Katharina Dötterl

* 1981  

  • „Udělali by to dnes stejně (rodiče, pozn. ed.). Není v tom ani žádná hořkost, protože jsou spokojení. Jsou dnes tam, odkud pocházejí. Systém je dnes jiný a oni mohou svobodně žít. Mají svůj klid, nikdo jim neleze na nervy, nikdo je za nic nenapadá. Našli svůj život, jaký chtěli mít.“

  • „…a najednou se ozval obrovský křik. A pak někdo přiběhl a řekl nám, že smíme vycestovat. Byl tam domovní telefon a můj otec ten domovní telefon vzal a ptal se, jestli opravdu můžeme vycestovat. No a pak řekl: 'Ano, smíme vycestovat.' No a že si máme zabalit věci. A už to jelo. Co si zabalit? Dostala jsem tam spoustu věcí, ale musela jsem je tam všechny nechat, protože by se všechny do jedné tašky nevešly a my jsme si směli vzít s sebou pouze jednu tašku. Tak se balily věci a pak se šlo ze schodů dolů. Teprve nyní jsme viděli, jak moc vlastně bylo plno. Protože, jak už bylo řečeno, také schody byly plné lidí. A pak jsme stáli tam dole na tom velkém dvoře, v tom oblouku, a měli jsme to štěstí, že jsme se ještě mohli rozloučit s „malým a velkým Andreasem“ a pomalu jsme nastoupili do autobusů, ačkoliv si na tu cestu z velvyslanectví na nádraží vůbec nepamatuji. Na tu cestu autobusem si nevzpomínám. Vzpomínám si jen na to nádraží a dlouhé stání na schodech k nástupišti. A na nástupišti jsme pak ještě potkali pana velvyslance, pana Hubera, který nás všechny objal… až jsme seděli ve vlaku.“

  • „No a pak jsme měli zahájení školní docházky. Takže prvního září měly všechny děti, kterým na velvyslanectví bylo šest sedm let, zahájení školního roku. Paní velvyslankyně sama jela a pořídila balíčky sladkostí a učebnice. No a pak jsme museli mít vyučování.“

  • „Pak jsme se někdy seznámili s manželským párem velvyslanců. On byl z Bavorska nedaleko Mnichova, ona Francouzka. Byl to prostě velmi srdečný manželský pár, který s námi trávil hodně času. Malovali jsme jim obrázky. Pak jsme také směli do parku velvyslanectví, kde jsme si hráli, blbli jsme, seznámili jsme se se zaměstnanci velvyslanectví: s „malým a velkým Andreasem“. Také jsme si s nimi hráli a pozorovali je, jak hrají frisbee. Byl to pro nás prostě pěkný čas."

  • „V NDR to bylo tak, že od 30. června končila škola a od prvního do 31. srpna byly prázdniny. No a 1. září se šlo opět do školy. No a rodiče mi řekli… já jsem byla tenkrát taková upovídaná a vždy jsem říkala i to, co jsem říkat neměla. Takže jsem také vyzradila tajemství. No a rodiče mi řekli, že jedeme na prázdniny za dědou, otcem tatínka, kde budeme vyzvednuti a strávíme prázdniny v pohraničí u prarodičů. Nastoupili jsme do vlaku, měli jsme takové ty magnetické tabulky, které dneska také existují, na které můžete psát, a pak se to zase vymaže, a najednou už jsem se příliš nudila a ptala se rodičů, jak dlouho to bude trvat, kdy už konečně budeme v Eisenachu. A to mi rodiče řekli: 'No, my nejedeme do Eisenachu, jedeme do Drážďan.' - 'Jak to, co budeme dělat v Drážďanech?' Říkali, že chceme do Prahy, a abych počkala. V Drážďanech jsme byli brzy ráno, a kdybychom jeli hned tím prvním vlakem, byli bychom v Praze příliš brzy. To znamená, že jsme ještě hodně dlouho byli v Drážďanech na nádraží a jeli do Prahy až pozdějším vlakem, abychom tam byli teprve v brzkých ranních hodinách. Jinak bychom se do Prahy dostali v noci. Posedávat na nádraží na těch židlích pro mne bylo opět děsně nudné, vůbec jsem nechápala, co to má být. Co teď chceme v Praze, když máme být u dědečka. No a pak jsme dorazili do Prahy. No a já jsem… po cestě vlakem se ještě muselo dít něco s cestovními pasy, my děti jsme ale spaly. No a pak jsme přijeli do Prahy, kterou jsme si prošli a vše si prohlédli. A pak jsme přišli k velvyslanectví, které bylo zavřené. Protože... ani nevím, co bylo tenkrát za den. Ale normálně by tam nebyl žádný provoz. To znamená, že jsme se opět trochu procházeli, až jsme se zase ocitli před pražským velvyslanectvím. To viděl jeden český policista a přišel k nám přes náměstí, tam musí být ještě před vchodem takové malé náměstí, ale to už přesně nevím. Přiběhl k nám a v ten moment se dveře velvyslanectví otevřely. Můj starší bratr s mámou se už dostali dovnitř, ale policista byl už u nás a chytil otce za paži. A můj malý bratr a já jsme se na to dívali, jak tatínka drží a maminka stále volala, že máme jít dovnitř, ale já jsem odtamtud pryč nemohla. Bez tatínka bych rozhodně dovnitř nešla. Pracovník velvyslanectví volal, že ten Čech má toho muže pustit. Ničemu jsem ale nerozuměla, protože ještě stále nemluvím česky. Bohužel. A tatínek… stále nás postrkoval dopředu směrem ke vchodu a sám se taky tlačil vpřed a v jednu chvíli už byl táta i s námi v podstatě na území ambasády a ten Čech musel mého otce pustit, protože na území ambasády nesmí. Pak se zavřely dveře. A my jsme byli na pražském velvyslanectví. Prvního června 1989.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 20.06.2019

    (audio)
    délka: 01:09:34
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Také to není tak, že když je teď člověk na Západě, automaticky všechno má

Katharina Dötterl
Katharina Dötterl
zdroj: archiv pamětníka

Katharina Dötterl, rodným jménem Kuhn, se narodila dne 23. března 1981 v Eisenachu v tehdejší Německé demokratické republice (NDR). Otec Hubert Kuhn se narodil 29. ledna 1952 v Gerstungen a pracoval jako vodohospodář, matka Susanne Kuhn se narodila 11. července 1959 v Gerstungen a pracovala jako sekretářka. Pamětnice má ještě staršího a mladšího bratra. Dne 19. února 1987 k nim v noci domů vtrhla policie v doprovodu příslušníků armády. Rodina byla z pohraničí nuceně přesídlena do města Sömmerda. Zatímco matka pracovala jako hlavní sekretářka v Domě hospodářství, otec již své zaměstnání vykonávat nesměl. Jelikož zhruba od roku 1987 tlak na jejich rodinu zesílil, vydali se v roce 1989, ještě v den vydávání vysvědčení, vlakem přes Drážďany do Prahy. Na velvyslanectví Spolkové republiky Německo v Praze se dostali jako jedni z prvních. Prostory barokního Lobkovického paláce se pomalu plnily uprchlíky z NDR a ke zhruba patnácti lidem, kteří tam pobývali již od července, tam pak na podzim přibylo přibližně 4 000 dalších uprchlíků. Dne 30. září 1989 k nim do podkrovního bytu velvyslanectví přišlo zhruba sto lidí. V tento den spolkový ministr zahraničních věcí Hans-Dietrich Genscher pronesl z balkonu pražského velvyslanectví legendární větu, kterou oznámil uprchlíkům z tehdejší Německé demokratické republiky, že jim bude umožněno vycestovat na Západ. Vlakem přes Drážďany se dostali až do tábora pro uprchlíky v Hennebergu. Poté žili nedaleko Chiemsee a v průběhu následujících let v Mammendorfu, Deggendrofu a v Hofu. Rodiče se zpočátku živili jako pomocné síly v zahradnictví, než si našli práci v oboru. Katharina Dötterl vystudovala v Erfurtu dějiny umění a religionistiku. Po studiu pracovala v oblasti politického vzdělávání. V roce 2004 se již s vlastní rodinou a rodiči vrátila domů do Lutzbergu. Od roku 2018 je ředitelkou Místního historického muzea v Gerstungen.