“Když jsme překročili Rýn, získal jsem fotoaparát od zajatých německých důstojníků a první, co jsem se naučil německy, bylo: 'Hast du Photoaparath in dieser Haus?', neboli: “Máte v tomhle domě nějaký fotoaparát nebo filmy?' A oni mi své fotoaparáty a filmy velmi ochotně odevzdávali, hlavně němečtí důstojníci. Lidem v Německu totiž říkali, všem jim vykládali, že až přijdou Američani, tak znásilní děvčata a pobijí děti. Lidé proto byli tak vyděšení, že nám dali, o co jsme si řekli. Takže získat fotoaparáty bylo snadné. Ale sehnat film bylo obtížné. Získal jsem ho od lidí... Když Němcům vybombardovali domy... Dovnitř jsme nechodili, málokdy jsme vešli do domu, který obývali Němci. Ale když byl dům vybombardovaný a nikdo tam nebyl, nebo ho zničilo dělostřelectvo, zdálo se nám být v pořádku, když jsme zašli dovnitř a porozhlédli se po věcech, které by nás mohly zajímat, po suvenýrech. Rabování pro to asi bude to správné slovo. Já se zaměřil na film a časem jsem našel celkem dost filmového materiálu, hlavně poté, co jsme překročili most u Remagenu a postupovali jsme na východ kopcovitou krajinou podél Rýna, a jak jsme procházeli vesnicemi, občas jsem nějaké filmy našel. Většinou to byly dost staré filmy, velmi zrnité, některé byly po okrajích osvětlené, ale fotit se s tím většinou dalo. Začal jsem fotit, když jsme dorazili do Severoněmecké nížiny, do Porúří, to jsem pár fotek mohl udělat. A jak jsme postupovali přes Německo, mohl jsem vyfotit asi tisíc snímků. A čím víc filmu jsem měl, tím víc jsem toho mohl vyfotit. A filmu bylo čím dál tím víc, jak jsme se blížili k Lipsku, což bylo první opravdu velké město. Berlínu jsme se vyhnuli, do Berlína měli vstoupit Rusové, ne my. V Lipsku jsem ale získal celkem dost filmového materiálu. Takže jsem měl zásoby filmu, když jsem se dozvěděl, že pojedeme do Československa. Takže jsem si film schoval, a když jsme se dostali do Sudet, byl jsem připravený. A v Sudetech jsem fotil hlavně americké vojáky, lidi jen velmi zřídka, protože lidé ven nechodili, schovávali se v lesích nebo doma ve sklepech a tak podobně. Přeci jen to byli Němci, kteří přišli namísto Čechů, které vyhnali z Německa... z Československa, ze Sudet v roce 1937, myslím, že to bylo spíš v roce 1938. Když jsme ale vstoupili do samotného Československa, lidé stáli podél cest, bavili jsme se a tak podobně a já měl dost času všechno to vyfotit.”
