Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Irma Garlíková (* 1934)

Važte si toho, že tolik roků nebyla válka

  • narodila se 14. září 1934 v Březnici u Zlína

  • rodiče Leopold i Františka Eiebelovi pracovali na počátku 30. let v Argentině

  • v Březnici zažila, jak gestapo zatklo otce a další spoluobčany

  • otec propuštěn a dožil se konce války

  • v Březnici se na konci války postupně setkala s maďarskými , německými i sovětskými vojáky

  • měla problémy s přijetím na střední školu

  • v roce 1950 v Gottwaldově zažila soudní proces s protikomunistickou odbojovou skupinou Světlana

  • prakticky celý život pracovala v administrativě

  • odmítla vstoupit do KSČ

  • okupaci 21. srpna 1968 prožila v Gottwaldově

  • v současnosti (2020) žije ve své rodné obci

V Březnici na Zlínsku, kde Irma Garlíková, tehdy Eibelová, vyrůstala, působilo za války odbojové hnutí a mnoho lidí se tam ukrývalo před nacistickým okupačním režimem. Po vlně zatýkání se do vězení dostal i Irmin otec Leopold Eibel. Mladé děvče se tak bálo nejen o něho, ale i o vlastní život, protože gestapo přijíždělo do vesnice čím dál častěji. Irma později zažila pobyt několika armád v jejich obci i nebezpečné dny květnového osvobození. Po krátkém období poválečné svobody přišla další totalita v podobě komunistického režimu, kterému ale pamětnice jeho zdánlivě dobré úmysly nikdy neuvěřila.

Rodiče z chudých poměrů

Tatínek pamětnice Leopold Eibel se narodil roku 1902 v Ivančicích u Brna. Přestože jeho otec Josef pracoval jako švec příštipkář, tedy drobný opravář obuvi, a rodina žila ve velice skromných poměrech, v domku o dvou místnostech, všech pět synů Eibelových se vyučilo. Na počátku dvacátých let ale nebylo snadné v tamním vesnickém prostředí nalézt práci, a tak se nechali všichni sourozenci zlákat pro myšlenku socialismu. „Byla tam také ta oslavanská stávka, které se všichni zúčastnili, a byli prý uvězněni, jak v Ivančicích, tak v Brně na Špilberku,“ přibližuje pohnuté rodinné osudy pamětnice. Po krátkém věznění se Leopold vypravil za jednou ze svých dvou sester, Anežkou Škodovou, která žila v Březnici u Zlína. V malé vesničce si našel místo prodavače v obchodě malenovického družstva Svépomoc. Po několika letech však došlo k uzavření provozovny Svépomoci. Leopold měl v té době v Březnici již známost, přesto se rozhodl podniknout velmi riskantní krok a na pozvání svého bratra Františka odešel v roce 1927 za prací do Argentiny. „Tatínek si tam vydělával v ocelárnách, aby si, až se vrátí domů, mohl otevřít svůj obchod,“ vzpomíná Irma Garlíková.

Maminka pamětnice Františka, rozená Hluštíková, se narodila roku 1908 ve Vídni, kde tou dobou její otec Josef pracoval v železárnách. Františka pocházela ze sedmi sourozenců, po narození toho posledního její maminka Marie zemřela, a rodina se tak vrátila do tatínkova rodiště, do obce Březnice u Zlína. Františka měla ve škole dobrý prospěch, její třídní učitelka chtěla, aby děvče pokračovalo na kurzu ručních prací, ekonomická situace Hluštíkových tomu však nepřála. Od dětství musela Františka pracovat u sedláka a později vykonávala těžkou práci ve firmě Baťa.

Svatba v Argentině

V daleké Argentině na svoji milou Leopold Eibel nezapomněl. V roce 1929 poslal Františce Hluštíkové lodní lístek a ta za ním odjela do Buenos Aires, kde se oba mladí lidé zakrátko vzali. V hlavním městě poté bydleli u Marie Janotové, nejstarší sestry Františky.

Leopold pokračoval v práci v ocelárnách a Františka vypomáhala v domácnosti italského lékaře, kde vařila a hlídala děti. Eibelovi okusili městský život, koupali se v moři, chodili na výlety, slavili svátky nebo hráli divadlo. O možnosti, že by zůstali za oceánem natrvalo, ale neuvažovali. Pamětnice upřesňuje: „Tatínek se chtěl vrátit, protože se dozvěděl, že je jeho maminka v Ivančicích nemocná. A i tak se plánoval vrátit a žít doma.“ Manželé Eibelovi v Argentině pracovali až do roku 1932, kdy se rozhodli k návratu.

Leopold a Františka se usadili v Březnici, kde si pronajali přízemí nájemního domu. K dispozici měli jednu místnost na obchod se smíšeným zbožím, kuchyni a ložnici. Roku 1934 se Eibelovým narodila prvorozená dcera Irma, naše pamětnice. V roce 1937 přibyl do rodiny syn Drahoslav, stísněné bydlení tak přestalo rodičům vyhovovat, a oni se proto rozhodli pro stavbu vlastního domu. „Naši si půjčili od strýce v Malenovicích peníze a roku 1939 jsme se stěhovali do nového domu, ve kterém bydlím dodnes,“ vypráví Irma Garlíková.

Tatínek z církve vystoupil, ale já jsem chodila do kostela ráda

Dětství trávila malá Irma po boku bratra a kamarádů venku ve vesnici. Na hračky tehdy nezbývalo příliš mnoho peněz, proto se hrály jednoduché hry, jako například na panáka, skákalo se přes švihadlo a hrály se kuličky. Rodiče se věnovali společenskému životu. „Táta byl u ochotníků. Rodiče chodili do sokolovny, kde bývaly zábavy,“ vzpomíná pamětnice. K Irminým povinnostem patřila mimo jiné pomoc otci s balením váženého zboží v rodinném obchodě.

S náboženským životem to měli Eibelovi složitější. Tatínka i všechny jeho bratry nechala jeho matka Marie po oslavanské stávce vyškrtnout z katolické církve. Maminka pamětnice do kostela příliš nechodila, přesto rodiče Irmě ani jejímu bratrovi ve víře nikdy nebránili. „Jako dítěti se mi návštěvy kostela líbily. Chodila jsem do náboženství, na májové, i u prvního přijímání jsem byla.“

Zdánlivě idylické časy první republiky ukončily události roku 1938. Když 23. září vyhlásila československá vláda mobilizaci, týkala se i Leopolda Eibela, který nastoupil do posádky železobetonového opevnění přímo na hranicích s Německem. Po podpisu mnichovské dohody se domů vrátil zklamaný, ostatně jako tehdy mnoho českých vojáků.

Dodnes nemůžu vidět šedozelené uniformy

Roku 1940 začala Irma navštěvovat základní školu v Březnici. Hned od druhé třídy se musela učit německy. Později ráda tajně pozorovala otce, který se u nich v obchodě scházel s přáteli nad mapou a diskutoval s nimi o aktuálním dění na válečných bojištích: „Poslouchala jsem, jak oni říkali: ‚Tož, kde je fronta, víš něco?‘ No a někteří, co měli styk s partyzány, toho věděli víc,“ vzpomíná pamětnice. Nebezpečí plynoucí z pobytu cizích vojsk na našem území si Irma, i přes nízký věk, uvědomovala, a někdy proto zažívala pocity stísněnosti a strachu.

Němečtí vojáci na ni působili velmi strohým dojmem, a dodnes proto nemůže vidět šedozelené uniformy, které jí tehdejší složitou a nebezpečnou dobu připomínají. Silně na ni zapůsobila situace, kdy se vracela ze školy se spolužákem Vlastimilem Niklem a oba viděli, jak gestapo zatýká chlapcova tatínka Josefa, který doma ukrýval zbraně pro partyzány.

Březnice jako útočiště pronásledovaných

Válečné události, které se v roce 1943 odehrály v Březnici, měly svoji předehru již krátce po vzniku protektorátu. Více se o tom Irma Garlíková dozvěděla až po válce. „Okresní tajemník ve Zlíně Rudolf Rédr měl někdy v roce 1939 schůzku u stavitele Běhulhy ve Zlíně. Gestapáci se o tom dozvěděli a začali tušit, že se ve městě tvoří nějaká odbojová buňka,“ přibližuje tehdejší dění pamětnice. Rudolf Rédr se stal členem komunistické strany ještě před válkou a krátce po okupaci vstoupil do ilegality, ve které vydržel až do osvobození. Ve Zlíně se spolu s dalšími lidmi podílel na vytváření ilegálních protinacistických letáků a novin Tribuna lidu a Moravská rovnost.

Pravděpodobně někdy v průběhu roku 1942 se zlínští odbojáři přesunuli do pasekářských usedlostí v kopcích Křiby u Březnice. Bydleli tam u rodin Durajových a Kosmíkových, kde pokračovali v tisku letáků. Stále ale hrozilo nebezpečí německých prohlídek, proto si za domy postupně vybudovali až devět jednoduchých bunkrů, do kterých odcházeli v čase nebezpečí. Jednalo se o občany ze Zlínska, Hodonínska a mladé lidi z Březnice, kteří odmítli nastoupit na nucené práce. „Ukrývali se tam například Slováčkovi, synové místního kováře. Byli to dospělí kluci, kteří měli jít pracovat do říše. No a Německo bylo bombardované, tak měli strach, že by přišli o život. Později tam byli schovaní i dva ruští zajatci, kteří utekli,“ vzpomíná Irma Garlíková. Situace kolem ukrývajících se se však komplikovala, ilegálních obyvatel bunkrů přibývalo, takže se jejich přesun stal nevyhnutelným. Následně si proto postavili velký bunkr v Zakopaničí nad Březnicí. Výroba letáků probíhala v té době v samotné obci.

Leopold Eibel se přátelil se stolařem Aloisem Kadlčákem, který doma jeden z tiskařských lisů ukrýval a letáky sám vyráběl. Kadlčák Irmina otce pravidelně informoval o místním odbojovém hnutí, později i on skončil v ilegalitě. Ve škole poté tiskl letáky i řídící Vladimír Bartoš a přes náčelníka sokolů Františka Slezáka je distribuoval do Březolup. Množství lidí v ilegalitě potřebovalo pomoc místních občanů. Leopold Eibel jim dodával například margarín, svíčky a petrolej, pekařství Kubal pak nepostradatelný chléb.

Začátkem roku 1943 došlo k prozrazení úkrytu v Březnici. Za tuhých mrazů, 29. ledna, zaútočilo okolo 200 příslušníků německé armády a gestapa na bunkr v Zakopaničí. V bunkru se v tu chvíli nacházeli jen čtyři lidé, bratři Josef a Alois Slováčkovi, Jan Kosmík a Ladislav Duraj. Části odbojářů se podařilo ukrýt na stromech v lese, zbytek se toho dne nacházel na Křibech. Strhla se přestřelka. „Toho Kosmíka a jednoho Slováčka zastřelili. A toho Duraje s tím druhým Slováčkem zatkli a dovlekli do dědiny. To jsme večer viděli,“ vypráví Irma Garlíková a dodává: „Bála jsem se. Protože jsme viděli plnou dědinu Němců a teď se nevědělo, co bude dál. Dospělí věděli, o co jde, a tak dětem nic neřekli. A my malí jsme se těch německých vojáků báli, protože oni byli takoví halasní, a kde přišli, tak tam jenom křičeli a poroučeli.“ Ve vesnici gestapo shromáždilo i další muže a žádalo po nich prozrazení úkrytu zbylých partyzánů. Nikdo nepromluvil. Duraj se Slováčkem skončili v koncentračním táboře, kde zahynuli.

Otcovo zatčení

Po prozrazení bunkru začalo jezdit gestapo do Březnice pravidelně. „My jako malí, když jsme viděli nějaké to německé auto, to už se vědělo, že je to gestapo. Tak jsme se šli někde z dálky dívat. No ale báli jsme se. Zanechalo mi to v tom dětství takové nepříjemné, bojácné vzpomínky,“ vypráví Irma Garlíková. Někteří vyšetřovaní začali po násilných výsleších na gestapu vypovídat. V obci tak bylo zatčeno na 64 místních lidí. Konce války se nedožilo 19 z nich.

O Velikonocích, na Zelený čtvrtek, poslala maminka Irmu k nedalekému potoku na kopřivy pro housata. Tam pro ni přiběhla sousedka Milada Krejčí a sdělila jí, že u nich doma je gestapo. Irma hned běžela domů. „Tatínek už byl v obchodě, stál tam v pracovním plášti a byl celý bledý,“ vzpomíná dnes na dramatické chvíle pamětnice a z mysli nemůže vymazat přísného gestapáka Johanna Kraigera, který nechal pečlivě prohledat celý dům, od půdy až po sklep. Později se rodina dozvěděla, že gestapo dostalo na Leopolda Eibela udání, které ho vinilo z podpory partyzánů a přechovávání ilegální zbraně. Německá tajná státní policie sice žádnou zbraň nenašla, i tak ale nechal Kraiger otce zatknout a odvézt do Zlína a později do Uherského Hradiště.

Leopold Eibel zažíval ve vězení těžké časy, následkem práce v argentinských ocelárnách měl lehce podlomené zdraví, což se u něj zakrátko projevilo žaludečními vředy. Irmina matka se snažila vězněnému otci pomáhat, jak jen to šlo. V ponožkách mu pašovala napečené perníčky, a dokonce se za něj chodila přimlouvat na služebnu gestapa ve Zlíně. Jednou s sebou vzala i Irmu. Tam je přijal SS-Sturmscharführer vrchní kriminální tajemník Karl Raschka, který ovšem matčiny prosby a stížnosti nevyslyšel a otce pamětnice nepropustil. Leopoldovi později praskl vřed na dvanácterníku a začal ve vězení krvácet. Asi po devíti měsících se dostal na svobodu, na gestapu se ale musel pravidelně, několikrát do měsíce, hlásit.

Zachránila vesnici dobrá slivovice?

V lednu 1945 se v obci objevili mladí lidé, totálně nasazení, kteří museli pod dohledem německých vojáků budovat protitankové zátarasy. V únoru obecní bubeník ohlásil, že se v Březnici ubytují maďarští vojáci a každá rodina má povinnost je přijmout. „No a tehdy ještě v dědině nebylo tolik velikých baráků a my jsme měli to poschodí, tak u nás byl maďarský kapitán. Byl to typický Maďar, černý. Ale byl to moc hodný pán,“ vzpomíná pamětnice a dodává, že přesto k němu cítila odstup, protože i jako dítě si uvědomovala, že se jedná o spojence nacistů. Z chování maďarských vojáků vypozorovala, že měli velké obavy ze zajetí u Sovětů.

V dubnu se v Březnici ubytovala německá jednotka. Rodinný dům Eibelových si opět vybral důstojník. „To byl typický Němec, blonďák,“ vzpomíná Irma Garlíková a vypráví, že jeho chování k nim bylo na rozdíl od Maďarů pouze čistě formální. Pamětnice se domnívá, že právě tato jednotka zasahovala 22. dubna proti partyzánům v obci Loučka na Zlínsku. Celé obci tehdy hrozilo zničení, ale nakonec v ní vojáci vypálili „jen“ sedm hospodářských usedlostí a vydrancovali je. Pamětnice viděla, že vojáci z Březnice odjeli toho dne brzy ráno a večer se vrátili s množstvím jídla a pálenky. Josef Kořenek, iniciátor filmu Loučka 1945, tvrdí, že v Loučce se dodnes vypráví legenda o záchraně obce před vypálením: „Tradice je taková, že jsme měli tak dobrou slivovici, že z ní Němci byli nadšení. Domluvili se se starostou a řídícím učitelem, že dostanou mraky té slivovice a odejdou zpátky do Vizovic,“ tvrdil Josef Kořenek v roce 2012 pro Zlínský deník.

Pamětnice tak dnes tento příběh doplňuje o nové a dosud neznámé informace. Německá jednotka opustila Březnici v noci z prvního na druhého května. Ráno do obce přijela ještě dvě auta frontových vojáků, kteří donutili místní muže ke kopání kulometných hnízd. Odtamtud poté vojáci ostřelovali přijíždějící sovětské jednotky. V Březnici se první sovětští vojáci objevili téhož dne o půl deváté ráno. V obci v následných přestřelkách padlo několik Němců, osm Sovětů a jeden rumunský voják.

Po válce vyšlo najevo, že odbojáře v Březnici nejspíše udal partyzán Stanislav Růžička, kterého zřejmě předtím zadrželo gestapo a přimělo ho vypovídat. Růžičku ještě za války partyzáni popravili. Někteří občané si později vybíjeli zlost na manželce místního domnělého spolupracovníka nacistů. „Jak přešla fronta, tak chlapi tu Maternovou honili po dědině, pak ji chytili a my malí jsme se na to dívali. To byli právě ti lidé, kteří byli za války zalezlí, tak ti to chtěli hned nejvíc řešit,“ přibližuje pamětnice první dny po osvobození.

Ze Zlína se stal Gottwaldov

Po osvobození Irma pokračovala ve studiu na měšťanské škole ve Zlíně, kde vlivem válečných událostí výuka prakticky neprobíhala už od podzimu 1944. Jako mladé děvče se chtěla bavit a ve Zlíně s kamarádkami nadšeně navštěvovala divadelní i filmová představení. Nejvíce jí učarovaly zahraniční filmy, ráda vzpomíná na ty americké a francouzské, které mohla vidět klidně i třikrát. „Očima vzpomínek se to jmenovalo. On tam hrál pilota, takového krásného,“ vzpomíná dodnes se zaujetím pamětnice na film s Jeanem Maraisem z roku 1948. Vzápětí ale k tomu dodává: „To ovšem hned po roce 1948 přestalo.“

Po základní škole se Irmě podařilo dostat na Obchodní akademii v Gottwaldově, takto se totiž Zlín nově od roku 1949 jmenoval. Stalo se tak ovšem už za nového, poúnorového režimu, jehož neomezenou moc měla pamětnice záhy pocítit. Po úspěšných přijímacích zkouškách obdržela dopis, který ji ze studia vylučoval. Její otec poté začal po důvodu této situace pátrat. Posléze zjistil, co novým kádrovákům vadilo. Provinil se tím, že po tzv. Vítězném únoru nenabídl jako člen KSČ svůj malý obchod dobrovolně k zestátnění. Otec se nevzdal a přes různé peripetie se mu v Praze na ústředním výboru KSČ podařilo rozhodnutí zvrátit v dceřin prospěch.

Situace ve škole věrně kopírovala nenormální dění v československé společnosti a politice. Bratr Marie Bednářové, jedné ze studentek školy, ihned po únoru emigroval, a po studentech se proto chtělo, aby odsouhlasili vyloučení jeho sestry z akademie. Jediná třída, která nehlasovala pro vyloučení, byla ta, ve které studovala Irma. Později ji povinně čekaly různé budovatelské brigády, jako například výstavba Nové huti Klementa Gottwalda v Ostravě. Musela také vstoupit do Svazu mládeže.

Ve dnech 24. až 27. dubna 1950 pobíhalo v sále velkého zlínského kina soudní přelíčení s částí příslušníků protikomunistické odbojové skupiny Světlana. Nový ředitel obchodní akademie, vůči režimu agilní, Josef Jareš, zařídil, aby se procesu jako diváci účastnili i jeho žáci. Pamětnice k tomu uvádí: „Nevěděli jsme ani, na co jdeme, že prý je tam nějaké přelíčení. My jsme se dívali po klucích z gymplu, byly tam všechny střední školy. No a říkali tam, že je to protistátní organizace Světlana, která je pro imperialisty. My jsme to ale stejně neposlouchali.“

Jsou tady Rusové, to je náš konec

V roce 1953 Irma odmaturovala a vzápětí nastoupila do Závodů přesného strojírenství Gottwaldov (ZPS) na pozici pomocné referentky v obchodním oddělení. Za nějaký čas přešla na jiný úsek a začala pracovat samostatně. „Ve škole nás učili logice a samostatné práci,“ vypráví pamětnice a dodává, že ji proto práce bavila a ráda do ní chodila.

Se svým budoucím manželem Oldřichem Garlíkem se seznámila v práci, svatba se konala roku 1963. Jediný syn Ivar se jí narodil o rok později, v tehdejším Gottwaldově vystudoval fakultu technologickou a dnes se věnuje výpočetní technice.

Obrodný proces roku 1968 pamětnice velmi silně prožívala. „Já jsem tomu věřila bezmezně. A dodneška, když vidím Martu Kubišovou, tak se mi chce brečet,“ vzpomíná Irma Garlíková. „No a Rusi, to si pamatuju, když přišli, to jsme chodili na šest do práce. Slyšeli jsme dunění, ale nevěděli jsme, co se děje. Vedoucí naší skupiny Jan Kaňka přišel, už to věděl, a říkal: ‚To je náš konec. Do Prahy vtrhli Rusi.‘ No, tak potom ho hned vyloučili,“ vzpomíná dnes pamětnice. V roce 1970 nastaly prověrky a dotazování, zdali zaměstnanci ZPS souhlasí se vstupem vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR. „Já jsem řekla, že nevím, proč by tu měli Rusi vtrhávat, že tu bylo dobře a šlo to k lepšímu.“ Pamětnice nebyla členkou komunistické strany, a tak ji prý za tento statečný postoj žádný postih nečekal.

Začátkem sedmdesátých let nastoupila Irma na detašovaný zlínský ateliér Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. Jako administrativní pracovnice působila u profesora Zdeňka Kováře, který se věnoval průmyslovému designu. Starala se o studentskou administrativu, výplaty, korespondenci, stipendia a přípravu klauzur. „Mně se to tam velice líbilo, bylo to tam takové příjemné.“ Po několika letech pak přešla na Okresní národní výbor v Gottwaldově. Působila ve školském a revizním odboru, tam vydržela až do počátku devadesátých let, kdy odešla do předčasného důchodu.

Ekonomická proměna se měla více dotáhnout

Listopadová revoluce zastihla Irmu v práci na radnici, a i když jí nadřízení zpočátku vyhrožovali, že se nesmí demonstrací účastnit, neuposlechla. Dokonce těm, kteří chtěli stávkovat, vyhrožovali vyhazovem, přesto se později ke stávce připojili všichni, i vedení. „Oni pořád ještě sledovali, kdo souhlasí, že přišla ta revoluce, a pořád si dělali nějaké poznámky,“ vzpomíná pamětnice. Zpočátku prožívala revoluci s obavami a při sledování záběrů z Prahy tomu všemu nemohla uvěřit. Syn Ivar se okamžitě zapojil do protestních studentských aktivit ve Zlíně. Irma se o něho bála, protože z vedení města občas slýchala poznámky o tom, že jsou studenti nevděční a měli by se postřílet.

V červnu 1990 proběhly v Československu první svobodné volby od roku 1946. Irma Garlíková vzpomíná: „Měla jsem z toho úžasný pocit, že si tam můžu vhodit Občanské fórum.“ Politickým změnám i privatizaci velmi fandila. Později však přišlo vystřízlivění. Mrzelo ji například, že se obuvnická firma Svit rozpadla na množství malých částí, i další s tím spojené problémy. Myslí si, že ekonomická proměna  se měla více „dotáhnout, abychom mohli žít jako jiné vyspělé národy“.

Pamětnice je ráda, že žije ve svobodné zemi, negativně ale vnímá společenské jevy, jakými jsou například velká závist a nevraživost mezi lidmi. Dnes se baví četbou, zpěvem sokolských písní, jednodenními výlety a účastí na schůzích Českého červeného kříže. Na život se snaží dívat optimisticky a s nadhledem. Budoucím generacím vzkazuje: „Važte si toho, že tolik roků nebyla válka a že se máte tak dobře, že všecko máte. A radujte se z toho.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Střední Morava

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava (Tomáš Jurníček )