Eva Doleželová, roz. Tejčková

* 1932  

  • „No a otec měl o mě strach, tak mě nechal převézt, aby nebyla žádná stopa, tak nejel se mnou sám, ale ten strýc tady z těch Kunčic. Na to si i pamatuju. Mě vlakem odvezl k tetě do Prahy, to je ta, co je tady na té fotce, co tam jako klečí. Oni neměli děti, no tak byli rádi celkem, že se o mě můžou takto postarat. Byla jsem tam chvíli, nějaký čas tedy. A protože začlo bombardování i Prahy, tak mě odvezl zase její manžel, strýc, do Slaného, což je malé středočeské město, a tam, tam jsem byla vlastně do konce války. Tam jsem docela zažila dost strachu. Bydlela jsem u jedné maminky od mé tety v takovém starém domě, kde jsem se bála vlastně, protože jsem si našla v knihovně knihu, že tam kdysi se zjevovala nějaká bílá paní, a já jsem se mohla zbláznit, jak jsem se bála. No ale tak to jsem musela přežít. Často jsem byla u té tety Heleny, která měla malou holčičku Helenku, bydlela nedaleko, takže se tak o mě všichni starali. Do školy mě nepouštěli, aby se... aby se zase nezkoumalo, odkud jsem a proč jsem a jaký mám původ, jestli nejsem náhodou Židovka. No a takhle jsem tam přežívala do konce války, ale tam byli na mě strašně hodní.“

  • „Brácha, bratr nesměl tím pádem, že jo, že otec nebyl komunista... chtěli nějak zdevastovat tu naši rodinu, tak bratr studoval v té době Vysokou školu veterinární (...) v Brně. Ale v té době (...) byl úplně konsternován z toho, byl zase starší o pět let než já, víc mu to docházelo, nechtěl už tady žít a věděl, jak to dopadne, nebo tušil, tak přešel ilegálně hranice. (...) A šel do Mnichova nějak a odtamtuď, to už se dozvěděl, že se dá utéct (...) chtěl do Austrálie. Tak on byl tak jako z toho všeho tady znechucen, že už nechtěl tady žít a chtěl jít co nejdál, aby se nemoh vrátit, protože lidi hodně šli tady do Německa nebo já nevím kousíček dál, a on nechtěl, on chtěl, vím, že schválně (...) v Praze jsme se setkali, rozloučili a on odjel do tý Austrálie a opravdu už se nikdy nevrátil.“

  • „Neloučili! To mě asi pán Bůh měl rád nebo co, já nevím. Vím, že byla u nás sestřenice z Prahy a byly zrovna myslím prázdniny nebo nějaké volno a ona chtěla vidět tady ty Beskydy. Takže my, bratr, ta sestřenice Eva Tůnečková a já, jsme odjeli tady sem jako do Frenštátu a šli jsme na hory, nahoru na Radhošť. Tam jsme tak jako pokoukali a to, vrátili jsme se zpátky a otec už hlavu v dlaních a prostě řekl nám jako, co se stalo. A mi to řekla i vlastně kamarádka jedna, která bydlela vedle. Jak otec byl v práci normálně na šachtě, na Ludvíku. No a tam ani mu to myslím nikdo neřekl. Tam prostě se nějak dověděl, co se stalo, že přijelo auto s několika gestapáky, zastavilo před naším domem, maminku vzali. Já si vzpomínám, že ještě v koupelně, jak se převlíkala, vzala si šaty takové teplé, a vím, že tam zůstaly ležet... že to bylo zdobené nějakou mašličkou, a tak že to odstřihla, asi aby jako ji nějak... nevím, nevím proč. A to tam leželo, to jsem ještě já viděla, tátu by to asi ani nenapadlo nebo co. No a tak. To jsem se dověděla, jak utíkal z té šachty domů. Buď tomu chtěl zabránit, nebo nevěděl, co se vlastně stalo. Někdo mu řekl, že zastavilo gestapo u naší branky a že mamičku odvedli, no.“

  • Celé nahrávky
  • 4

    Bydliště pamětnice, 29.02.2016

    (audio)
    délka: 01:15:16
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Odkládala jsem, až jsem odložila napořád...

4341-portrait_former.jpg (historic)
Eva Doleželová, roz. Tejčková
zdroj: Soukromý archiv pamětnice, Sylvie Hasalíková

Eva Doleželová, rozená Tejčková, se narodila v roce 1932 v Ostravě. Útlé dětství strávila v Karviné, kde její otec pracoval na Dole Honegger. V roce 1938 byla rodina nucena přestěhovat se do Ostravy-Radvanic, kde žila spokojeně až do roku 1943. Nejtěžší a nejbolestivější vzpomínky se pojí s matkou pamětnice, která pocházela z židovské rodiny. Zdena Tejčková byla v roce 1943 na základě udání uvězněna v ostravské věznici. I přes otcovu snahu zhatit transport své židovské manželky byla v listopadu téhož roku odvezena do Osvětimi. Dopis o úmrtí byl rodině doručen v únoru 1944. Za její smrt prý mohla slabost srdce. Bratr pamětnice byl poté poslán do pracovního lágru v Polsku. Od té doby tatínek Evu Doleželovou schovával až do konce války po příbuzných. Bratr, který se po válce z Polska vrátil, emigroval v roce 1948 do Austrálie. To pamětnici zhoršilo kádrový profil a nemohla studovat. V současnosti žije s manželem v Ostravě.