„Naše hnutí se jasně prezentovala nikoli jako politická, ale sociální. Požadovali jsme změnu sociálních institucí v zemi. Chtěli jsme otevřeně mluvit o tom, co jako společnost potřebujeme, o korupci, která existovala za diktatury Fulgencia Batisty i dalších předchozích vlád. Chtěli jsme od toho všeho zemi očistit. Nikdo z vlády se tím totiž nezabýval. Nikdo. My jsme byli jediní, kdo mluvil o nutnosti společenské změny, změny, kterou by se nastolila spravedlnost a mír. A vtom nám přistřihli křídla a spoustě z nás dali najevo, že nás uvězní a s našimi hnutími skoncují. Vyšli jsme proto do ulic, abychom se spojili s dalšími hnutími, která byla stejně jako my proti novým socialisticko-komunistickým idejím.“
„Tou dobou nám už bylo jasné, že revoluce není ani zdaleka to, co jsme si představovali. Došlo nám, že k žádné revoluci nedojde, že existuje jen jeden vůdce a že revoluce bude vynucená úzkou skupinou lidí. Samotní komunisté nebyli proti Fulgenciovi Batistovi-diktátorovi. Komunisté přišli až potom, a dokonce na něj pěli chválu. Existuje známý dopis, který Batistovi poslali a ve kterém ho žádají o odpuštění. To bylo po útoku na [Prezidentský] palác, kterého se zúčastnila spousta studentů, hodně z nich pozabíjeli, protože oni právě chtěli s Batistou skoncovat. Ve skutečnosti pak přišlo těch dopisů s prosbou o odpuštění několik, od různých komunistických institucí a objevily se i v komunistickém tisku. Žádali Batistu, aby studentům prominul za tuto urážku demokratických idejí, aby s ním byli zadobře.“
„A to nás přimělo reagovat, protože jsme jasně viděli, že nepřispíváme k žádné revoluci z vlastní vůle, ale že se podílíme na revoluci vnucené zcela totalitním systémem a Fidelem Castro, který měl dost temnou minulost, zapletl se do spousty problémů, a celkově jeho přítomnost nebyla zrovna ve prospěch Kuby. Tenkrát se už utvořilo mezinárodní hnutí. Vzniklo v rámci nepokojů El Bogotazo v Kolumbii. On byl zapletený do strašně moc věcí, a pak byl taky v Mexiku, kde se seznámil s Che Guevarou [Ernestem Guevarou de la Serna], který měl už tenkrát v dějinách celé Latinské Ameriky velice špatnou pověst, a začal prosazovat ty svoje ideály; kdežto lidé, kteří to mysleli dobře, a že jich bylo, hlavně mladí studenti, byli úplně odsunutí stranou.“
„No, moje rodina se vždycky hlásila k osvobozeneckému hnutí, a když začal Fidel Castro v náznacích vysvětlovat, jaká byla jeho představa, to, co on a lidé kolem něj chtěli, se nám zdálo trochu divné. Na Kubě byla spousta lidí, kteří měli pojem o demokracii, hodně studentů, kteří se vůči všemu tomu vymezovali a byli proti diktátorovi Batistovi a taky proti tomu, aby se k nám dostaly myšlenky, které měly omezovat naše svědomí a způsob myšlení. Došlo nám to celkem brzy, protože na začátku jsme se všichni chtěli podílet na revoluci a doufali jsme, že tahle revoluce skutečně změní způsob uvažování, ale rozhodně ne tímhle způsobem.“
Ernesto Fernández Travieso se narodil na Kubě 28. července 1939. Jeho rodina pocházela z města San José de las Lajas v současné provincii Mayabeque, tenkrát součásti Havany. Byl jedním ze tří bratrů, kteří se rozhodli nejít ve stopách svého otce a nešli studovat medicínu, což Ernesta přivedlo ke studiím na Havanské univerzitě v oborech společenských věd a diplomatického práva. V období batistické diktatury se zúčastnil demonstrací proti Fulgenciovi Batistovi, jež svolávalo studenstvo na téže univerzitě, kde zažil také represe. Po vítězství Kubánské revoluce 1. ledna 1959 se vymezil vůči systému, který chtěl na ostrově zavést Fidel Castro Ruz. Vzhledem ke své výrazné opozici vůči novému režimu byl nucen přejít do ilegality. Následně Kubu kvůli zhoršující se situaci přes námořní základnu Guantanámo opustil a zamířil do Spojených států. Na ostrov se potají vrátil dva týdny před invazí v Zátoce sviní na Playa Girón. Byl členem Studentského revolučního vedení. Znovu se vrátil do Spojených států, kde vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova, známého také jako jezuité, začal zde studovat, a nakonec byl vysvěcen na kněze. V současné době v zemi stále žije.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
