Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Katharina Dötterl (* 1981  )

Taky to není tak, že když je teď člověk na západě, tak automaticky všechno má.

  • narozena 23. března 1981 ve východoněmeckém Eisenachu
  • otec Hubert Kuhn se narodil 29. ledna 1952 v Gerstungen. Byl vodohospodářem
  • matka Susanne Kuhn se narodila 11. července v 1959 Gerstungen, a pracovala jako sekretářka
  • 19. února 1987 byla rodina nuceně vysídlena do Sömmerdy
  • dne 30. června 1989 rodina tajně odjela přes Drážďany vlakem do Prahy
  • od 1. července do 30. září 1989 byli jako uprchlíci z DDR velvyslanectví Spolkové republiky v Praze
  • z Prahy odjížděli dne 30. září 1989 přes Drážďany vlakem na západ
  • dostali se do tábora pro uprchlíky v Hennebergu
  • rodina žila Deggendorfu a Hofu
  • pamětnice vystudovala v Erfurtu dějiny a religionistiku, pracovala v Nadaci Wilhelma Leuschnera
  • od roku 2004 žije v Lutzbergu, odkud pochází, vrátili se i její rodiče
  • od roku 2018 pracuje v Národopisném muzeu v Gerstungen

Nucené přesídlení

Katharina Dötterl, rodným jménem Kuhn, se narodila dne 23. března 1981 v Eisenachu v tehdejší Německé demokratické republice (NDR). Její otec byl vodohospodářem, matka pracovala jako sekretářka. Otec Hubert Kuhn se narodil 29. ledna 1952 v Gerstungen a matka Susanne Kuhn 11. července 1959 v Gerstungen. Katharina má dva bratry, kteří oba přišli na svět v Eisenachu (Axel 11. července 1978 a Constantin 26. září 1982). V průběhu let podali rodiče Kathariny několik žádostí o vycestování do západního Německa.

Dne 19. února 1987 k nim však v noci domů vtrhla policie v doprovodu příslušníků armády. Rodina byla v podstatě během pouhých pár hodin nuceně přesídlena z pohraničí do Sömmerdy, zhruba 130 kilometrů vzdálené od původního bydliště v Lutzbergu. V tomto období mívala matka o děti obrovský strach a zakazovala jim brát si např. sladkosti od cizích lidí, aby třeba nebyly otrávené. V Lutzbergu se jim líbilo, měli to tam rádi a pryč se jim chtělo pouze z politických důvodů. Uvažovali o Salzbergu na území západního Německa, ale skončili v Sömmerdě v NDR. Do roku 1987 mohla rodina žít relativně poklidně, pak se ale tlak až do roku 1989 zintenzivnil. Matka pracovala v Sömmerdě v Hospodářském domě jako sekretářka, otec už své zaměstnání vodohospodáře vykonávat nemohl. V novém domě měla rodina rozmístěné štěnice, o kterých však rodiče Kathariny věděli. O politice rodiče s dětmi příliš nemluvili, jen je upozornili na to, že si musí dávat pozor, o čem doma mluví.

 

Po vysvědčení na vlak do Prahy

Dne 30. června skončila škola a 1. července začaly prázdniny. Jako malé dítě pamětnice vždy všechna tajemství vyzradila. Proto jí rodiče řekli, že budou trávit prázdniny u prarodičů v Eisenachu. Cesta se tehdy osmileté Katharině zdála příliš dlouhá, a až když jí to začalo připadat divné, řekli jí rodiče pravdu o tom, že místo k dědečkovi a babičce jedou do Prahy. Během cesty ještě dlouho čekali na nádraží v Drážďanech, aby se do Prahy nedostali v noci.

Pamětnice vzpomíná na příchod na ambasádu Spolkové republiky Německo na pražské Malé Straně. Nejprve si prošli Prahu, a když konečně dorazili k velvyslanectví, bylo zavřeno. Po další procházce Prahou se opět ocitli před barokním Lobkovickým palácem, kde ambasáda sídlila. Všiml si jich československý policista: „Přiběhl k nám a v ten moment se dveře velvyslanectví otevřely. Můj starší bratr s mámou se už dostali dovnitř, ale policajt byl už u nás a chytil otce za paži. A můj malý bratr a já jsme se na to dívali, jak tatínka drží a maminka stále volala, že máme jít dovnitř, ale já jsem odtamtud pryč nemohla. Bez tatínka bych rozhodně dovnitř nešla. Pracovník velvyslanectví volal, že ten Čech má toho muže pustit. Ničemu jsem ale nerozuměla, protože ještě stále nemluvím česky. Bohužel. A tatínek… stále nás postrkoval dopředu směrem ke vchodu a sám se taky tlačil vpřed a v jednu chvíli už byl táta i s námi v podstatě na území ambasády a ten Čech musel mého otce pustit, protože na území ambasády nesmí. Pak se zavřely dveře. A my jsme byli na pražském velvyslanectví. Prvního července roku 1989.“

Zaměstnanci velvyslanectví vzali rodinu pod střechu, kde už pobývalo zhruba patnáct uprchlíků. V podkroví ambasády však Kuhnovi bydleli sami. Byla to velká místnost s kuchyní a koupelnou. Dokonce směli využívat i výtah, takže nemuseli chodit po schodech. Spali na matracích a jídlo dostávali od Bundeswehru. Nejlepší byl údajně selský „eintopf“ a hrachová polévka. Děti na toto období vzpomínají jako na dlouhé prázdniny, ale pro rodiče to kvůli obavám o budoucnost bylo tehdy hodně těžké.

Kuhnovi se rovněž seznámili s velmi srdečným manželským párem velvyslanců. Katharina s bratry s nimi trávila hodně času, malovali jim obrázky, chodili společně do parku na velvyslanectví, kde si hráli mezi velkými sochami. Seznámili se také s personálem velvyslanectví, například s „malým a velkým Andreasem“. Zhruba po měsíci se k rodině Kuhnových přidala ještě jedna dvojice. Ta měla pozitivní vliv hlavně na rodiče. Hráli s nimi po večerech karty, čímž je alespoň na chvíli zbavili myšlenek na nejasnou budoucnost.

 

Ve „školních lavicích“ na velvyslanectví

Pamětnice s rodiči a sourozenci po celé tři měsíce neopustila budovu velvyslanectví. Až na jednu malou výjimku. Jeden z bratrů se během hraní v rozsáhlých prostorách Lobkovického paláce uhodil o topení a poranil si hlavu. S otcem museli z budovy na několik hodin odejít, aby se dostali do nemocnice. To se pochopitelně všichni obávali, že už třeba nepřijdou zpět. Vše ale proběhlo v pořádku, vrátili se ještě týž den. Později rodinu přemístili do jiné části ambasády. V září 1989 už uprchlíci přelézali plot, proto to začalo být s trávením času v parku horší. Postupně přicházelo více a více lidí. Pak se rodina dostala znovu zpět pod střechu, kde byli opět sami. Proč tomu tak bylo, pamětnici není známo. Katharina Dötterl vzpomíná na svůj první školní den: „Takže prvního září měly všechny děti, kterým na velvyslanectví bylo šest sedm let, zahájení školního roku. Paní velvyslankyně sama jela a pořídila balíčky sladkostí a učebnice. No a pak jsme museli mít vyučování.“

Kuhnovi prožili na velvyslanectví tři měsíce. Za pamětnici, které v té době bylo osm let, to mohlo být klidně i déle. Stejně jako pro sourozence to pro ni byly spíše nekonečné prázdniny. Dospělí situaci samozřejmě vnímali naprosto odlišně a později vlastním dětem vyprávěli o svém tehdejším strachu z budoucnosti. V té době nemohli tušit, kdy to skončí, jak dlouho zůstanou a jestli budou schopni se dobře postarat o děti, pokud by to celé trvalo třeba i více let. Hodně v té době kouřili.

 

Vážení spoluobčané…

Když se ambasáda začala výrazně plnit uprchlíky a na zahradě byly postaveny stany, rodina cítila strach, rozhořčení, ale i euforii právě příchozích. Čím později kdo přišel, tím více informací zvenčí měl. Na ambasádě bylo k dispozici pouze rádio v ruštině a staré časopisy, jako například Spiegel. Nikdo pořádně nevěděl, co se venku děje.

Dne 30. září 1989 spolkový ministr zahraničních věcí Hans-Dietrich Genscher pronesl k uprchlíkům z balkonu pražského velvyslanectví legendární větu, kterou tisícům občanů tehdejší Německé demokratické republiky oznámil, že jim bude umožněno vycestovat na Západ. Zhruba jen dva dny před 30. zářím 1989 přišlo k rodině do prostor asi sto lidí, v parku ambasády stály stany. Tento den rozhodně vstoupil do dějin a paní Dötterl si ho vybavuje téměř celý: „…a najednou se ozval obrovský křik. A pak někdo přiběhl a řekl nám, že smíme vycestovat. Byl tam domovní telefon a můj otec ten domovní telefon vzal a ptal se, jestli opravdu můžeme vycestovat. No a pak řekl: ‚Ano, smíme vycestovat.‘ No a že si máme zabalit věci. A už to jelo. Co si zabalit? Dostala jsem tam spoustu věcí, ale musela jsem je tam všechny nechat, protože by se všechny do jedné tašky nevešly a my jsme si směli vzít s sebou pouze jednu tašku. Tak se balily věci a pak se šlo ze schodů dolů. Teprve nyní jsme viděli, jak moc vlastně bylo plno. Protože, jak už bylo řečeno, také schody byly plné lidí. A pak jsme stáli tam dole na tom velkém dvoře, v tom oblouku a měli jsme to štěstí, že jsme se ještě mohli rozloučit s „malým a velkým Andreasem“ a pomalu jsme nastoupili do autobusů, ačkoliv si na tu cestu z velvyslanectví na nádraží vůbec nepamatuji. Na tu cestu autobusem si nevzpomínám. Vzpomínám si jen na to nádraží a dlouhé stání na schodech k nástupišti. A na nástupišti jsme pak ještě potkali pana velvyslance, pana Hubera, který nás všechny objal… až jsme seděli ve vlaku.“

 

Nové začátky na Západě

Z Prahy se Kuhnovi dostali přes Drážďany a Hof do uprchlického tábora v Hennebergu, kde byli asi dva až tři dny. V táboře se potkali se starším manželským párem, Renate a Martinem, kteří chtěli poskytnout pomoc nějaké rodině uprchlíků, ale všichni je odmítali. Matka Kathariny nakonec souhlasila a od paní Renate přijala spoustu věcí, které jim v nových začátcích velmi pomohly. Kromě toho se rodiče Kathariny s touto dvojicí spřátelili a často se pak v průběhu následujících let navštěvovali.

Z tábora v Hennebergu se dostali na pár dní do Marwangu nedaleko jezera Chiemsee, odtud do Mammendorfu, kde je ubytoval hotel, který přijímal uprchlíky. Byl to jeden z hotelů, který pak ubytovával ruské Němce. Tam dostala rodina pokoj s koupelnou a děti zase poprvé začaly chodit do školy. Dostali oblečení, které lidé přinášeli do hotelu. Vůbec tam nebylo těžké najít si nové přátele, ačkoliv někteří samozřejmě takzvané „Enderáky“ v lásce příliš neměli. Rozdíl Východ-Západ viděli Kuhnovi na první pohled velmi zřetelně. Navzdory tomu mluvili místní bez přízvuku, takže jim alespoň odpadla jazyková bariéra. Otec Kathariny se porozhlédl v Mnichově, jestli mu bude platit jeho vysokoškolský diplom. Studium mu uznali jen zčásti a vzdělání si ještě musel doplnit. Zaměstnání rodiče našli v Deggendorfu. Předtím vypomáhali v zahradnictví, ale bylo to takové klišé poslouchat štiplavé poznámky typu: „Vy stejně nechcete pracovat, dlouho nevydržíte.“ Ale rodiče odpovídali, že vydrží, že potřebují peníze a musí pracovat. Katharina Dötterl na Deggendorf vzpomíná jen v tom nejlepším: „Dolní Bavorsko, to byly nejhezčí časy. Hezké místo, skvělá škola, skvělí lidé. A i tam se nám opět dostávalo jen podpory.“ Ze začátku neměli žádný nábytek, první vydělané peníze investovali do vybavení dětského pokoje. Rodiče dlouho spali na zemi, než si mohli dovolit postel a další nábytek. V kuchyni ale měli rohovou lavici, u které mohli jako rodina trávit společný čas, což pro ně bylo velmi důležité. Pamětnice také vzpomíná na katolický Deggendorf, ve kterém byli ve dvou třídách školy pouze mezi osmi evangelíky, všichni ostatní byli katolíci. V roce 1992 tam byl dokonce jeden z bratrů konfirmován.

Život na Západě však zdaleka neměl jen pouhá pozitiva. Pamětnice vzpomíná i na občasnou závist okolí a čas trávený daleko od prarodičů: „Nejtěžší byla ztráta domova. Nyní žijeme zase tam, kde jsme bydleli tehdy, tam, odkud pocházíme. Máme teď pocit, že jsme se vrátili. Že jsme doma. Já už bych odsud pryč nikdy nešla. A nejvíce mi vadilo, že jsme na rodinných oslavách vždy byli ti cizí. Protože jsme byli téměř jediní, kdo nebyl na místě, doma. Vždy jsme byli ti, co bydleli někde daleko.“

Příležitostně na rodinných oslavách vnímala i závist namířenou směrem k jejím rodičům: „Nikdo už neviděl, čeho se museli vzdát a co si museli vybudovat. Také to není tak, že když je teď člověk na Západě, automaticky všechno má. Člověk si na to musel taky vydělat. A mí rodiče se opravdu museli hodně věcí vzdát, obětovat pro nás děti a taky pro to, aby si mohli jednou dovolit něco lepšího.“

 

Jeden nový domov za druhým

Zejména kvůli práci rodičů se Kuhnovi museli často stěhovat. V roce 1994 opustili Deggendorf a přesunuli se do Hofu na řece Sále (Hof an Saale), který se nachází v „bavorské Sibiři“, ve východních Horních Frankách. Ani na toto místo pamětnice nevzpomíná ve zlém. I tam se rodině podařilo najít nové přátele a Katharina Dötterl se tam ráda vrací, ale jako v Dolním Bavorsku se tam nikdy necítila. Ve škole měla učitele, který měl velmi silný dialekt a navíc nemluvil zřetelně. Pamětnice byla zvyklá na spisovnou němčinu. Učiteli proto nerozuměla a dostávala špatné známky. Na střední škole to už zase bylo lepší, ale gymnázium v Hofu bylo oproti Deggendorfu úplně jiné a pamětnici se v něm vůbec nelíbilo, vzpomíná na školní dril. Hned první den plakala, že už tam nikdy nechce. Vše tam pro ni bylo nové, jiné a divné. Proto se po maturitě chtěla dostat od Hofu co nejdál. Plánovala studium v Pasově, ale rodiče přišli s tím, že se chtějí v roce 2004 přestěhovat zpět domů, do Lutzbergu.

Katharina se tedy nakonec rozhodla pro studium v Erfurtu, kam za ní později dorazil i mladší bratr, který tam vystudoval dějiny umění a literární vědu. Po ukončení univerzity se přeci jen do Hofu ještě jednou vrátila, a to za tehdejším přítelem. Z Hofu odešla do Bayreuthu, kde záhy našla práci v nadaci Leuschner Stiftung jako vědecká pracovnice. V roce 2010 se jí narodil syn. Přála si, aby vyrůstal na stejném místě jako ona, proto se vrátila do Lutzbergu.

Když se vrací zpět do roku 1989 a hodnotí situaci, sama by jednala stejně jako rodiče, ačkoliv si uvědomuje, že by nebyla obklopena svými příbuznými a přáteli, to by byla daň za život ve svobodné zemi: „Rodiče by to i dnes udělali stejně. Není v tom ani žádná hořkost, protože jsou spokojení. Jsou dnes tam, odkud pocházejí. Systém je dnes jiný a oni mohou svobodně žít. Mají svůj klid, nikdo jim neleze na nervy, nikdo je za nic nenapadá. Našli svůj život, jaký ho chtěli mít. Já bych asi konala stejně. Musela bych od toho odhlédnout, že ztratím domov a že dlouho nebudu na tom místě a nebudu vyrůstat nebo žít s těmi lidmi, kteří jsou pro mě důležití. Ale v zásadě to bylo správné rozhodnutí. Určitě.“ Dokládá to i fakt, že rodiče pamětnice jsou stále v kontaktu s uprchlíky, se kterými se na německém velvyslanectví v Praze roku 1989 seznámili, a vždy na výročí 30. září si zavolají, aby si pogratulovali. Většina to údajně viděla jako úspěch, ačkoliv existovali i tací, kteří z toho vyšli s hořkostí, ať už z jakýchkoli důvodů.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of the 20th Century TV