„To je rozměrově malá místnost, kde jsem byl já a dřevěná pryčna. A záchod. To je všechno zařízení. Na noc jsem dostal vždy dvě deky a ráno mi je sebrali. Pokud se týká stravy, byla to jedna naběračka černé kávy a jeden špalíček chleba. Něco jako silnější krajíc. To bylo na den, další den totéž a třetí den byla strava. Jenže já měl problém. To byl můj problém, že nejím vepřové a koňské maso. V Opavě byla výhradně jen konina. Oni mně vždycky polili rýži tou koninou, takže se z toho nedalo vybrat. Když jsem vystrčil šálek ven, věděli proč. Tak nakonec na mě ještě chtěli dát trestní oznámení, protože to brali jako odmítání stravy a tvrdili, že je to vzpoura.“
„Tam jsem podal znovu žádost o školu. Už jsem měl dva roky ve strojařině, tak jsem dal žádost na strojní průmyslovku. Tehdy se pořád něco povolovalo, zakazovalo. Oni mě zavolali do kanceláře a řekli mi doslova, že pracující třída rozhodla, že já do školy jít nemohu. A říkali ty náboženské důvody. A že jsem nebezpečí pro stát, že ohrožujeme stát. Jenže v té době už jsem se dokázal bránit. Tak jsem se zeptal: ‚Pracující třída rozhodla, že nemohu jít na školu?‘ Muž v kanceláři řekl, že ano, že skutečně takto pracující rozhodli. Já jsem na to řekl: ‚Jestliže pracující rozhodli, tak já se jich na to zeptám.‘ Za týden měla být celozávodní schůze ROH a já jsem naprosto vážně řekl, že to tam přednesu jako připomínku. Oni mně řekli, ať opustím místnost. Vyhodili mě. Za půl hodiny volali, že mě doporučují na večerní průmyslovku.“
„Bylo to zvláštní a oceňuji rodiče, že si nikdy nestěžovali. Já jsem nic nevěděl. Nic jsem nepoznal, ani když maminka šla do školy a měla tam tvrdý pohovor. Při návratu domů mi o tom neřekla. Dokonce v době zákazu církve tatínka volali na StB. Vím, že pak mamince potichu vyprávěl, jak tam v kanceláři seděl na židli několik hodin. Proti němu seděl pes. A on se celou dobu nesměl pohnout, protože ten pes při každém pohybu zavrčel a zaútočil by. Ale nevyprávěl to tak, abych to slyšel. Ale já jako kluk jsem ze zvědavosti poslouchal, co si s maminkou vyprávějí.“
Bohumil Dymáček se narodil 11. srpna 1942 v Blansku. Jeho rodiče byli členy Církve adventistů sedmého dne. Kvůli tomu nebyl přijat na střední školu, vyučil se zámečníkem. Byl rovněž členem Církve adventistů a dával to najevo mimo jiné tak, že odmítal pracovat o sobotách, jak mu jeho víra ukládala. Po nástupu na základní vojenskou službu odmítl nastoupit v sobotu do práce, což velitelé vyhodnotili jako vyhýbání se výkonu vojenské služby. Byl za to v roce 1962 odsouzen na osmnáct měsíců do vězení. Trest si odpykal ve věznicích v Opavě a Leopoldově. Ani tam se netajil svou vírou a byl kvůli tomu často trestán. Na svobodu se dostal koncem roku 1963. Poté deset let pracoval v dole v Orlové. Následně si našel práci v podniku komunálních služeb, živil se i prací v lese. Při práci vystudoval střední průmyslovou školu a kněžský seminář. Stal se kazatelem Církve adventistů sedmého dne. Za socialismu se kvůli tomu potýkal s četnými problémy. Po roce 1989 se pět let věnoval práci s vězni v nápravném zařízení v Ostravě - Heřmanicích. Bohumil Dymáček zemřel 31. března roku 2025.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
