Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Irena Eliášová (* 1953  )

Když člověk stárne, tak vzpomíná na rodiče, a já jsem chtěla, aby byli věčně

  • narozena 3. května 1953 v romské osadě Novésa na Slovensku

  • rodiče v 60. letech odjeli do Čech za prací

  • po absolvování základní školy nastoupila do zaměstnání jako šička

  • vdala se a vychovala tři děti

  • v roce 2008 jí vychází novela Naše osada

  • členkou Obce spisovatelů

  • publikuje v časopisech a sbornících, navštěvuje autorská čtení

Irena Eliášová se narodila 3. května 1953 v romské osadě Novésa (Nová Dedina u Levic, Nitranský kraj), která čítala kolem padesáti zděných domů a byla později, v sedmdesátých letech, zbořena. Poté, co proběhla kolektivizace zemědělství, se mladým Romům nabízela příležitost přivydělat si sezonními pracemi v zemědělství. To byl i případ rodičů pamětnice, kteří takto vyrazili spolu s dalšími rodinami z Novésy do Čech. Často se stěhovali a po ukončení práce se vraceli na Slovensko. Pro tehdy devítiletou Irenu a její sourozence bylo toto „harcování“ dosti náročné, protože od jara do podzimu chodili do české školy a v zimě do slovenské.

Námezdní práce v Čechách

Práce v Čechách obnášela tvrdou dřinu na polích. Žilo se v zařízených pronajatých domech, takže lidé se stěhovali jen s osobními věcmi a bylo o ně postaráno. „Manžel sestřenice byl gazda – vedoucí – a ráno se vždycky šlo na rozkaz k hlavnímu vedoucímu. Ten řekl, že dneska se bude dělat to a to, gazda vzal svoji partu a jeli. Odváželo se na traktoru, vlekem. Moje maminka většinou dělala na poli a pak tam byly dvě kuchařky, který pro všechny vařily. Takže měli zajištěné večeře, obědy a svačiny.“ 

Na práci v jihočeské Štiptoni a na obavy místních z příjezdu romské party vzpomíná Irena Eliášová takto: „Roznesla se zpráva po dědině, to byla taková větší dědinka u Nových Hradů, že přijdou Cikáni. No, to vám byla legrace. Oni všechno pozavírali do kurníků – báli se, že jim to rozkradou, a teď najednou Cikáni přijeli v šest set trojkách. Pamatujete ty šest set trojky... Přivezli nás do Štiptoně a tam nám dali takový barák, jako že tam budeme bydlet. Byli vystrašení, co to bude. A tím, že jsme přijeli autama, tak se divili: ‚Tak to budou nějaký nóbl Cikáni!‘ A přitom nevěděli, že nás vlastně přivezli ti lidé ze státních statků. Pak jsme se seznamovali se sousedama a bylo to fajn. Poznávali, že jsme normální, tak jsme se skamarádili a opravdu nás přijali.“ 

Školní léta a počátky literární činnosti

„Chodila jsem do školy ve Štiptoni na Šumavě. Psala jsem a děvčatům jsem to četla vždycky o přestávkách. Byla zvědavá, jak je to dál, tak jsem každý den něco napsala. Učitelka už mi pak i vynadala, protože dokonce spolužačka chodila do školy, i když měla teploty, jenom kvůli tomu, aby věděla, jak je to dál. Jak to pokračuje, ta láska. To jsem si vymýšlela.“ V posledním ročníku základní školy na popud třídní učitelky Irena Eliášová napsala a secvičila se spolužáky pohádku Prstýnek. Po základní škole odešla do učení, ale poté, co otec onemocněl, musela nastoupit do zaměstnání a pomáhal živit početnou rodinu.

Život v severních Čechách a návrat k psaní

Ze Štiptoně rodina přesídlila do Chrastavy a tam už zůstala. Pamětnice se seznámila se svým budoucím manželem a usadili se v Liberci. Narodily se jim tři děti. Na popud známých, kteří byli členy Romské občanské iniciativy (ROI), založila dětský soubor, kde s asi dvaceti dětmi dvakrát týdně nacvičovala hry a tance.
  
K psaní se naplno vrátila až ve zralém věku, když děti odrostly. Ve vzpomínkové knize Naše osada (Krajská vědecká knihovna v Liberci, 2008) zvěčnila životní osudy členů své rodiny. Vykresluje atmosféru doby, kdy se ještě soužití Slováků a Romů vyznačovalo větším respektem jedněch k druhým a osada nebyla ghettem za vesnicí jako dnes.

Vzpomínky na dětství v osadě

Romové se v té době ještě živili tradičními řemesly, jako bylo například kotlářství nebo muzikantství, a ženy vypomáhaly u sedláků. Vzpomíná také na svou babičku, schopnou obchodnici, nebo dědečka, který ačkoliv negramotný, krásně vyprávěl a byl to velký muzikant. „Dědeček nám vyprávěl pohádky. V té době ještě nikdo neměl televizi, a tak jsme se vždycky scházeli u něho v jeho baráčku a v létě před ním. Každý vzal třeba deku a tam nám vyprávěl příběhy. Samozřejmě, že si i vymýšlel, ale my jsme ho velice rádi poslouchali.“


Dědeček jim také vysvětloval, proč nemohl chodit do školy. „Bylo přikázáno, že musí i romské děti chodit do školy, ale on nemohl, protože děti od gádžů ho nechtěly pustit mezi sebe. A my jsme se jako děti divily: ‚Tak dědo, jak je to možný, že jsi nemohl? Vždyť my normálně chodíme. Nám to vůbec nikdo nezakazuje. Naopak: musíme!‘ A on řekl: ‚Jiná doba! To už je všechno jiný. Ale když já jsem byl dítě, tak to jsme nemohli chodit. Chodil jeden učitel do osady a ten nás učil. Ale mě to nebavilo, já jsem se učil muzicírovat.‘“

K hudbě dědeček vedl i svého syna, otce pamětnice. S kapelou, které se říkalo podle primáše Bumbajova banda, hrál její tatínek na křtinách, svatbách nebo zásnubách.
O otcově snaze rozvíjet hudební nadání u svých dětí Irena Eliášová říká: „On tatínek strašně chtěl, aby z nás byli taky muzikanti. Tak bráchovi koupili kytaru a dali ho do hudebky. Mně koupil housle a dal mě taky do hudebky. V té době jsme bydleli v Čakovicích a chodili jsme do lidové hudební školy a já jsem schválně, bohužel, ty housle porušila – jako že se rozbily – protože jsem strašně nechtěla chodit na housle, ale brácha u toho zůstal.“

Irena Eliášová v té souvislosti také vzpomíná na slepého romského muzikanta z Novésy. Jmenoval se Aladár Tekély, byl vyhlášeným učitelem hudby i v gádžovských rodinách a vyučoval na Slovensku její bratry a bratrance. Stal se také hlavní postavou její povídky Temnota (vyšla v sedmdesátých letech na Slovensku v časopise Svet socializmu).

Současný tvůrčí život

Naposledy Irena Eliášová publikovala ve sborníku současné ženské romské prózy Slunce zapadá už ráno (Knihovna Václava Havla, 2014), kde jí byla otištěna povídka, která dala celému souboru název. Píše pro časopis Kalmanach i další romská periodika a své prózy zveřejňuje také na stránkách internetového nakladatelství Kher. Od roku 2008 je členkou Obce spisovatelů. Píše romsky. Žije v Ralsku-Ploužnici.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Romani Memory: Recollections of Roma from the Central Europeen Perspective

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Romani Memory: Recollections of Roma from the Central Europeen Perspective (Helena Kaftanová)