Jiřina Doubnerová

* 1922  

  • „Ve válce, když jsem studovala sochařinu, tak jsme také měli snahu se naučit cizí jazyky. Já jsem si zvolila ruštinu, protože Němci byli nepřátelé. Chodila jsem na hodiny k Dr. Pavlenkovi, to byl advokát, bělogvardějec a naučil mě dobře tím, že mi dal číst ruskou klasiku v originále i se starým spřežkovým pravopisem. Byl to velice příjemný starý pán a díky němu se i jiní kolegové naučili rusky. Co se s ním potom stalo, nevím. Bylo mi to dobrý, protože v roce 1945 se v našem statku usídlil štáb ruské armády, která táhla na Prahu, a potřebovali tlumočníka. Já jsem jim tlumočila, byla jsem po ruce. Dost jsem se dozvěděla o způsobu života v ruské armádě, jak to tam chodilo, jak se tam děvušky staraly o plukovníka a důstojníky a jak kmáni byli opomíjení. Avšak ne docela, oni dostávali na den půl litru vodky a bochníček chleba a ráno měli ovesnou kaši a v poledne opět nějaký kašovitý pokrm. Také jsem s nimi byla ve firmě Schuster, okurky Kralupy, kde jejich zásobovač nakupoval jahody a zeleninu.“

  • „V roce 1942 byl dělaný atentát na Heydricha, v té době jsem byla na škole ve Zlíně a najednou jsem dostala pozvání na zlínské gestapo, abych se dostavila k vyšetřování, no, vyrazilo mi to trochu dech, ale tak jsem tam šla a chovali se tam ke mně celkem slušně a oznámili mi, že jsem byla majitelkou dámského jízdního kola, které bylo podobné tomu kolu, na kterém jezdili atentátníci, samozřejmě jsem to popřela, nebyla to pravda a vyšetřování toho gestapa šlo do takové šíře, že byly vyslýchané všechny majitelky podobného dámského kola, ohromně detailní vyslýchání to bylo.“

  • „V roce 1945, na samém sklonku války, jsme dostali avízo o tom, že v Kačicích a okolních vesnicích pochodují z koncentračních táborů ruští vězňové, a jelikož jsme věděli, že trpí hladem, tak jsme si s bratrem vymysleli, že je trochu zásobíme. Naložili jsme asi tři bandy mléka, moje matka uvařila polévku, asi bramboračku. Napekla také nějaké vánočky a buchty a jeli jsme za těmi pochodujícími vězni to předat. Potkali jsme je na okraji Kačice a bylo zajímavé, že již ani ti dozorci, kteří je měli hlídat, se o to ani moc nestarali, a tak jsme jim snadno mohli předat jídlo, oni byli vyhladovělí, a tak se na to hltavě vrhli. No, zubožení lidé, takové jsem již od té doby neviděla, jako byli oni, na nohách hadry, byli oblečeni v roztrhaných a špinavých šatech. Měli jsme s bratrem dobrý pocit, že se nám podařilo alespoň to jídlo předat. Dozorci byli tak ohleduplní, že odešli kouřit. Pak již transporty přestaly z těch lágrů chodit, byl to již konec války.“

  • „Pokud jde o moji publikační činnost, tak bych se snad mohla zmínit, že v roce 1972 byl vydán v Odeonu Špalíček s úvodním slovem prof. Mička. Poté rok nato jsem zpracovala Alšovy kresby a náčrty do samostatné publikace také v Odeonu, ale já jsem ji již nemohla podepsat a již tam museli místo mě napsat jen Muzeum Aloise Jiráska a Mikoláše Alše. Jinak jsem publikovala hodně článků o památkách.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 10.03.2014

    (audio)
    délka: 01:40:30
    nahrávka pořízena v rámci projektu 1945 - konec války. Návraty domů, odchody z domova.
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Když je člověk na výsluní, lísají se mnozí. Když pak spadne dolů, jen málokdo se najde, kdo pomůže, nezradí, hlásí se

Jiřina Doubnerová na snímku z vysokoškoleského indexu
Jiřina Doubnerová na snímku z vysokoškoleského indexu
zdroj: archiv pamětnice

Jiřina Doubnerová se narodila 31. března 1922 ve Vinařicích u Kladna. Vyrůstala v rodině středního statkáře jako nejmladší ze čtyř dětí. Rodina byla tradičně katolická, pamětnice chodila do církevních internátních škol. Ve Škole umění ve Zlíně se dostala do ateliéru prof. Vincence Makovského. Po absolvování školy v roce 1944 se vrátila do Vinařic a přihlásila se jako zemědělská dělnice na bratrův statek; zároveň dál malovala. V roce 1945 vstoupila do KSČ a začala pracovat v krajském výboru strany jako kulturní tajemnice. Stala se kádrovou tajemnicí. Pro svůj odlišný pohled se však dostala do opozice a byla odvolána. Strana ji poslala na roční školu ústředního výboru KSČ. Po jejím absolvování byla poslána na ministerstvo školství, kde měla na starost výtvarníky, řídila Svaz československých výtvarných umělců. V roce 1953 jí byla dána na starost památková péče. V šedesátých letech vytvořila Muzeum Aloise Jiráska a Mikoláše Alše a byla jeho ředitelkou. V roce 1968 vstoupila do výboru v Praze 1. V sedmdesátých letech byla z KSČ vyloučena. Ve třiapadesáti letech odešla do důchodu. Finanční problémy řešili s manželem prodejem zahrádkářských plodin na trhu v Kladně. V roce 2005 předala svoji pozůstalost (především korespondenci s L. Fuksem, J. Seifertem, L. Halasovou a tisky a fotografie) do literárního fondu Památníku národního písemnictví.