom se už podíval na hodinky, řekl: ‚Schluss‘ a my jsme odešly.“

  • „Když jsme šli z obecné školy, to bylo myslím ve druhé třídě, v tom dvaačtyřicátém roku. Vracel se se mnou Vlastek Niklů, jehož rodiče měli hospodu. Pan Nikl byl řezník a silný chlap. No a on měl schované veliké množství zbraní. Ty zbraně se dostaly do dědiny ze Zlína, tam byla sokolská odnož odboje a oni dali mnoho zbraní do Březnice a u Niklů byly schované. To jsme věděli až později. My jsme šli ze školy a Vlastek říká: ‚Jé, u našeho stojí německé auto, to jsou gestapáci.‘ Tak my jsme tam šli za potok ke Kohnům do dvora. Tak jsme viděli, jak tam bylo plno gestapáků. Pan Nikl měl revolvery v bedničkách a měl to zakopané tam, kde porcoval maso. Tam byla podlaha jakoby udupaná a on měl ty zbraně tam. No, prozradili to a on byl také popravený.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Zlín

    (audio)
    délka: 43:34
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 2

    Zlín, Filmové ateliéry , 24.08.2020

    (audio)
    délka: 03:14:47
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Važte si toho, že tolik roků nebyla válka

Irma Garlíková, maturita, 1953
Irma Garlíková, maturita, 1953
zdroj: Soukromý archiv Irmy Garlíkové

Irma Garlíková, rozená Eibelová, se narodila 14. září 1934 v Březnici u Zlína. Její rodiče Leopold a Františka Eibelovi se dva roky předtím vrátili z Argentiny, kde několik let žili a spořili na vysněný dům s obchodem. Za druhé světové války spolupracoval otec pamětnice s odbojem, následkem čehož byl zatčen a tři čtvrtě roku vězněn. Tehdy desetiletá Irma se s matkou vydala na služebnu zlínského gestapa prosit o otcovo propuštění. Na konci války se Irma setkala s německými, maďarskými i sovětskými vojáky, kteří jejím rodištěm postupně procházeli. V roce 1948 se účastnila jako cvičenka XI. všesokolského sletu v Praze. V roce 1950 viděla v Gottwaldově soudní přelíčení s odbojovou skupinou Světlana. Vystudovala obchodní akademii a celý život pracovala v administrativě. V roce 1963 se vdala, na svět přivedla jednoho syna. Odmítla vstoupit do KSČ a při prověrkách po roce 1970 vyjádřila nesouhlas se vstupem invazních vojsk do Československa. Dodnes (2020) žije ve své rodné obci.