Vladimír Dundr

* 1959

  • „Tehdy, jak chtěli rozšířit důl, kde je dnes jezero Milada, tak si museli poradit se skládkou, která stála v cestě. To byl technologicky neřešitelný problém a člověk věděl, že komunisti si s tím nevědí rady. Tak jsme chtěli nasypat sůl do otevřené rány. Vymyslel jsem – to mi šlo – kravinu, že uděláme pochod z Ústí k chabařovické skládce, pochod za ekologii. Dal jsem žádost, aby to mohlo proběhnout. Postupně, jak se blížil termín, vyšlo najevo, že se všichni z mého okolí bojí a že tam půjdu sám. A naštěstí ten den, kdy jsem tam odpoledne měl jít, přijel nějaký posel z národního výboru, že to zakazují, protože by nedokázali zajistit bezpečí účastníků, protože to bylo na silnici, co tam je dodnes. Ulevilo se mi, že nepůjdu sám. Možná, že jak jsem vymýšlel takové věci, ale vždycky to byla jenom teorie, možná na základě toho vymýšlel ten můj estébák něco, aby vykázal nějakou činnost a aby byl se mnou nějaký proces.“

  • „Měli jsme mít největší koncert naší kariéry v Povrlech v nějakém sále kousek nad nádražím. Přijelo tam třeba 300 nebo 400 lidí, takoví ti, co chodili na Plastiky, tak přijeli na nás, na Základní Pištoru. A přijel zhruba i stejný počet policajtů, takže to bylo dobrý. Pamatuju si, jak jsem možná jako jediný z kapely měl sebereflexi, že to moc neumíme, a ještě k tomu tréma, tak jsem se vlastně potichu a tajně modlil, aby nás policajti rozehnali dřív, než začneme hrát. Oni to rozehnání odkládali až do chvíle, kdy už jsme stáli na pódiu a skoro hráli. Teprve pak to rozehnali.“

  • „Tehdy na začátku osmdesátých let vznikla taková partička tady v Ústí, která měla centrum v Povrlech v domě, kde bydlel Viktor Daněk se svými dvěma sestrami a rodiči. Byl to bývalý mlýn a byla tam obrovská půda, která se změnila v rejdiště mániček. Kromě večírků jsme si tam zvali i Pepu Nose, starého estébáka, ten tam byl snad desetkrát, a další takové umělce, možná i Oldřicha Janotu, spíš folkaře… nebo Jiřího Černého, jak měl takové ty diskotéky. Vy nic nevíte z tohohle. Jazzová sekce a tak dále. Celá osmdesátá léta na půdě v Povrlech fungoval takový undergroundový klub.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Ústí nad Labem, 13.02.2025

    (audio)
    délka: 01:27:36
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Ústecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nikdo se nechtěl dusit, nechtěli to ani komunisti

Vladimír Dundr, 2025
Vladimír Dundr, 2025
zdroj: Post Bellum

Vladimír Dundr se narodil 20. září 1959 v Litoměřicích. Vyrůstal v rodině chemika Vladimíra Dundra a učitelky Evy, rozené Vincíkové. Jeho dědečka Ladislava Vincíka věznili nacisti v Malé pevnosti v Terezíně a po válce i komunisti. Pamětníkův otec vstoupil roku 1968 do Klubu angažovaných nestraníků (KAN) a po roce 1968 nevyužil možnost emigrace na Západ. Vladimír Dundr vystudoval gymnázium v Ústí nad Labem. Od doby dospívání se pohyboval v prostředí ústeckého undergroundu, hrál například v kapele Základní Pištora. Patřil ke komunitě kolem mlýna v Povrlech – místního centra tehdejší živé neoficiální kultury. Podílel se na tvorbě a šíření samizdatu. Vystudoval VŠCHT v Praze a ve své diplomové práci se věnoval tematice odsiřování. Poté nastoupil jako výzkumný pracovník farmaceutické výroby v podniku Chemopharma Ústí n. Labem. Pod jeho hlavičkou založil pobočku Českého svazu ochránců přírody. Organizoval protestní pochod ke skládce v Chabařovicích, který byl nakonec zakázán. V roce 1989 podepsal Několik vět a petici za propuštění Václava Havla. Státní bezpečnost (StB) jej sledovala, vedla ho v kategorii prověřovaná osoba, vyslýchala a plánovala ho obvinit z trestné činnosti. Po sametové revoluci pracoval v reklamní agentuře, osvojil si práci grafika a později novinařinu. Věnoval se hudbě a psaní. V roce 2025 žil v Ústí nad Labem. Příběh pamětníka jsme mohli zaznamenat díky podpoře z města Ústí nad Labem.