Mojmír Fencl

* 1930  †︎ 2021

  • „Aby Kožíšek nenabyl podezření vymyšlené akce, StB nasadila svého agenta svými ověřenými praktikami na paní Ulmanovou, který pak jejím prostřednictvím hladce získal důvěru u Kožíška coby západní agent, který je pověřen ukončit vládnutí totalitního režimu za pomoci důvěrných občanů pro tento úkol mu svěřený. Na toto Kožíšek v přítomnosti paní Ulmanové tehdy ochotně přistoupil. Tento západní agent, dnes víme, že se jmenoval Vasil Kosť, pak ukládal různé protistátní úkoly. (pozn. ed. Podle archivních materiálů byl Vasil Kosť jen nástrojem StB, člověkem manipulovaným agenty StB, kteří se vydávali za důstojníky CIC a úkolovali ho.) Jedním z těchto úkolů pro Kožíška bylo opatřování potravin od spoluobčanů pro zásobování parašutistů v brdských lesích a jinde. Kožíšek musel psát seznam, kdo co pro tento účel věnoval, a tento seznam Kosťovi předával.“

  • „Když jsme stanuli před hraničním pásmem a měli jsme pokračovat do pravotočivé zátočiny, za níž byla krátká rovinka a pak pokračovala zátočina doleva, Tachovák se rozhodl, že půjde napřed zjistit, zda jsou již v tuto hodinu na stráži (pohraničníci), s kterými se dobře znal. Mně, který jsem s sebou měl větší tašku s různým osobním vybavením, nabídl, že mu tašku mohu dát na řídítka, což už jsem mohl udělat dříve. Když Tachovák zajel s kolem za zátočinu, vykročili jsme všichni tři za ním, abychom odhadli délku rovinky k druhé zátočině, jak nám to vysvětlil. S údivem jsme zjistili, že Tachovák nikde není. Než jsme mohli svůj údiv mezi sebou slovně vyjádřit, rozevřelo se po levé straně ve vzdálenosti asi dvacet metrů mohutné křoví a proti nám vyběhli tři esenbáci se samopaly s pokřikem ,Ruce vzhůru!' Běželi proti nám. Stejný pokřik se vzápětí ozval i za našimi zády, kde byli tři, kteří šli před námi do lesa s dvěma ženami. Jeden z nich vyřkl ortel: ,Jste zatčeni pro podezření z útěku za hranice. Soudruhu mladší, dejte jim pouta.‘“

  • „Když jeli zpátky, už jsme jim mávali, už jsme věděli, že to jsou Američani. Oni nám mávali také. Stáli nad Žichlicemi, nad žichlickým JZD na křižovatce měli stan. Tam jsme jezdívali na kolech se na ně koukat.“

  • „(Vyšetřovatel) se na mne osopil: ,Tak ty si z nás budeš dělat blázny? Kamarádovi na cele říkáš něco jiného a nám taky! Teď mne mrzí, že jsme takového vyvrhela lidské společnosti neodpráskli hned na hranicích, ale to neznamená, že to nemůžeme udělat ještě teď. Veřejnost je stejně přesvědčená, že jsi za hranicemi.‘ V tom momentě se mu objevila v ruce pistole.‘

  • „Potom jsem navštěvoval Plzeň, běžně jsme koukali (na americké vojáky - pozn. ed.). Když měla být přehlídka, když se loučili v listopadu (1945), všechny tanky, všechnu motorizaci stříkali barvou, očistili to, měli své kompresory a stříkací pistole, vše očistili. Bylo to jako nové. Dělali přehlídku, když se loučili. Když člověk stál na chodníku a jezdily tanky, tak se to vždy takhle zhouplo - váha tanků. Bylo to jásavé, byl konec války. Každý si jich vážil.“

  • „Do soudní síně vešli dva esenbáci, jeden šel k soudci a dal mu obálku. Soudce ji otevře. A po chvíli se obrátil na nás a řekl, že jeden po druhým musíme přistoupit k soudní stolici k přečtení tohoto dopisu a podepsání. V tom dopise bylo napsáno, že obžalovaní svým podpisem stvrzují, že nebudou nikde hovořit o tom, co ve vazbě na StB a jinde viděli a zažili. V případě vyzrazení mohou být dle zákona, byl tam uvedený paragraf, podle kterého bychom mohli být znovu stíháni. Podpisem tohoto dokumentu jsem si rozmyslel žádat o konfrontaci s převáděčem.“

  • „,Heleďte, kdy jste byl naposledy na psychiatrii?‘ Já mu říkám: ,Proč tak míníte?‘ On povídá: ,Vy říkáte, že chcete jít na vojnu. A tady v té knížce je zapsáno, že máte vojenskou službu vykonanou.‘ Já říkám: ,Já nevím, nemohu za to, co tam máte zapsáno, ale opravdu jsem na vojně nebyl.‘ - ,Když na tom trváte, dobře. Mám několik marodů, kteří nemohli nastoupit na vojnu a musí se sejít v 18. kasárnách v Plzni. Tak se tam také 23. listopadu dostavte a tam se dozvíte další.‘ Ale představte si, co se stalo. Z okolí nás mělo jít do Budějovic kolem deseti, nejlépe mne znal Václav Růžička ze Břízka, který byl v kanceláři. Až když jsem se po dvou letech vrátil z vojny, stala se náhoda. Někdo v Plzni na mne křičí: ,Mojmíre!‘ Otočil jsem se a nikoho známého jsem neviděl, tak jsem pokračoval. A znovu ,Mojmíre!‘ Tentokrát už zvedl ruku: ,Já si nebyl jistý, jestli jsi to ty. Promiň, že jsem se hned neprozradil. Poznáváš mne?‘ - ,To víš, že jo, jsi Véna Růžička. Odsloužil jsi vojnu tam, kde jsem měl sloužit i já.‘ A on povídá: ,Kvůli tomu s tebou musím mluvit, když jsem tě tu odhalil. Jestli máš čas, pojď, sedneme si tady pod Kontík (hotel Continental v Plzni) na lavičku. Musíš mi něco vyprávět, já ti také něco řeknu.‘ Tak jsme se bavili, tahal ze mne, jak jsem byl na vojně. A když jsem mu povídal o své předehře vojny, povídá: ,To jsem rád, že major s tím nic nedělal. To byl můj původ. Když jsme nastoupili, byl jsem v kanceláři a měl jsem vypisovat vojenské knížky. A tam zůstala ta tvoje, nic jsem tam nevypsal, jen jsem tam ze srandy, protože jsem se o dovolené od rodičů dozvěděl, že jste za hranicemi, tak jsem tam napsal: Vojenská služba vykonána. Služba to odvezla do Plas a holky to zapsaly do (evidenční) knížky.‘“

  • „[Kudy tady vedla demarkační čára? Vy už jste byli v ruské zóně?] Ano, my jsme byli v ruské. Jde to Plzeň, Třemošná, potom se vychylovala přes Plasy, dostávalo se to na Manětín, z Manětína to šlo na Žlutice a za Libinou, ta byla v Sudetech a demarkační čára šla za ní. A dále na Mariánské Lázně. [Takže (v Jarově) po Američanech přijeli Rusové?] Přijeli Rusáci. To vám byly rozdíly. Američani byli vyfešákovaní, hlavně se člověku líbili černoši. Když se zasmál, bílé zuby. Také holky na ně letěly a několik jich odešlo s nimi do Ameriky.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Jarov, 29.03.2012

    (audio)
    délka: 05:22:21
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Do pasti Státní bezpečnosti

dobove foto.jpg (historic)
Mojmír Fencl
zdroj: Archiv bezpečnostních složek

Mojmír Fencl se narodil 5. dubna 1930 v Jarově u Kaznějova. S vesnicí je spojen celý jeho život. Jeho rodiče vlastnili v Jarově menší hospodářství, vychodil zde obecnou školu a po absolvování zemědělské školy v Kralovicích pracoval v Strojní a traktorové stanici v nedaleké Oboře. Přes souseda Václava Kožíška se dostal do kontaktu s protikomunistickým odbojářem Vasilem Kosťou, jehož skupina byla však infiltrována StB, a jejich činnost byla manipulována a řízena agenty provokatéry Státní bezpečnosti. Protože se obával zatčení, využil pan Fencl spolu se svými kamarády nabídky odejít do západního Německa. Převod zařizoval Kožíšek a 28. října 1951 je měl nedaleko Tachova převést přes hranice neznámý muž „Tachovák“. Byla to ale past a mladíci byli v hraničním pásmu zatčeni. Mojmír Fencl byl čtyři měsíce držen ve vyšetřovací vazbě, aniž by o něm někdo věděl. Nakonec byl v březnu 1952 odsouzen Okresním soudem v Plzni k dvěma letům vězení za trestné činy pokusu opuštění republiky, obcházení branné povinnosti a neoznámení trestné činnosti. Trest si odpykal v lágrech na Hornoslavkovsku - lágr 12 a Ležnice. V dalších krocích byli zatčeni i jeho kamarádi, kteří se nechali vyprovokovat k pokusu o emigraci později, Václav Kožíšek a další sedláci, kteří pomáhali manipulovanému odbojáři, Vasil Kosť i jeho další společníci. Ostatní obyvatelé Jarova byli donuceni k založení Jednotného zemědělského družstva. Celá akce StB byla zaměřena na prosazení kolektivizace v Jarově a okolí. Po návratu z vězení na amnestii v květnu 1953 a základní vojenské službě u Technických praporů v Hradci Králové v letech 1953 až 1955 pracoval Mojmír Fencl v místním JZD, vykonával i zednické práce. Také částečně pracoval jako zedník v Chemických závodech v Kaznějově. Mojmír Fencl zemřel v roce 2021.