Mgr. Vladimír Drápal

* 1964  

  • „Středisek bylo asi pět – v Žatci, ve Slaném a v Lounech. Jednou za rok před Vánocemi byla schůze, kde se říkalo, co jsme všechno dokázali. A byly tam proslovy. Celá akce tehdy probíhala ve velkém kulturním domě, já jsem tam někde vzadu poklimbával. Proslov měl kluk ze SSM, o tom, jak odpracovali nějaké hodiny zdarma, opravili nějaký zámek... Najednou povídá: ‚Představte si, soudruzi, že máme mezi sebou mládežníka, který se k nám nechce připojit. A já se tě chci teď mezi všemi, Láďo, zeptat, proč k nám nechceš? Pojď nám to říct.‘ Měl jsem v sobě už asi šest piv, tak to byl opravdu dlouhý sál, než jsem přes něj přešel! A teď ti traktoristé: ‚Tak jim to řekni! Jen jim to řekni, soudruhu!‘ Normálně jsem do toho mikrofonu řekl, že nemůžu jít do SSM, protože je to předvoj Komunistické strany Československa, která má na svých rukách krev mých přátel.“

  • „Furt mě otravovali. Furt. Pořád za mnou chodili do práce, pořád za mnou jezdili. Když byla nějaká akce, tak mě třeba ráno v pět sebrali a do osmi do večera jsem seděl na fízlárně. Ani po mně pak už nic nechtěli, nosili mi nějaké policejní sborníky, ať si čtu. Jenom jsem tam prostě dřepěl. A bylo to samozřejmě nepříjemný. Jeden z nich, Milan Havelka, to byla vážně bestie. Takový fízl z padesátých let. Pořád mi říkal, že bych měl viset, co to dělám tátovi, a tak. To byl ten zlý, pak tam byl i ten hodný policajt. Stávalo se, že jsem šel z výslechu, seběhl schody a po padesáti metrech proti mně šli druhý estébáci, že mě zatýkají. Já říkám: ‚Teď jdu z výslechu!‘ A oni na to: ‚A řekl jste jim něco?‘ – ‚Neřekl.‘ – ‚Tak třeba řeknete nám.‘ A zase jsem tam seděl další čtyři hodiny.“

  • „Byl jsem na chmelu, vlastně u kolegů. Tehdy se už kluk narodil, tak jsem šel kvůli penězům. Přijel jsem a viděl hrůzu v očích všech mých kolegů, byli tam předtím estébáci a řekli, že mě na ten chmel prostě nemůžou vzít. Protože bych přišel do styku s vysokoškoláky. Mně to bylo vcelku jedno a nakonec to vyřešili tak, že mě přiřadili k česačce na úplně posledním místě, kde pořád padal chmel. Pořád. Všichni už šli domů a tam třeba ještě čtyři hodiny padal chmel. Byl jsem tam úplně sám a dával chmel do žoků. Otročina. Protože jsem nemohl být s vysokoškoláky, spal jsem v kanceláři, kam zase chodili hned ráno, takže jsem ve výsledku spal třeba jen dvě hodiny. Dopadal chmel, já přišel do kanceláře a tam dorazili na ranní směnu. Jednou za mnou přišli a povídají: ‚Pane Drápal, zítra se přijedou Američané podívat na chmel. Ne že něco řeknete!‘ – ‚Já?‘ Tak jsem na česačku v noci vápnem napsal: ‚Ať žije Charta 77!‘“

  • „Pak jsem jel jednou v Praze tramvají a proti mně stál chlápek a na svetru měl emblém Vokna. Tak jsem k němu šel a řekl mu, že tenhle časopis marně sháním. Jestli bych si ho u něj nemohl koupit. On na to, ať tedy přijdu do kotelny k svatému Tomášovi na Malé Straně. Že dělá šichty krátkej-dlouhej, tak ať tuhle sobotu v tolik a tolik přijdu. Nemohl jsem ani dospat. A to byl Čuňas. Láskyplně mě přijal do toho tvrdýho undergroundu. Dělal jsem distribuci Vokna a Voknovin pro celý severní Čechy. Tak jsem do toho zaplul naplno.“

  • „Já v tom podniku dělal agronoma a on mechanizátora. Vždycky říkal: ,Hele, jdou po tobě. Já ti půjčim auto, ať tě nechytnou. A kam vlastně jedeš?‘ Tak řikám: ,Jo, fajn, to jsi super!‘ Potom jsem zjistil, že ho chytili nalitýho za volantem a řekli, že mu buď vezmou řidičák, čímž by přišel o práci, nebo na mě bude práskat. Dal si záležet, opravdu na mě bouchal snad každej tejden. Vůbec jsem to netušil. Navíc to byl bubeník, rocker, pořád nadával na komunisty, hezky jsme si notovali…“

  • „Já tehdy poslouchal Párply, Kiss a podobně a teď jsem slyšel tu Umělou hmotu. To mě úplně přibilo do země. Taková syrovost a autentická výpověď člověka. Nic takového jsem předtím neslyšel a naprosto mě to fascinovalo. A úplně zásadní vliv na mě měl televizní pořad Atentát na kulturu, který dávali, když jsem chodil do sedmý třídy. Z toho jsem byl úplně paf. Že takový lidi jsou, že kmen, ke kterýmu patřim, opravdu existuje.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Louny, 02.08.2016

    (audio)
    délka: 01:32:12
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Praha, 23.06.2017

    (audio)
    délka: 01:41:17
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Cítil jsem, že dobro a pravda, co tě obohatí a udělá ti život krásnej, je někde jinde

Lábus_portret_dobovy.jpg (historic)
Mgr. Vladimír Drápal
zdroj: archiv Vladimíra Drápala

Vladimír Drápal „Lábus“ se narodil 27. března 1964 v Lounech do rodiny komunistického funkcionáře, která se s jeho životními postoji a aktivitami nikdy zcela nesmířila. Už od dětství instinktivně tušil, že dobro, pravdu a krásy tohoto světa musí hledat mimo oficiální struktury reálsocialistické společnosti. Nakonec ho ve dvanácti letech paradoxně nasměroval propagandistický televizní pořad Atentát na kulturu, jehož cílem bylo dehonestovat tehdejší underground, a poslech nahrávky kapely Umělá hmota, která ho na rozdíl od západních rockových hvězd oslovila svojí syrovostí a autentickou životní výpovědí tehdejšího člověka. Postupně, především v Praze, našel skutečné soukmenovce, například Františka Stárka Čuňase, party kolem Plastic People a Revolver Revue, které se scházely v košířské hospodě Klamovka, nebo Milana „Svědka“ Padevěta a partu od Betlémské kaple. Stal se distributorem časopisů Vokno a Voknoviny pro celé severní Čechy, podílel se na organizaci undergroundových kulturních akcí. Až do 17. listopadu 1989 byl terčem policejní šikany ze strany komunistického režimu, podstoupil bezpočet výslechů na StB. Dnes je ředitelem divadla v Lounech a ve vlastním vydavatelství Guerilla Records vydává a propaguje hudbu a literaturu, na které v mainstreamových edičních plánech a médiích stále není místo.