„Neloučili! To mě asi pán Bůh měl rád nebo co, já nevím. Vím, že byla u nás sestřenice z Prahy a byly zrovna myslím prázdniny nebo nějaké volno a ona chtěla vidět tady ty Beskydy. Takže my, bratr, ta sestřenice Eva Tůnečková a já, jsme odjeli tady sem jako do Frenštátu a šli jsme na hory, nahoru na Radhošť. Tam jsme tak jako pokoukali a to, vrátili jsme se zpátky a otec už hlavu v dlaních a prostě řekl nám jako, co se stalo. A mi to řekla i vlastně kamarádka jedna, která bydlela vedle. Jak otec byl v práci normálně na šachtě, na Ludvíku. No a tam ani mu to myslím nikdo neřekl. Tam prostě se nějak dověděl, co se stalo, že přijelo auto s několika gestapáky, zastavilo před naším domem, maminku vzali. Já si vzpomínám, že ještě v koupelně, jak se převlíkala, vzala si šaty takové teplé, a vím, že tam zůstaly ležet... že to bylo zdobené nějakou mašličkou, a tak že to odstřihla, asi aby jako ji nějak... nevím, nevím proč. A to tam leželo, to jsem ještě já viděla, tátu by to asi ani nenapadlo nebo co. No a tak. To jsem se dověděla, jak utíkal z té šachty domů. Buď tomu chtěl zabránit, nebo nevěděl, co se vlastně stalo. Někdo mu řekl, že zastavilo gestapo u naší branky a že mamičku odvedli, no.“
„No a otec měl o mě strach, tak mě nechal převézt, aby nebyla žádná stopa, tak nejel se mnou sám, ale ten strýc tady z těch Kunčic. Na to si i pamatuju. Mě vlakem odvezl k tetě do Prahy, to je ta, co je tady na té fotce, co tam jako klečí. Oni neměli děti, no tak byli rádi celkem, že se o mě můžou takto postarat. Byla jsem tam chvíli, nějaký čas tedy. A protože začlo bombardování i Prahy, tak mě odvezl zase její manžel, strýc, do Slaného, což je malé středočeské město, a tam, tam jsem byla vlastně do konce války. Tam jsem docela zažila dost strachu. Bydlela jsem u jedné maminky od mé tety v takovém starém domě, kde jsem se bála vlastně, protože jsem si našla v knihovně knihu, že tam kdysi se zjevovala nějaká bílá paní, a já jsem se mohla zbláznit, jak jsem se bála. No ale tak to jsem musela přežít. Často jsem byla u té tety Heleny, která měla malou holčičku Helenku, bydlela nedaleko, takže se tak o mě všichni starali. Do školy mě nepouštěli, aby se... aby se zase nezkoumalo, odkud jsem a proč jsem a jaký mám původ, jestli nejsem náhodou Židovka. No a takhle jsem tam přežívala do konce války, ale tam byli na mě strašně hodní.“
„Brácha, bratr nesměl tím pádem, že jo, že otec nebyl komunista... chtěli nějak zdevastovat tu naši rodinu, tak bratr studoval v té době Vysokou školu veterinární (...) v Brně. Ale v té době (...) byl úplně konsternován z toho, byl zase starší o pět let než já, víc mu to docházelo, nechtěl už tady žít a věděl, jak to dopadne, nebo tušil, tak přešel ilegálně hranice. (...) A šel do Mnichova nějak a odtamtuď, to už se dozvěděl, že se dá utéct (...) chtěl do Austrálie. Tak on byl tak jako z toho všeho tady znechucen, že už nechtěl tady žít a chtěl jít co nejdál, aby se nemoh vrátit, protože lidi hodně šli tady do Německa nebo já nevím kousíček dál, a on nechtěl, on chtěl, vím, že schválně (...) v Praze jsme se setkali, rozloučili a on odjel do tý Austrálie a opravdu už se nikdy nevrátil.“
Eva Doleželová, rozená Tejčková, se narodila v roce 1932 v Ostravě. Útlé dětství strávila v Karviné, kde její otec pracoval na Dole Honegger. V roce 1938 byla rodina nucena přestěhovat se do Ostravy-Radvanic, kde žila spokojeně až do roku 1943. Nejtěžší a nejbolestivější vzpomínky se pojí s matkou pamětnice, která pocházela z židovské rodiny. Zdena Tejčková byla v roce 1943 na základě udání uvězněna v ostravské věznici. I přes otcovu snahu zhatit transport své židovské manželky byla v listopadu téhož roku odvezena do Osvětimi. Dopis o úmrtí byl rodině doručen v únoru 1944. Za její smrt prý mohla slabost srdce. Bratr pamětnice byl poté poslán do pracovního lágru v Polsku. Od té doby tatínek Evu Doleželovou schovával až do konce války po příbuzných. Bratr, který se po válce z Polska vrátil, emigroval v roce 1948 do Austrálie. To pamětnici zhoršilo kádrový profil a nemohla studovat. V současnosti žije s manželem v Ostravě.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
