PhDr., PhD. Evžen Gál

* 1957  

  • „V 90. letech v Česku obraz Romů, to bylo strašný, tehdy. Hrozný, opravdu hrozný. V Maďarsku to byl úplně nádherný obraz, co tam vykreslili. Jednak to udělali velmi pozitivně, že začali prosazovat spíš pozitivní vzory. Ukazovali úspěšný Romy. Prezident Göncz tomu strašně pomáhal. On byl například jedním z iniciátorů toho, že v Pětikostelí, na jihu v Pécsi, bylo založené Gándhího gymnázium. Ročně je tam 400 skvělých lidí, skvělých učitelů. Funguje to dodnes. Velmi moderně vybudované takové centrum studentské, velmi pečlivě vybraný z celý země. Oni obcházejí každý rok celou zemi a nějaké talenty tam přilákají. Velmi štědře je to financované, aby tam měli adekvátně dobré podmínky. I média byla takhle naladěná. Takže když já si na to vzpomenu, jak jsem o tom napsal, jak je to krásný v tom Maďarsku, ale to tak bylo, prostě.“

  • „Byla tam taková velká akce. Maďaři ji udělali na takovým zajímavým kulturním místě. Na Dunaji je stará loď, sovětská dokonce, A38, a tam jsou vynikající koncerty, taková alternativní kultura se tam prezentuje dodnes. Tam udělali takový pořad Moje město. Ten kulturní pořad byl takový, že vždycky tam pozvali někoho zajímavého, koho všichni Maďaři znají, nějakého člověka, a ten řekl na týden program: co on rád. Na co se rád dívá, co rád poslouchá, co čte, co jí, co pije. Tam je i velká restaurace, tak potom podle toho se vařilo. Jeho kuchařka, paní Čirinová, byla Maďarka, tak ta dala dohromady jídelní lístek. S Havlem tam přijeli samozřejmě Plastic People, byla tam Chytilová, byl tam David Černý, protože jedno jeho mimino jsme přivezli na tu loď do Budapešti pro tu příležitost. Byl to naprosto senzační večer, kdy tam byl Havel a jeho kamarád, maďarský spisovatel, zemřel nedávno, György Konrád. To byl takový ten významný maďarský disident, oni se znali dobře, vídali se vlastně, dokonce jsem jim tlumočil, protože když už byl Havel prezident, možná ze začátku, tak se choval volněji než potom později. To si dovolil takový věci, který už potom ne, že šel večer do hospody. To už později tak úplně nešlo.“

  • „Dokonce jsem byl na tom procesu, který se konal s těmi maďarskými mladými lidmi, který mluvili... který žádali o odpuštění Československo při 20. výročí obsazení Československa Varšavskou smlouvou, tehdy v 88., v srpnu. Na Václavském náměstí bylo tehdy pět Maďarů, natáčeli to a oni tady četli ten omluvný dopis. Tamás Deutsch, který je dneska evropským poslancem za Fidesz, ten byl odsouzený a vyhoštěný ze země. A když se konal jejich proces, tak já jsem šel s maďarskými novináři tlumočit a tam byl celý český disent. Jak nastoupili, přivedli do soudní síně ty vězněný a ti jim tleskali, ti disidenti, a to se všechno natáčelo. Nebo jsem spoluorganizoval vystoupení Hutky v Budapešti, takže někde, v nějakých análech, určitě jsem musel být uvedený. Ale to jsme dělali vždycky tak, že, vždycky... Vlastně, žili jsme takovým způsobem, že jsme si říkali: ‚Jsme rodiče, musíme... takže ne spolu.‘ Já jsem chodil, manželka... Jedině, kdy jsme byli společně, byla ta demonstrace na Škroupově náměstí. To bylo u příležitosti lidských práv 10. prosince a to bylo taky v 88. Tehdy Havel nebyl ve vězení, takže tam mluvil Havel. Tak tam jsme byli. Tam jsme byli společně.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 14.04.2021

    (audio)
    délka: 01:58:45
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Sedět na třech židlích

Evžen Gál v roce 2001
Evžen Gál v roce 2001
zdroj: archiv pamětníka

Evžen Gál se narodil 2. června 1957 ve Fiľakovu na Slovensku. Jeho rodiče pocházeli z venkova, z maďarské menšiny na Slovensku, část rodiny žila v Maďarsku, vzdáleném pouhých dvacet kilometrů. Ačkoli do maturity studoval pouze na maďarských školách, měl slovenské kamarády, od kterých se naučil slovensky, také ve škole byla povinná slovenština, takže ještě jako dítě byl bilingvní. Po příchodu do Prahy se na studiích statistiky brzy naučil česky. Za dva roky přešel na filozofickou fakultu (FF UK) na studium oborů čeština – maďarština a současně po mnoho let vyučoval praktický jazyk v kurzech Maďarského kulturního střediska. Po absolutoriu fakulty pracoval v oficiálním komunistickém maďarském deníku Új Szó, který měl svoji filiálku v Praze, ale na konci osmdesátých let mu bylo jasné, že z místa odejde. Začal se intenzivně zajímat o politické dění, účastnil se demonstrací a podepisoval petice. Necelý rok pracoval jako filmový referent Maďarského kulturního střediska a před listopadem 1989 se úspěšně zúčastnil konkurzu na místo asistenta pro výuku maďarštiny na FF UK. Zpočátku vyučoval lingvistiku a později výlučně moderní maďarskou literaturu, které se věnuje dodnes. V devadesátých letech tlumočil prezidentovi Václavu Havlovi při oficiálních i neoficiálních příležitostech. Na šest let se stal ředitelem Českého centra v Budapešti, kde úspěšně propagoval českou kulturu, a po návratu do Prahy pokračoval a stále pokračuje ve výuce na univerzitě na Katedře středoevropských studií FF UK. V roce 2009 obdržel ocenění Pro Cultura Hungarica za propagaci maďarské kultury v ČR.