Mája Fricová

* 1927  

  • „Vedoucí řekl: ‚A tak, děvčata, tady si vyberte, kde budete spát, a já si pro vás ráno přijdu a dovedu vás tam, kde budete dělat.‘ No tak my jsme si sedly každá na nějaký ten slamník a teď bylo ticho jako v hrobě a každá jsme měla plnou hlavu strachu, co s námi bude, že jo... No, netrvalo dlouho, zase se ten vedoucí tam objevil a říká: ‚Děvčata, všechno je jinak, jedeme zpátky do Prahy a zejtra vás odvezu na Křivoklát.‘ My jsme myslely teda, že budeme na hradě, to jsme si dělaly legraci... no nic, přijeli jsme do Prahy, zastavili jsme na Letný a my jsme bydleli až tady v Košířích Pod Cibulkama, tak z tý Letný tenkrát v noci pěšky, protože nic nejezdilo, tak jsem přišla domů, bylo asi jedenáct hodin, přišla mi maminka otevřít, úplně oteklá, jak plakala... Ráno mne tam vezla znova, no a tentokrát... jo, ale pozor, málem bych zapomněla – v noci byl nálet, a ta hospoda dostala přímý zásah, z tý prý nezbyl kámen na kameni!“

  • „Jednou jsme takhle jeli a slyšeli jsme hučet letadla. Najednou ten mašinfíra začal brzdit, ale to byl hroznej zvuk, rychle brzdil, zastavil u Zlíchovský skály a ten mašinfíra utíkal přes koleje, pak přes silnici k tý skále a mačkal se na ni. A já za ním, utíkala jsem za ním jak divá, bála jsem se, slyšela jsem ty letadla, teď jsem se mačkala na tu skálu a koukali jsme, jak padají na Prahu bomby.“

  • „Nás tam bylo hodně, a já jediná jsem se dostala v tý továrně ke sváření. A svařovala jsem nádrže na benzin do letadel autogenem dvanáct hodin denně, od 7 do 19.15, i v sobotu... těch čtvrt hodiny, to bylo jako na oběd, vařili nám tam, dostávali jsme přídavkový lístky pro velmi těžce pracující. Tenkrát bylo 30 dkg masa na týden, my jsme dostávali jednou tolik, takže jsem byla šťastná, že mohu mamince něco dát, aby se mohli doma pořádně najíst. Nevím, jak jsem se naučila svařovat... bylo to kolo v průměru dva metry, ze dvou stran byly plechový díly a ty se musely svařit. To kolo se muselo přetáhnout, svařit, zase přetáhnout, zase svařit. Já jsem byla strašně hubená a neměla jsem na to moc síly. Tam chodil ředitel takovým vojenským krokem, který sledoval, jestli se pracuje, a ten když viděl, jak to morduju a jak nemůžu, tak šel a pomohl mně to odtáhnout. Pak jsem od něj dostala na památku takovou krabičku, nahoře je Křivoklát a dole je napsáno: ‚Na památku od Wehnera.‘“

  • „Stáli tam okolo lidi a šéf jim říká: ‚No tak, chlapi, tak to svaříte a bude to dobrý.‘ Ten jeden říká: ‚To nemůžu svařit, protože to je hliník, a to já neumím.‘ No, tak já jsem k nim přišla a říkám jim: ‚Pánové, kdybyste chtěli, já vám to svařím.‘ A oni se začli smát, to víte, bláznivá ženská, si říkali. A já jim říkám: ‚Ne, já si nedělám legraci, já to vážně umím. Musíte obstarat tužku a mlíko.‘ Tužka byl svařovací drát a muselo se to natřít takovým hustým, my tomu říkali mlíko. Tak oni to obstarali, tak jsem šla jim to svařit... Celá dílna se seběhla, všichni chlapi, ti to nemohli pochopit, manžel dělal v kanceláři, přiběhl z tý kanceláře, a teď všichni koukali, jestli se mi to povede, nebo ne. A ono se mi to povedlo a všichni plácali a byl velký aplaus.“

  • Celé nahrávky
  • 5

    byt pamětnice, Praha 5, 02.05.2017

    (audio)
    délka: 50:11
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 6

    Pod Lipkami , Praha 5, 20.04.2015

    (audio)
    délka: 01:02:47
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Proto Hitler prohrál válku, protože já jsem mu vyráběla letadla

Dobové foto Mája Fricová
Dobové foto Mája Fricová
zdroj: Archiv pamětníka

Mája Fricová (rozená Teuschlová) se narodila dne 31. května 1927 do rodiny otce Václava Teuschla, zaměstnance firmy Melantrich, a maminky Antoniety Teuschlové-Macourkové. Má mladší sestru Evu. V roce 1942 nastoupila na obchodní akademii, kde stačila dokončit dva ročníky. Pak byla jako jediná ze třídy vybrána na pobyt do německého kuratoria. Ještě v roce 1944 byla povinně odvedena do pracovního tábora v Křivoklátě, kde ve firmě Stein Co. Werk II., Purglitz, Protektorat, vyráběla letecké palivové nádrže pro německou Luftwaffe. Po válce pracovala jako úřednice Ústředního sekretariátu Československé strany národně socialistické v Praze, později pokračovala jako asistentka v advokátní kanceláři. Od listopadu 1951 pracovala v administrativě u výrobního družstva Drutex a od srpna 1952 ve firmě Autorenova opět jako dělnice ve výrobě. Syn Pavel a dcera Eva se narodili v letech 1958 a 1961. V průběhu mateřské a pak až do důchodu pracovala v tzv. Sentinelu (Státním nakladatelství technické literatury), kde zajišťovala přepisování textů. S radostí se zúčastnila demonstrací roku 1989. Žije v rodinném domě v Praze 5.