Mgr. Dagmar Ferebauerová

* 1930  

  • „V dubnu 1950, myslím, nastoupil [generál Alexej Čepička - pozn. ed.] do funkce ministra obrany. Byl zetěm prezidenta Klementa Gottwalda, tak dostal tuto funkci. A asi se chtěl nějak předvést, tak vymyslel, že bude vojenská příprava i pro dívky. Začalo to v prvním ročníku vysoké školy. Vojna byla vždy v sobotu. Chodily jsme s holkama do kasáren na Šumavskou. Tam na to nebyli připraveni. Neměli pro nás ani uniformy, ani nic. Nebyly tam sprchy ani záchody pro dívky. Byla to klasická kasárna pro chlapy. Pak už byl tedy konec a zajímavé bylo, že jsme vysokoškolské zkoušky měly už všechny hotové, ale diplom nám nedali. To se totiž čekalo, až jestli složíme tu závěrečnou vojenskou zkoušku. Na Libavé to tedy už skončilo. Už jsme měli všichni hotové i ty vojenské zkoušky. Přijel nějaký hlavní důstojník a všem nám dal vojenské knížky s doporučením, abychom se přihlásili do záloh, že na to máme právo. Kluci dostali nějaké hodnosti, my holky ale ne. Pak tedy přijeli zástupci z fakulty a předali nám diplomy. Jakmile jsme my holky měly ten vysokoškolský diplom v ruce, tak jsme jim tam ty vojenské knížky položily na stůl a řekly jsme, že nemáme zájem o žádnou zálohu. Bylo to pro nás určité zadostiučinění, protože jsme vojnu dělaly nedobrovolně a z donucení. No a tím celá éra Čepičkova nápadu skončila. Bylo nás celkem sedmnáct, které jsme tohle celé absolvovaly."

  • „Samozřejmě, že jsme to sledovali. Ale bylo mi osmnáct, tak jsem měla trochu jiné zájmy. Všímali jsme si ale různých změn. Chodili jsme například po Kounicově ulici v Brně, kdysi tam byla sociální demokracie. Najednou už tam ale nebyla. Spojila se tehdy s komunisty. Jinak jsme také sledovali všechny ty aféry Šling, Slánský a tak. Před tím se ještě konaly také tak zvané středoškolské hry, kterých jsme se všichni účastnili. To jsem ještě naposledy v Praze navštívila Fišerovy, jak jsem o nich mluvila. Začala válka a pan Fišer odešel do Anglie jako pilot. Pak se vrátil a do dvou let byl zavřený. Tehdy se vůči těm zahraničním letcům, kteří bojovali za naši svobodu, zachovali velmi špatně. Zpočátku, když se pan Fišer vrátil, byl vysokým důstojníkem v armádě u letectva, ale pak, po roce 1948, tomu byl konec. Všechny je vyházeli a pozavírali. Já to nedovedu pochopit, proč jim to udělali, když bojovali proti Němcům, a nakonec sami takto skončili."

  • „Pak jsem dostala umístěnku na Opavsko do Kravař. Byla jsem ale hodně zainteresovaná v Brně. Vystupovala jsem v Redutě občas, tak jsem to riskla a do Kravař nenastoupila. Dokonce mi tehdejší ředitel Národního divadla Brno napsal podpůrný dopis, že mě v Brně potřebují. Odeslala jsem to celé na ministerstvo školství. Oni mi odepsali, že jsem vyloučena z učitelského stavu, že jsem se nechovala jako správný socialistický učitel, že jsem nešla na to místo, které mi bylo určeno. Takže jsem potom nesměla učit."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Brno, 04.07.2019

    (audio)
    délka: 02:41:45
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Brno, 12.11.2019

    (audio)
    délka: 01:39:23
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Dokud se člověk hýbe, žije

Pamětnice, mládí
Pamětnice, mládí
zdroj: archiv pamětníka

Dagmar Ferebauerová, roz. Sedlmajerová, se narodila v Brně 27. února 1930. Válku prožila spolu s matkou v Rousínově u Brna. Od dětství ji přitahoval pohyb, tanec a divadlo. V 50. letech musela kvůli nařízení ministra obrany Alexeje Čepičky v rámci vysokoškolských studií povinně absolvovat základní vojenskou přípravu. Patří tak mezi jediných sedmnáct žen, které vojnou v rámci tehdejšího experimentu prošly. Po studiích jí režim na čas zakázal vyučovat, protože odmítla nastoupit na určené místo. Její manžel, Milan Ferebauer, byl po roce 1968 pro své otevřené postoje proti srpnové okupaci propuštěn z tehdejšího Parku kultury a oddechu. Zároveň musel s postupující normalizací ukončit svou činnost i jejich společný estrádní soubor, jehož prostřednictvím zajišťovali angažmá různým umělcům. Pohybu zůstává pamětnice věrná dodnes. V současnosti je opakovanou vítězkou v plavání seniorů. V roce 2019 bydlela v Brně.