Irena Eliášová

* 1953  

  • „Manžel si ušetřil penízky a koupil mi můj první psací stroj Continental. Přinesl mi ho, bylo to k narozeninám, a: ‚Tady to máš a už můžeš psát!‘ Protože jsem chtěla psát tu knihu o naší osadě. Jenže, dozvěděla se to rodina, hlavně jeho brácha a [lidé] v práci: ‚No, já bych potřeboval tohle a tohle a nevím, jak to napsat.‘ A on říká: ‚No hele, víš, moje švagrová má psací stroj. Ona ti to napíše.‘ No a tak to začalo. Takže ke mně chodili i známí i příbuzní a manžel se na to strašně zlobil. No, taky jsem psala žádosti k soudu anebo třeba dělali nějaké trestné činy, kradli a tohleto, támhleto, tak chtěli, abych jim napsala žádost. Dokonce jsem i jednou vyřizovala milost a povedlo se to.“

  • „Rok šedesát osm. V té době mi bylo patnáct a nerozuměla jsem politice. Nevěděla jsem, co se děje, ale slyšela jsem v rádiu, jak říkají, že nás obsadili: ‚Obsazený Československý rozhlas.‘ Tak naši: ‚Irenko, co se děje?‘ Já jsem byla nejstarší. Říkám: ‚No, to nevím, co se děje. Já tomu nerozumím.‘ A hned starší lidi říkali: ‚To bude válka.‘ To jsme prožívali strach. No prožívali, já ne. Mně bylo patnáct a absolutně jsem tomu nevěnovala pozornost. Něco úplně jiného mě zajímalo. A popravdě, ani jsem nevěděla, co to bylo nebo co to znamená. Vůbec. Vím o tom, že nám hned ze Slovenska psali. Sestřenice, tety, psaly otci, že tam projížděly tanky, ale nestalo se nic.“

  • „Pro mě romství je to, když děti si váží rodiče. Když mají úctu vůči rodičům i vůči starším. To je pro mě romství, a ještě spousta věcí. Ale kdybych chtěla, nevím jak, tak stejnak nikoho nepřinutíte k tomu, aby si třeba to romství přiznal. A to je špatně.“ – „A patří k tomu u vás i romština?“ – „Určitě. Ano. Teď jsem na to zrovna myslela. Já třeba jsem strašně vděčná té paní Mileně Hübschmannové, i když jsem ji neznala, ale moc jí děkuji za to, že vlastně můžeme psát ve své rodné řeči. To je něco úžasného. Já jen lituju, že se toho nedožila moje maminečka. Ona byla hodně sečtělá žena a nevěřila by tomu, že někdo bude mluvit romsky. Bílá tvář, a bude mluvit romštinou a možná líp než já. Což mi vadí, že jo. Ale ne, vážně, paní Milena Hübschmannová se zasloužila za to, aby se náš jazyk vyučoval na univerzitě jako všechny ostatní cizí jazyky, což je pro nás nádherné. My máme být vděční, my Romové, opravdu máme být vděční. Jen toho lituju, že jsem ji neznala.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Liberec, 16.07.2016

    ()
    délka: 
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Když člověk stárne, tak vzpomíná na rodiče, a já jsem chtěla, aby byli věčně

dobová eliášová.jpg (historic)
Irena Eliášová
zdroj: archiv I. Eliášové

Irena Eliášová se narodila 3. května 1953 v romské osadě Novésa (Nová Dedina u Levic, Nitranský kraj). Její otec se živil muzikou. V 60. letech odjela rodina za prací do Čech. Pobývali na mnoha místech v jižních i severních Čechách. Absolvovala pouze základní školu, protože poté, co otec onemocněl, musela nastoupit do práce a pomáhala živit rodinu jako šička. Po seznámení s budoucím manželem přesídlili společně do Liberce. Poté, co dospěly jejich tři děti, se pamětnice konečně začala naplno věnovat vysněnému spisovatelství. V roce 2008 jí vyšla první vzpomínková kniha Naše osada. Publikovala v Kalmanachu a sborníku současné romské ženské prózy Slunce zapadá už ráno. Své texty uveřejňuje i na stránkách internetového nakladatelství Kher. Navštěvuje autorská čtení. Píše romsky.