Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bohumil Dymáček (* 1942  †︎ 2025)

• narozen 11. srpna 1942 v Blansku

• kvůli členství rodiny v Církvi adventistů sedmého dne měl problémy s přijetím na střední školu

• vyučil se zámečníkem

• jeho víra mu zakazovala pracovat o sobotách a kvůli tomu měl za totality velké problémy

• když odmítl pracovat v sobotu na vojně, byl obžalován z vyhýbání se výkonu vojenské služby

• roku 1962 odsouzen na osmnáct měsíců vězení

• svou víru dával najevo i ve vězení a byl kvůli tomu často trestán

• propuštěn na svobodu byl v roce 1963

• deset let pracoval v dole v Orlové

• poté v podniku komunálních služeb

• při práci vystudoval střední průmyslovou školu a kněžský seminář

• stal se kazatelem Církve adventistů sedmého dne

• zemřel 31. března 2025

Stačilo jen nedávat najevo svou víru odmítáním práce o sobotách. Nikdo by nevěděl, že je členem Církve adventistů sedmého dne a jeho život by byl mnohem jednodušší. Jenže pro něj byla víra součástí jeho života. Než by se jí vzdal, raději si odpykal trest ve vězení. Poznal tam ponižování, zimu, hlad, týdny beznaděje na samotkách. „To vše mě utvrzovalo, že dělám správně. Stal se tam ze mě bojovník,“ říká.

Kdyby se narodil v jiné době, zřejmě by byl okolím považován za slušného, pracovitého, chytrého a váženého muže. Rozhodně ne za kriminálníka. Jenže on se narodil 11. srpna 1942 a dospíval v době, kdy byla jakákoli odlišnost podezřelá. Jeho rodiče, Bohumil a Aloisie Dymáčkovi, byli členy Církve adventistů sedmého dne. Pro malého Bohumila to zpočátku znamenalo jen osmikilometrové příjemné pěší výlety z Blanska do malé vesnice, kde žila skupina přátel jeho rodičů vyznávající stejnou víru. Jeho rodiče byli původně katolíci. Proč změnili církev, mu nikdy nevysvětlili. „O tom se u nás nemluvilo. Já jsem byl malý, tak jsem to přijal, jak to bylo. Pamatuji si, že maminka chtěla žít podle toho, co bylo psáno v Bibli. Bible pro ni byla učebnicí, kterou používala každý den. Nic se nezměnilo, když jsme začali chodit do společenství adventistů, snad jedině to, že jsem měl víc tetiček a strýčků. A to, že dříve byl den ke shromažďování neděle a pak sobota,“ vzpomíná.

Problémy začaly se sílící mocí komunistů po únorovém převratu v roce 1948. Jejich snaha potlačit mezi lidmi víru vyvrcholila v roce 1952, kdy byla činnost Církve adventistů sedmého dne v tehdejším Československu zakázána. Dymáčkovi však dál chodili na tajná shromáždění. Bohumil si vybavuje, že se scházeli v přírodě a on měl důležitý úkol. Běhal po okolí a dával pozor, jestli se neblíží někdo cizí.

Učitelka napsala, že je nepřítel státu

Bohumil patřil na základní škole k pilným žákům. Zajímala ho botanika, rád pomáhal učiteli s pěstováním rostlin. Otec si ale nepřál, aby pracoval v zemědělství, proto se Bohumil rozhodl pro studium na železniční stavební škole ve Vyškově. Tehdy si poprvé uvědomil, že ho učitelé berou jinak, než jeho spolužáky. Přišlo mu vyrozumění, že nebyl přijat z důvodu velkého zájmu. Bylo mu slíbeno, že během prázdnin dostane informaci o jiné střední škole, na kterou může nastoupit. Nestalo se tak. Jeho otec s ním jel do školy ve Vyškově zjistit, co se děje. Dozvěděl se, že třídní učitelka napsala na Bohumila velmi negativní posudek. Stálo v něm, že se straní kolektivu, nezapojuje se do školních akcí, že je jeho rodina nebezpečná pro stát. „Byl to posudek, se kterým jsem se nemohl dostat na žádnou školu. A napsala ho moje třídní učitelka. Nikdy dříve se přímo neprojevila, až tehdy. Tatínek byl rozčilený a šel s těmi posudky za učitelem botaniky. Ten tehdy riskoval, protože napsal svůj posudek a přiložil ho. Tam naopak psal, jak jsem pracoval v kolektivu, na zahradě,“ vypráví.

Nový posudek, ve kterém ho učitel chválil, nepomohl. Bohumil nastoupil do učení na soustružníka do podniku ČKD Blansko a už při učení manuálně pracoval v továrně.

Trest od vojenského soudu

Když mu bylo osmnáct let, nechal se pokřtít a stal se řádným členem Církve adventistů. Což ovšem znamenalo, že nemohl pracovat o sobotách, jak to adventistům ukládá jejich víra. Nadřízení mu v továrně nedělali problémy, protože jim vyhovovalo, že místo sobot chodil často pracovat na noční směny. Poté dostal povolení studovat při práci střední průmyslovou školu. Jenže po dvou letech přišel povolávací rozkaz na vojnu. Byl přidělen k vojenským stavbám do Bohosudova. Jednalo se o vojenskou složku, která nahradila dřívější pomocné technické prapory. Problém nastal hned první sobotu, kdy odmítl podepsat přísahu. Řekl nadřízeným, že ji podepíše, ale ne v sobotu. „Bylo jasné, že předem věděli, kdo jsem. Měli ty posudky, ve kterých se psalo, že jsem nepřítel státu,“ říká. 

Výsledkem bylo, že byl odvezen k prokurátorovi. Ten jej obvinil z vyhýbání se výkonu vojenské služby a uvalil na něj vazbu. „Já jsem ale vysvětloval, že přísahu podepíšu, jen jindy, ne v sobotu, Neodmítal jsem ji podepsat. Ve vazbě jsem pak poznal hodně lidského neštěstí. Tam jsem poprvé viděl, že člověk může za tři týdny zešedivět. Byli tam lidé uvěznění z absurdních důvodů. Vždy se mě ptali, co jsem zač. Pak se začali svěřovat. Jako by potřebovali v tu chvíli náboženství. Tam a později i ve vězení jsem dozrál,“ doplňuje Bohumil.

Vojenský obvodový soud v Litoměřicích ho v roce 1962 poslal na osmnáct měsíců do vězení. Strávil je ve věznicích v Opavě a v Leopoldově.

Opakovaná korekce ve vězení

Vězení Bohumila ještě více utvrdilo v názoru, že je třeba pevně stát za svým přesvědčením a nepodvolit se tlaku komunistů.

V opavské věznici začal pracovat jako soustružník. Když přišla první sobota, vysvětlil mistrovi, že nemůže pracovat. Skončil kvůli tomu na samotce. Poté tam musel opakovaně mnohokrát za sebou. „Korekce byla třeba pět dnů. Pak jsem pracoval, poté byla sobota a další korekce, deset dnů,“ vysvětluje. Dny trávil sám v cele, kde byl jen záchod a dřevěná pryčna. K jídlu dostával na den kousek chleba a velkou naběračku černé kávy. Odmítal jíst koňské maso, ale žádné jiné maso se tam vězňům nedávalo. Když dostal jen rýži, dozorci mu ji stejně polili šťávou z koniny. Takže nejedl. Vždy jim misku s rýží vystrčil zpět. Vyhrožovali mu, že ho obviní ze vzpoury, protože odmítá stravu.

„Vlastně jsem tu korekci nesnášel špatně. Byla to jasná situace. Věděl jsem, proč tam jsem. Nepochyboval jsem. Když jsem mluvil s těmi bachaři, tak jsem si říkal: ‚Hoši, však na vás taky dojde.‘ Všechno zlé musí jednou nějakým způsobem zkolabovat,“ vysvětluje.

Ve věznici vzbuzoval pozornost ostatních vězňů. Proto, že byl tak často dáván do korekce, ale také kvůli tomu, jak tvrdě se k němu dozorci chovali. „Když byly korekce, byly zrušeny dopisy i návštěvy. Ale protože návštěva už byla objednána, maminka a sestra přijely. Dozorci mě z korekce vytáhli. V návštěvní místnosti bylo šest stolků a v rohu dozorce, který vše sledoval. Když jsem přišel já, k mému stolku se postavil další bachař. Naklonil se, opřel se rukama. Takže měl jednu ruku mezi mou sestrou a maminkou a nakloněný byl tak, že měl hlavu téměř nad našimi hlavami. Když jsem se rozhlédl, viděl jsem, že ostatní vězni jsou z toho paf. Zajímali se, co jsem za zločince, když mě musí hlídat jeden samostatný bachař, zatímco obvykle při návštěvách jeden hlídá šest rodin,“ vypráví.

Ve věznici v Leopoldově

Část trestu strávil ve věznici v Leopoldově. Tam se seznámil s řadou politických vězňů. I tam byl považován za odlišného od ostatních, protože se modlil a dál razantně odmítal pracovat o sobotách. Znovu se za to nechával zavírat do korekce. Říká, že měl pocit, že je svou urputností a jasným postojem některým spoluvězňům sympatický. Je dokonce přesvědčen, že mezi dozorci byli někteří věřící, akorát se to báli dát najevo.

Když vypráví svůj příběh, dostává otázku, jak je možné, že nezvolil jednodušší cestu. Vždyť stačilo tak málo. Jen jít do práce o sobotách a měl by klid v cele, lepší jídlo, lepší zacházení. Nemusel by se choulit o hladu na zemi na samotce.

„Já vím, že pro nevěřícího člověka je to nepochopitelné. Ale já jsem prosil Pána Boha, aby mi dal sílu. Jednou to na mě sedlo. Já si uvědomil, že moji kamarádi si doma hrají volejbal a já sedím ve vězení. Začal jsem brečet. Ptal jsem se proč? A v té chvíli, kdy jsem se modlil, přišla naprosto jasná myšlenka: protože ty jsi na řadě. Pak už jsem se nikdy do takového stavu nedostal,“ vysvětluje.

V roce 1963 byl Bohumil z věznice v Leopoldově propuštěn. Dozorci si nenechali ujít poslední možnost, jak ho ještě jednou ponížit. Oznámili jeho rodičům, že na cestu domů dostane oblečení a poslali jim zpět balíček s jeho věcmi, který mu doručili. Jemu pak řekli, že mu rodiče nic neposlali. „Dali mi oblečení, které vypadalo, jako bych v něm měl vystoupit jako klaun v cirkuse. Obrovské kostky na dlouhém saku, barevné kalhoty, vysoké boty a onuce. Já jsem si zabalil nohy do těch onucí a šel jsem pěšky z Leopoldova do Hlohovce,“ vzpomíná. Tam si koupil boty a kalhoty za peníze, které dostal na cestu a na stravu. Prodavačka se divila, když viděla jeho rozedřené nohy, ze kterých mu tekla krev.

Těžká práce v dole

Když přijel domů, dostal nový povolávací rozkaz, aby si dosloužil vojnu. Rychle se proto upsal na deset let na práci v dole. Kdo šel pracovat do hornictví, byl základní vojenské služby zproštěn. Deset let pak pracoval v šachtě v Orlové, která se za socialismu nazývala Důl Antonína Zápotockého.

Podařilo se mu tam vyřídit, že nemusel pracovat o sobotách. Znovu často chodil na noční směny. Jeho nadřízení ho měli rádi, protože mu těžká práce nevadila a přistupoval k ní poctivě. Ve svém nitru však trpěl. Práci v dole vnímal jako další vězení. Silně pociťoval, že nežije svobodně. Navíc mu bylo jasné, že komunisté na pracovišti mají za úkol ho hlídat. Jako příklad toho, jak se k němu chovali, uvádí následující historku:

„Pracoval jsem jako zámečník v rubání. Měl jsem na starost i kolejnici, na které u stropu visely vozíky. Říkalo se jí drážka. Dělal jsem její opravu. Přišel za mnou vedoucí stranické skupiny a řekl, abych šel rychle do rubání, že je tam třeba něco opravit. Řekl jsem, že nemůžu, protože mám rozdělané kolejnice. Kdyby něco jelo, vypadlo by to. Musel jsem to rychle dodělat. Využil to tak, že pak napsal, že odmítám plnit rozkazy. Já se odvolal. Věděl jsem, že takový posudek půjde se mnou na jiné pracoviště. Tak jsem trval na tom, že o tom chci mluvit s ředitelem šachty. Když jsem se s ním měl setkat, nedovolili mi vyfárat. Prostě mě nechali dole a vytáhli mě se zpožděním, když už tam ředitel nebyl.“

V dole prožil i velké rozčarování z toho, že v srpnu 1968 obsadila Československo Sovětská armáda. Ten den prožil v podzemí, protože v šachtě zavládla panika. Dispečer horníkům sdělil větu: ‚Přepadli nás.‘ Pak je nechali dlouho čekat, než mohli vyfárat.

Bohumil už byl v té době ženatý a měl tři děti. Byl rozhodnutý, že emigruje. Jenže jeho žena odmítla. Bála se začátku v cizině s dětmi, bez prostředků, bez znalosti cizího jazyka. Zůstali a později se jim narodily ještě další dvě děti.

Kazatelem Církve adventistů

V roce 1972 Bohumil mohl z hornictví odejít. Pracoval v Blansku v podniku komunálních služeb. Dokončil střední průmyslovou školu a studoval kněžský seminář. Stal se kazatelem Církve adventistů. Působil v Jeseníku a ve Frýdlantě. Dostával se však do sporů s církevním tajemníkem, což byl za totality úředník, který měl na starost dohled nad představiteli církví.

„Víte, tam v tom boji jsem byl hrdina. Ale když na tu dobu vzpomínám, chvěje se mi hlas. Nejsem silák. Když jsem se oženil, jednou jsme s manželkou šli lesem. Já jsem objímal stromy, sedal si na zem, vstával a zase si sedal. Manželka se ptala, co mi je. Řekl jsem, že si užívám toho, že se můžu kdykoli postavit a kdykoli si sednout. Žít na svobodě bylo něco úžasného. Ale přesto jsem si stále uvědomoval, že úplně svobodný nejsem,“ vysvětluje.

To, že je svobodný, si uvědomil až po listopadu 1989. Mohl se plně věnovat práci kazatele. Mimo jiné docházel do věznice v Ostravě – Heřmanicích a tam připravoval odsouzené na návrat do normálního života.

Velmi si váží toho, že se dožil doby, kdy lidé mohou svobodně projevovat své názory. Ale zároveň je k ní kritický: „Mám o společnost obavy, protože myšlení lidí se obrací jen ke spotřebě a k tomu mít co nejvíce, mít vše co nejlepší a nejjednodušší. Zřízení dává svobodu a lidé ji zneužívají.“

Radost mu dělá jeho pět dětí a sedmnáct vnoučat. Ta ho nabádají, aby o tom, co prožil, napsal knihu. Slíbil jim to, ale ještě na to nenašel čas. „Ještě pořád mám spoustu práce kolem domečku,“ říká.