Eva Erbenová, roz. Löwidtová

* 1930  

  • „Když nám řekli, že jediná cesta z Osvědčína je komínem, měli jsme za to, že ti lidé jsou trošku blázni. Na začátku jsme si mysleli, že Osvědčín je továrna, kde muži pracují. Mysleli jsme, že jdeme do lágru, kde potkáme tatínka. Dlouho jsem nevěděla... A víte, já jsem to věděla i nevěděla. Dneska se lidé hodně zabývají tím, jak reaguje lidská psýché a jak to zpracovává. Protože lidé, kteří si tohle uvědomili, a viděli, co se skutečně děje, nemohli žít.“

  • „Každý den jsme šli dvacet pět až třicet kilometrů pěšky. Spali jsme ve stodole, kterou jsme po cestě našli. Obyčejní Němci nebo Poláci museli dát stodolu k dispozici. A do ní nás narvali. Bylo to tam šílené. Tma, hladoví a mokří lidé, kteří potřebovali na toaletu. Hrůza. Každý chtěl místo, které ale nebylo. Hodně lidí se umačkalo a umřelo.“

  • „Bylo mnoho lidí, kteří už nemohli jít dál a prostě se posadili a řekli: ‚Konec, já nemůžu.‘ Ti byli zastřeleni. Přímo před námi. Pár metrů od nás. Člověk cítil, jak kulka syčí. Nikdy jsem nechtěla, aby děti viděly něco špatného. Například když bylo něco takového v televizi, zavřela jsem dveře. Dneska jako dospělá si často říkám, jak člověk může žít s takovými vzpomínkami. Ty vzpomínky se musí vyřadit. To je právě umění zapomenout.“

  • „Byla jsem ohromná zlodějka. Od maminky jsem měla podprsenku, a jelikož jsem ještě neměla prsa, tak jsem do ní dávala zelí. Nosily jsme takové blůzičky s podebranými rukávky, do kterých jsme dávaly jablka. Nebyla pod tím vidět. Holky se nesměly šacovat, když bylo něco v pytli nebo v tašce, tak se na to četníci podívat mohli, ale na nás nešahali. Také jsme nosily takové sáčky přišpendlené mezi nohama, ve kterých jsme měly různé věci: Mrkev, špenát, cokoliv.“

  • „Maminka mi řekla, že umře, abych řekla tatínkovi. V tom okamžiku přišla Němka a donesla chleba. Měla zástěru, lavór, v něm kusy chleba, který všem házela. Hodila mně a hodila mamince. Maminka v ten moment zemřela. Já jsem vzala oba chleby a držela maminku, která mi stydla v rukou. Pořád jsem na ni mluvila a nechtěla jsem uvěřit, že je mrtvá. V tom okamžiku přišla Goldi [Evina maďarská kamarádka, pozn. editora] a začala na mě mluvit maďarsky: ‚Neplač, neplač!’ Ale já jsem ani neplakala, prostě jsem to nepřijmula. Ne, maminka neumřela.“

  • „Antisemitismus jsme nepoznali nikdy, já nikdy - ve škole ani na ulici. Nikdy, nikdy. Nevím, jak rodiče, ale myslím, že taky ne. O emigraci se začalo uvažovat v roce 1939, když přišel Winton. Tenkrát maminka byla v hotelu Jalta a nechala mě tam zapsat. Jak jsem se to všechno dověděla? Najednou byl nějaký malý kufříček v pokoji, maminka tam dávala ručníky, prádlo moje a povídá: ‚Možná že pojedeš do Londýna.‘ Protože já jsem se ptala, kam jedeme. Teď mi řekla, že mě zapsala, a já jsem začala hrozně plakat. Vzpomínám si na tu větu, která není moc pěkná, ale já jsem tehdy řekla: ‚Já budu jíst s vámi dřevo a nikam nepojedu.‘“

  • „Tak jsme jeli tři dny, protože pořád se bombardovalo, pořád vlak stál. Přes Drážďany a tak dále. Když jsme dojeli do Osvědčína za tři dny a ženy se dívaly těmi škvírami ven, tak maminka řekla: ‚Tady nezůstaneme, to je nějaký trestanecký lágr. Samí psi, biče, psi...‘ Vtom se roztrhly dveře a vletěli dovnitř ti náckové a vykopali nás ven. To už všechno potom bylo traumatické, šílené. Těžký vzduch, člověk se ani nemohl nadechnout, prach, popel, oheň, psi, štěkot, křičení, německé štěkání a věčné befely jejich. Potom průvod, Mengele, nahota, svlékání se, koupání se, hadry, ostříhali nás a tak dále. Najednou ta neměla dítě, ta neměla maminku, ten byl sám... Potom cesta do těch baráků, dnes každý ví, co byla Osvětim, jak to vypadalo. Když jsme přišli tam, tak každý dostal deku, takovou vojenskou, která taky byla mokrá. Všechno bylo mokré, v říjnu, kdy už je zima.“

  • „Způsob vlastní záchrany se stal čistě náhodou. Potom, co maminka umřela, já jsem byla tak zničená a sama už tak dokonale mrtvá, apatická, vážila jsem třicet kilo, já už jsem ani neuměla jíst. Na tu noc, už nás bylo taky málo, tak nás zavřeli do nějaké stodoly. V té stodole mně byla pořád jenom zima. To je taky úkaz, že člověk se chýlí ke konci, když je pořád zima. V té stodole byla kráva, v rohu tam stála, opuštěná, a bylo tam teplo. Lidi se vždycky nějak hádají – to místo je lepší, to místo je lepší, vždycky byl chaos. Já jsem za tou kravičkou hezky šla a tam jsem se uvelebila a usnula. Když jsem se probudila, tak už tam nikdo nebyl. Zbyla jsem sama. Takže já vůbec nemám žádný... já jsem to neplánovala, nevěděla, to nebyla moje moudrost, to se stalo, tak to bylo.“

  • Celé nahrávky
  • 9

    Tel Aviv, Izrael, 06.12.2016

    (audio)
    délka: 02:12:18
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
  • 10

    Aškelon, Izrael, 06.01.2015

    (audio)
    délka: 01:04:03
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Prach, popel, psi a povely – to byla Osvětim

Eva Erbenová v roce 1948
Eva Erbenová v roce 1948
zdroj: Archiv pamětnice, dodala Jitka Radkovičová

Eva Erbenová se narodila 24. října 1930 v Děčíně jako Eva Löwidtová. Pochází ze zámožné židovské, asimilované rodiny. Otec Jindřich Löwidt pracoval jako chemik, matka Marta byla v domácnosti. V roce 1936 se rodina přestěhovala do pražských Strašnic. Před vypuknutím druhé světové války se rodiče snažili vyslat dceru do Velké Británie, ale odmítla. Dne 10. prosince 1941 odjela rodina Löwidtových do ghetta v Terezíně. Pamětnice bydlela s matkou a později i s otcem v upravené mansardě a pracovala s ostatními dětmi v zemědělství. Otec byl na konci září 1944 deportován do Osvětimi, kam 4. října 1944 odjela i Eva Erbenová s maminkou. Začátkem ledna 1945 byla s maminkou evakuována z Osvětimi do tábora v Gross Rosen. V dubnu nacisté tábor opět před blížící se frontou evakuovali a vězni se vydali na tzv. pochod smrti. Maminka zemřela 17. dubna 1945 nedaleko lágru Svatava v Karlovarském kraji. Pamětnice z pochodu smrti po maminčině smrti utekla a po několika dnech se dostala do obce Postřekov, kde se jí ujala rodina Jahnových, která ji ukryla do konce války. Po osvobození Evu Erbenovou vyhledala teta z Heřmanova Městce, u níž rok žila, a poté odešla do Prahy do židovského sirotčince v Belgické ulici. Absolvovala kurz pro zdravotní sestry a později se seznámila s Petrem Erbenem, s nímž v srpnu 1948 odešla do Paříže, odkud pokračovali dál do Izraele. V Izraeli se manželům Erbenovým narodily tři děti. Eva Erbenová je autorkou autobiografických knih Vyprávěj, mámo, jak to bylo (1994) a Sen (2001), jejímu osudu se věnuje kniha M. Mališové Život Evy L. (2013). Eva Erbenová s manželem žijí v Aškelonu.