Karel Fiedler

* 1939

  • „Ten den 9. května byl tak nádherný den. Vstávali jsme třeba v půl devátý, nikam jsme nepospíchali, rodiče nás nechali vyspat. Tak nádherný den, že už jsme chodili v trenýrkách. Kdo měl dlouhý kalhoty, tak byl srab. A kousek od domu jsme chodili na louku hrát fotbal, ale ještě to bylo mokrý, hráli jsme si i na písku. A teďka vám – hráli jsme si na písku většinou na vojáky, měli jsme klacky místo pušek. Muselo být tak kolem poledne a teďka najednou slyšíme letadla. (...) Můžu vám říct, že jsem musel být jeden z prvních, který viděl, jak padají bomby na Boleslav. Letadla letěla od Jičína na Boleslav. Mohli se orientovat buď podle silnice, železnice, nebo řeky Klenice, všechno vedlo do Boleslavi. Vím ten přesný okamžik… byl tam statek pana Dvořáka, který byl poslední, za ním už nic nebylo, hřbitov v té době ještě nestál. A jak letěly ty letadla, vzali jsme ty naše dřevěný flinty a letadla jsme sestřelovali. Z toho místa, kde končil Dvořákův statek, jsme stříleli – a najednou rány. My jsme si mysleli, že jsme ho sestřelili v tý dětský fantazii, protože najednou začaly padat bomby. Někdo zavelel: ‚honem domů‘, nastal zmatek, mámy volaly, že musíme domů. Viděl jsem padat čtyři bomby, my jsme si říkali, že jsme ho sestřelili. Ale už jsem neviděl, jak to bouchalo, akorát jsme to slyšeli, jak to bouchalo u kasáren, tam to odneslo asi dost lidí.“

  • „Dnes mě půda furt oslovuje, když jedu okolo a vidím, jak je všechno hezky zoraný a uvláčený. Pak se mi vybavují vzpomínky, když jezdil táta s koňma a ruchadlem. To bylo nekonečný. To jsem vám chtěl říct o mlácení obilí. Dneska přijede kombajn, profrčí to, jede další auto, napadá mu tam zrní, přijede další auto, rozvláčí to. Když mi bylo takových osm roků, už jsme museli s maminkou na pole na obilí. Tehdy už byly vynalezený samovazy, ale dříve byly sekačky, nejdřív to dělali kosama, ale to už nepamatuju. Maminka tam po seči chodila a obilí vázala do těch snopů, my jsme to brali a stavěli do panáků. Čtyři nebo pět takových snopů se opřelo do stanu a nahoru jako čepice se dávaly dva snopy, když pršelo, aby to stejkalo.“ „Když to doschlo, tak taťka koňma přijel a nakládali jsme snopy za snopem na žebřiňák furt nahoru, až třeba tři metry do výšky. Vozili jsme to do přístodůlku. Až se sklidilo všechno z pole, tak jsme měli vlastní mlátičku. Čtyřiadvacítky z boleslavské pobočky. A nastal čas mlácení. Na to nezapomenu. To bylo tak zorganizované, že jsme celá rodina, mimo dědečka a babičky, šli mlátit. Já obilí podával z přístodůlku starší ségře, ona to musela rozvázat, dala to tátovi a ten to v brýlích kvůli prachu strkal do mlátičky. A jelo to – zrní, pytle, vzadu sláma šla do takového lisu, který to spěchoval do papírových krabic nebo snopů.“

  • „Pak si pamatuju největší zážitek v únoru 1945. To mi ještě šest nebylo. Panovaly mrazy, zima, sněhu spousta a vím, že Němci tu měli nějaké nákladní auto, jezdili po Řepově a my jako kluci za nima lítali. A to nákladní auto nenastartovali v mrazech. Přišli za naším tatínkem, aby vzal koně. Měl velkého valacha. Aby jim to roztáhl. Uvázali jim to řetězem a rozpojkou a že pojedou odtud po mírném kopečku dolů a že je tak roztlačej s tím koněm. Opravdu se to povedlo, že kůň se dal do běhu a že jim to chytlo. Taťka to odstrojil a já jsem jako malý brečel, že kdyby aspoň ten chlap z kabiny vylezl, že ten kůň to nemůže utáhnout. Bylo mi líto toho koně, že to nemohl utáhnout. Takovou vzpomínku silnou jsem měl.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Řepov, 22.11.2021

    (audio)
    délka: 46:54
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Dětskou flintou mířil na bombardéry, pak zahřměly opravdické výbuchy

Karel Fiedler během natáčení rozhovoru v Řepově, rok 2021
Karel Fiedler během natáčení rozhovoru v Řepově, rok 2021
zdroj: Post Bellum

Karel Fiedler se narodil 8. 4. 1939 v Mladé Boleslavi. Rodina jeho otce pocházela z Řepova, kde vedla menší hospodářství. Karlova maminka Marie se přivdala z Ujkovic, její otec bojoval za první světové války jako legionář a padl v Rusku. Karel a Marie Fiedlerovi měli tři děti, dvě dcery a jednoho syna. V domě s nimi bydleli i prarodiče a všichni se starali o rodinné hospodářství. Během války se v domě dvakrát ocitli i němečtí důstojníci, kteří zde nocovali. Jednou také německá posádka přebývající v Řepově požadovala po Fiedlerových koně, aby roztlačil zamrzlý nákladní vůz. Nejživější vzpomínku si Karel uchoval ze samého konce války, z 9. května, kdy na vlastní oči viděl bombardování Mladé Boleslavi sovětskými letadly. Některé bomby, naštěstí vadné, dopadly i na Řepov. Karel i jeho rodina přežili nálet bez úhony. O několik let později v rámci kolektivizace zemědělství přišli o své hospodářství a také kvůli měnové reformě o značnou část úspor. Karlův otec zemřel ve 47 letech na mozkovou mrtvici a o vyrůstající děti se starala už jen ovdovělá matka. Sám Karel po vojně ještě chvíli zůstal v domě, ale pak si našel manželku a založil rodinu v Dobrovicích. V roce 2021 žil v Mladé Boleslavi. Svědectví pamětníka bylo zdokumentováno díky podpoře nadačních fondů Škoda Auto a Bohemian Heritage Fund.