Jiřina Dostálová

* 1965

  • „Po podpisu Charty, kdy už se to nějak vědělo, tak přišly první výslechy. Je fakt, že se najednou kolem mě motali divní lidé. V té době jsem pracovala v knihovně… všímala jsem si, že tam posedávají lidé, kteří si nic nepůjčují. Pak mi jedna kolegyně řekla, že se na mě ptají, takže mi bylo jasné, že tam jsou tajní a hlídají. Hlavně když byl 21. srpen nebo nějaké výročí, tak dokonce spali u nás před domem, před tiskárnou. Ráno šli za mnou do práce, celou dobu seděli v práci, knihovně a zase šli se mnou zpátky. Bylo to takové zvláštní. Pošta mi přestala chodit, tedy dopisy mi chodily tři týdny, když mi napsala maminka, že přijedou, tak jsem se to nikdy nedozvěděla, protože mi dopis došel po třech týdnech, pohled po dvou. Bylo to všechno přečtené a zaznamenané.“

  • „Já jsem na Hrádečku byla, ale nikdy jsem neseděla v kuchyni s Václavem Havlem. Mnohokrát jsme se viděli, diskutovali jsme, ale nikdy ne u něj doma v kuchyni. Setkávali jsme se různě po různých bytech v Trutnově. Znali jsme se. Potkali jsme se na trhu, že jsme o sobě věděli. Občas se dalo zajít někde do hospody. To už za náma někdo chodil. Už jsme byli strašně hlídaní. My jsme do Trutnova přišli v 86. a já jsem hned rok nato podepsala Chartu. Potkala jsem se s Martinem Věchetem. Teď jak zemřel Václav Havel, tak byl hodněkrát v televizi. Byl to velký kamarád s Václavem Havlem. Takže přes něj jsem se dostala k panu Havlovi, takže už to bylo takový hodně blízký a tam už se probíraly i hlubší věci. Už to bylo trochu jiné, než že člověk někde protestoval nebo bojoval za věci. Už to bylo opravdovější. Už jsme drželi řetězové hladovky, setkávali jsme se s Nezávislým mírovým sdružením, už bylo těch organizací víc. Už se něco dělalo, už se něco sepisovalo. Ta práce byla jakoby větší.“

  • „Šli jsme na náměstí a vlastně nás tam bylo pár. Já vím, je to hrozně dávno a spousta věcí splyne, ale vím, že nás tam moc nebylo. Přišel tam tenkrát předseda výboru a stáli tam kousek u kašny a volali na mě jménem. Já jsem si neuměla představit, že takový člověk zná nějakou Rumlovou. Zavolali na mě, ať k nim jdu, a řekli mi: ‚Paní Rumlová, proč nám tohle děláte? Vy jste taková chytrá ženská, proč to děláte?‘ To si pamatuji doteď. Tak jsem jim řekla, že si myslím, že to, co děláme, je dobré, a mohli by se přidat. Nechali nás v klidu, skončilo to. Další den nás bylo víc. Kolem náměstí, chodili jsme okolo něj s transparenty, stáli lidé v podloubí. Říkali jsme jim, ať se přidají. Ti policajti tam fakt stáli a tlačili je zpátky, nemohli se přidat, možná se to někomu podařilo. Pak jsme dostali zprávu, že kolem náměstí to bylo celé obstoupené policií a vojáky. Byli schovaní v uličkách, a kdyby se začalo něco dít, tak by to asi nebylo jednoduché. Takže i tam to bylo takové náročné.“

  • „Oni pak pro mě přijeli k výslechu, kde se doptávali, jestli jsem to podepsala, že to ví a proč – důvody. Oni na vás šli hodně psychologicky. Snažili se. Takže to bylo první. To jsem věděla, že už to ví. Pak ta pošta. Pohled mně chodil čtrnáct dní až tři týdny, dopisy víc jak měsíc. Dodací doba je dva tři dny. Všechno přečetli. Nebylo už nic normální. Nebo mně chodily podvržený dopisy. Podstrčili mně dopis pod dveře, že je nějaká podpisová akce, ať se přihlásím tam a tam nebo něco pošlu na tu a tu adresu, nějaký seznam. A nikdo o tom nevěděl. Pak ty výslechy, ty jely jeden za druhým. Já jsem si vždycky říkala, že jsem takový nenápadný člověk, ale asi jsem jim hodně vadila. Asi jsem si to ani neuvědomovala. Asi jsem pro ně byla nebezpečná. Mně to tak nepřišlo. Já jsem jenom bojovala za pravdu. To jsem poznala, když byla sametová revoluce a my jsme ten první večer byli na náměstí v Trutnově. Bylo nás tam pár, fakt maličko. Chodili jsme kolem kašny, měli jsme svíčky. To byla první akce. To bylo v poklidu. Pak přišla ta druhá a to na nás lidi volali, že jsme obstoupeni schovanýma policajtama. To vím, že za mnou přišel z městskýho úřadu, normálně mě oslovil jménem. V Trutnově jsou tisíce lidí. Přišel a říká: ,Paní Rumlová, proč nám tohle děláte?‘ Já jsem se tenkrát jmenovala Rumlová. Přišlo mně to zvláštní. Tak se tam s náma snažil diskutovat, ale marně.“

  • „To už byla doba, kdy se doopravdy něco dělo. Už se podepisovaly nějaké petice, držely se hladovky. Já jsem to viděla již trochu jinak, viděla jsem to jako cestu někam jinam, že je to něco jiného, kde by se mohlo i něco udát, že je to síla, z které mají soudruzi strach. Tím, že to podpořím, budeme v tom něco dělat a bude nás víc, tak se prostě něco stane. V Trutnově se mi narodila dcera Terezka a vlastně, když ještě byla malá, přemýšlela jsem o té její budoucnosti, kde chci, aby vyrůstala… Tak jsem se po nějakých rozhovorech rozhodla, že podepíši Chartu 77.“

  • „Jak jsme měli toho úžasnýho pana profesora... Ve třeťáku nebo čtvrťáku, 83. nebo 84. roku, byla manifestace, myslím, proti imperialismu. Vím, že jsme tenkrát museli do ulic. Vyrobili jsme si takový obrovský plakáty a do kočárku jsme dali raketu a na to plakát, na kterým bylo napsaný: Sovětské rakety do každé rodiny. Profesor říkal: ,Z toho bude průser. Nás všechny zavřou.‘“

  • „To byly ty výslechy, kdy se snažili zjistit, odkud máme informace, kde se scházíme, co chystáme a tak. Dělali takový nátlak. Snažili se vás různými způsoby zlomit. Takže slibovali, chválili, vyhrožovali. A někdy to bylo hodně těžké. Pak mi začli vyhrožovat, že mi vezmou dcerku. Že ji dají do děcáku, jestli mi to stojí za to. Věděla jsem, že když použijí na mě tenhle nátlak a já povolím, že to bude špatné. Ve své podstatě jsem nevěřila, že by mi ji doopravdy vzali, ale jak jsem pak zjistila, tak asi jo. Že toho byli schopní. Ale v tu chvíli jsem to tak nějak... Já jsem řekla, že ne. Že žádná spolupráce se mnou nikdy nebude ani v tomhle případě. Takže to bylo pro mě hodně těžké.“

  • „Terezka se narodila v červnu. To už byla asi zima. Bylo jí pár měsíců. Přijeli pro mě tenkrát domů a zjistili, že doma nejsem. Někdo jim řekl, že jsem vedle v obchodě. Byl prosinec a já jsem byla v teplákách. Jenom jsem si v pantoflích odběhla. Oni mě v tom obchodě sebrali. Já jsem jim říkala, že mám doma malé dítě. Manžel tenkrát pracoval hned vedle v tiskárně, že mu musím říct. Jeden šel se mnou, že to dítě musí hlídat, že se mě musí na něco zeptat. Tenkrát jsem na tom výslechu byla dvanáct hodin. Bylo to hrozný. Za prvé oni si dělali pauzy a já jsem furt seděla na té židli a celou tu dobu jsem se nesměla hnout. Jak jsem byla v tom tričku a přes sebe jsem měla jen bundu, v těch teplákách, v pantoflích, a ještě jsem měla ty ženský problémy a nikam jsem nesměla. Nakonec něco sepsali. Já jsem řekla, že jim to nepodepíšu. My jsme nikdy výslech nepodepisovali. Tak ať vypadnu. Tak jsem šla přes půl města v těch promočených teplákách, protože jsem měla ty problémy. Přes to město domů. Bylo to tenkrát hrozný. Já jsem si říkala, jestli mě zastaví zas někde policajti a zase mě seberou, protože to byl možná důvod, když se někdo takhle courá přes město. Tenkrát u nás byli známí, a když mě viděli, tak to vůbec nechápali, proč to dělám. Proč? Jaký důvod? To byl asi nejtěžší výslech, co jsem měla. Žádnej nebyl jednoduchej, ale tenhle byl takovej dlouhej a ponižující.“

  • „Bylo to těžké. My jsme jako adventisté nechodili v sobotu do práce. To bylo asi to nejhorší. Za to byly postihy. Můj dědeček musel dělat tu nejhorší práci v Třineckých železárnách, protože taky odmítal v sobotu chodit do práce. Už od dětství jsem si tak začínala všímat, že něco není v pořádku. Že komunisti naši rodinu kvůli víře postihují. Bylo to cítit. Tatínek musel na šachtu jako horník. Měla jsem hrozně chytrou sestru, která se učila na samé jedničky na gymnáziu v Českém Těšíně, a protože nechodila v sobotu do školy, tak měla trojku z chování. Takže ona měla samé jedničky a k tomu trojku z chování, protože měla třídní učitelku, která byla asi hodně velká soudružka a tohle nikdy neuznala.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Kopřivná, 21.02.2013

    (audio)
    délka: 02:05:02
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Šumperk, 16.07.2015

    (audio)
    délka: 01:19:14
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Vyhrožovali, že jí vezmou dcerku

Jiřina Dostálová v roce 1984
Jiřina Dostálová v roce 1984
zdroj: archiv pamětníka

Jiřina Dostálová, rodným příjmením Sperlichová, se narodila v roce 1965 v Třinci. Kvůli víře byla její rodina perzekvována, a tak v ní již od dětství vyrůstal odpor ke komunistickému režimu. Prvních protestů se zúčastnila již na středním odborném učilišti v Olomouci, ještě více svůj názor na stávající režim dávala najevo v Trutnově, kde se zapojila do disidentských kruhů scházejících se v chalupě Václava Havla na Hrádečku. Po podepsání Charty 77 byla sledována, StB jí kontrolovala veškerou korespondenci a neustále ji předvolávala k několikahodinovým výslechům. Dokonce jí vyhrožovali, že jí vezmou několikaměsíční dceru. V listopadu 1989 byla jedna z mála, která se v Trutnově zapojila hned do prvních demonstrací. Po revoluci odešla na Moravu. Několik let zastávala funkci místostarostky v Bílé Lhotě. Dnes je vedoucí sociálních služeb v Charitě Šumperk a bydlí v Kopřivné.