„Je pravda, že zdravotnický personál na Kubě se velmi kvalitně vzdělává. Já však hodnotím zdravotní systém nejen skrz jeho personál. Protože všechny instituce a technologie jsou také integrovány do zdravotního systému a já si myslím, že Kuba je na tom velmi špatně, protože instituce nesplňují požadavky a jsou tam nemocnice, které vůbec jako nemocnice nevypadají. A spousta diagnostických zařízení je už zastaralá. Proto si pokládám otázku, jestli je Kuba skutečně zdravotnickou velmocí, protože nejde jen o personál, byť je skvěle připraven, ale nemá k dispozici nástroje potřebné pro diagnostiku. Poslední roky, kdy jsem na Kubě vykonával lékařskou profesi, pro mě jako lékaře byly velmi obtížné, protože jsem musel pracovat bez základních léků spadajících pod Národní program léčiv. Chybělo mi 49 léčivých přípravků, a to nemluvím o ibuprofenu nebo paracetamolu. Mluvím o lécích na vysoký tlak, pro lidi s rakovinou nebo pro diabetiky. Pacienti přicházeli někdy na prohlídku a já jsem říkal sestře: no, nezbyde nám nic jiného než natočit sklenici vody a dát do ní bylinky, protože nemáme pro pacienta nic jiného.“
„Nakonec jsi nikdy nevěděl, kam vlastně finanční prostředky [Cenesex] přijdou. Například: vytvořili jsme debatní kino, ve kterém se mělo podávat všem účastníkům občerstvení, ale ta debata se nikdy neuskutečnila. Nebo jsme šli na policii uspořádat workshop a já nevím… Byla to prostě všechno lež. Ale co pro mě byla skutečně poslední kapka, byla vlna represí, ke které došlo v letech 2013 a 2014 na tzv. místech setkání. Byl jsem tam s pár dalšími aktivisty, dělali jsme na jednom z těch míst setkání zdravotní osvětu, a taky nás sebrali. Vzali nás všechny do vazby. Nejdřív nás postavili na ulici, na veřejnou komunikaci, kudy projížděla veřejná doprava a chodili lidé, a postavili nás tam, aby všichni ti, co šli kolem, viděli, že jsme udělali něco špatného, něco nemorálního. A odtud nás autem dovezli na první policejní stanici v Cienfuegos, kde připravili záznam obvinění pro veřejný exhibicionismus, což nebyla pravda. Bylo to v takovém malém lesíku, a navíc nikdo nedělal nic špatného. Rozdávali jsme tam kondomy, lubrikanty, letáky o lidských právech a další věci kolem komunity LGBT.“
„Od druhého ročníku univerzity už moje jméno vynikalo a byla řada lidí, kteří o mě mluvili, a to dokonce přede mnou, a přitom mě neznali. Poprvé, co jsem zjistil, že je o mě zájem ze strany Státní bezpečnosti, jsem byl zrovna v kavárně. Přišel tam člověk, co mě neznal, a začal říkat, že na univerzitě je kontrarevolucionář a červ. Lidi se začali ptát, tak říká: nějaký Nelson Gandulla. Ale nevěděl, že já jsem ten slavný kontrarevolucionář na univerzitě. A v té době začaly všechny ty manévry – podplácení učitelů, aby mě nechali bezdůvodně propadnout u zkoušek, přemlouvali moje spolužáky, aby mi zkomplikovali život, aby mě šikanovali jak pro mou sexuální orientaci tak pro mou ideologii.“
„Také si pamatuji, že když mi během zvláštního období začala škola, neměl jsem žádný batoh, takže mi ho vyrobili z nylonové tašky a kousků látky, na které navlékli popruhy z traktorových pneumatik. Pak mi obkreslili nohu a švadlena z nich vyrobila i takové sandály. Nosil jsem si s sebou do školy všechny vůně a trny po cestě, jen si to představte – chodit do školy přes pole. Teď se tomu směju, ale v té době to bylo strašně smutné.“
Nelson Gandulla Díaz se narodil 25. února 1988. Ačkoli se narodil v provincii Sancti Spíritus, byl zapsán a sám se považuje za rodáka z Cienfuegos. Vyrůstal převážně ve venkovském prostředí, vychováván matkou a babičkou, které se snažily zajistit mu co nejlepší vzdělání. Už od mládí vnímal, že prostředí, v němž žije, omezuje jeho ambice i potřebu změny.
Jeho život na Kubě poznamenal zlomový moment, kdy si uvědomil, že realita země neodpovídá jeho hodnotám ani respektu k základním právům. Jeho aktivismus ho vystavil postupně sílící represi, která zahrnovala diskriminaci, homofobii, šikanu na univerzitě, dohled, svévolná zadržení, zákazy vycestování a přímé výhrůžky smrtí.
Tváří v tvář narůstajícímu nebezpečí a na naléhání rodiny byl nucen odejít do exilu. V roce 2018 se přestěhoval do Španělska, kde nadále působí jako lékař a pokračuje ve své angažovanosti v obraně práv LGBTI osob. Žije v Madridu se svým partnerem.
Z exilu popisuje současnou situaci na Kubě jako nejistou a zmatenou. Uznává, že přístup k internetu posílil společenské uvědomění, zároveň však poukazuje na rostoucí represi a nedostatek politické vůle ke skutečné změně. Přesto zůstává přesvědčen, že budoucnost Kuby závisí na společném úsilí Kubánců doma i v zahraničí vybudovat zemi založenou na právech, garancích a důstojnosti. Tento rozhovor byl pořízen v rámci projektu Paměť našich kubánských sousedů v Madridu v roce 2025.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
