„Tatínkovi sebrali živnostenský list, ale on si myslel, že bude pracovat jako vedoucí té pekárny. Nicméně za rok, v roce 1949, ho vyhodili. Zjistil, že po něm jdou estébáci. Byl zrovna na návštěvě u babičky v Litomyšli, když ho přišli domů zatknout. Moje sestra ho stihla včas varovat. Tatínek sedl do auta a ujížděl pryč. Estébáci ho pronásledovali, ale tatínkovi se v jedné zatáčce podařilo odbočit do lesa, oni ho přejeli, on se vrátil a odjel na chatu mé tety v Železných horách, na samotu, kde nebyla voda ani elektřina. Tam tatínek přežíval asi čtrnáct dní a potom odjel do Ostravy. Tehdy se budovala Ostrava a bylo v zájmu republiky, aby tam bylo co nejvíce dělníků a Ostrava se vybudovala. A tak se tatínkovi podařilo se mezi těmi dělníky ztratit. Byl tam několik let. Byla to krutá doba, protože přišla měna a rodičům nezůstalo vůbec nic. A tatínek těch pár korun, které si vydělal, tak mamince občas něco poslal, ale nestačilo to na základní obživu. A pamatuji se, že jsem jednou přišla domů a maminka brečela, že neví, co mi dá druhý den k jídlu.“
„Můj bratr Pepík se oženil, jeho žena byla šest měsíců těhotná, pomáhala mamince vařit oběd, krájela nudle do polévky a já viděla, že k nim do bytu někdo jde. Říkala jsem jí to, tak se šla podívat, a pak už jsme jenom viděli, jak ji nějací chlapi strkají do auta, a maminka z nimi vyběhla a říkala jim, že je těhotná. Vysmáli se jí, že se o ni dobře postarají. Ten den zatkli i Pepíka v práci a oba zavřeli. V roce 1948 byl bratr student na potravinářské škole v Pardubicích, ono to mezi studenty tenkrát vřelo, rozhodili nějaké letáky a za to ho zavřeli. Byl osmnáct měsíců ve vazbě. Když se vrátil, nechtěl o tom moc mluvit. Jen mi řekl, že musel ležet na pryčně, že mu svítili do očí dvěstěwattovou žárovkou, že nesměl usnout nebo že ho nahého strčili na 24 hodin do kobky, kde musel stát v pozoru. Byl vyčerpaný i z toho, že nevěděl, co se stalo s jeho ženou. Jeho ženu po dvou měsících pustili s tím, že ji nesmí nikde v porodnici přijmout, že si musí všechno zaplatit sama. Jenže oni jim všechno zkonfiskovali, byt zapečetili a ona pochopitelně neměla z čeho platit. Díky primáři Kovaříkovi, který tehdy byl v porodnici ve Vysokém Mýtě, tak rodila. A myslím, že rodila pod cizím jménem. Narodil se jim syn, sedmiměsíční, a bratr ho viděl, až když mu byly dva roky. Ale tím represe neskončily, naopak začaly.“
„Bylo dvacáté výročí osvobození a my jsme nevyvěsili doma vlajku. A najednou u nás někdo zazvonil a byli tam všichni soudruzi z národního výboru a tatínek říká: ‚To bude průšvih, my jsme nevyvěsili vlajku! To bude špatný!‘ Tak šel dolů a tam někdo zezadu rozhrnul soudruhy a chytnul tátu do náruče a on to byl Krylov. Soudruzi říkali: ‚Jé, pane Smékal, my to nevěděli, my vám musíme dát medaili.‘ Oni neměli instrukce, jak se mají chovat a co mají říkat. Nicméně tenkrát se tatínek domluvil i s Pičkarem, měli tam nějakého soudruha s gumovou rukou nebo nohou, který je hlídal, takže nemohli pořádně mluvit. Ale napsal potom tatínkovi dopis, že byl opravdu deset let zavřený, a bral to jako obrovské provinění na něm, protože celou válku prošel, a pak zmizel na deset let do gulagu za to, že byl tři dny zavřený před koncem války.“
„Já se pamatuju, že u nás byly domovní prohlídky. Přišla jsem domů a viděla, že byly otevřené dveře do obýváku, všechno rozevřené, chodili tam soudruzi a odnesli si, co se jim líbilo. Doslova nás vykrádali. A pak jsem se dozvěděla, už když jsem byla dospělá, že si soudruzi ty lupy rozdělovali v jedné hospodě a na důkaz spojenectví si stříhali kravaty. Takovým způsobem se dělaly domovní prohlídky. Mám o tom i zápis, který jsme našli doma.“
Jiřina Duchoslavová se narodila 31. ledna 1946 ve Vysokém Mýtě jako nejmladší z pěti dětí do pekařské rodiny Smékalových. Když její otec viděl, kudy se ubírají poměry v poválečném Československu, dobrovolně svoji pekárnu pronajal Jednotě. Doufal, že v ní zůstane jako vedoucí, ale po roce ho stejně vyhodili. Na podzim roku 1948 emigroval bratr pamětnice Jaroslav Smékal a StB se začala zajímat o otce. Unikl zatčení a odjel budovat novou Ostravu. Do Vysokého Mýta se vrátil až v polovině padesátých let. Další bratr pamětnice Josef byl i se svou těhotnou manželkou zatčen. Josef se vrátil domů až po dvou letech. Stres z událostí, které postihly rodinu od válečných až do padesátých let, se podepsal na zdraví maminky, která náhle zemřela v roce 1958. Tehdy dvanáctiletá Jiřina zůstala s tatínkem sama, kádrový profil jí nedovolil studovat žádnou střední školu a musela jít po deváté třídě rovnou do práce. V litomyšlské nemocnici našla nejprve práci uklízečky a později jí umožnili studovat střední zdravotnickou školu. Jako zdravotní sestra pracovala v nemocnicích a ambulancích až do roku 1990, kdy požádala v restituci o navrácení rodinné pekárny. Obnova Smékalova pekařství jim trvala mnoho let a stála kromě obrovských finančních prostředků zdraví její i jejího muže. V roce 2015 předala firmu svému zeti. Jiřina Duchoslavová žila v roce 2021 se svým mužem v obci Vraclav nedaleko Vysokého Mýta.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
