Jaroslav Dolejš

„Čekali tam na mě dva slušně oblečení pánové. Ve chvíli, kdy mi nabídli kávičku, mi začalo být jasné, že se něco šije. Jeden z nich začal: ‚Pane faráři, my víme, že se v nymburském okrese tajně scházejí faráři, ale nevíme proč.‘ Já jsem o tom samozřejmě věděl. Dělo se to tak, že paní farářka Benešová napekla buchty a jednou za měsíc se u ní všichni slezli, pili kafe a vyprávěli si protistátní vtipy. To bylo vše. O žádné spiknutí se nejednalo. Já osobně jsem tam nejezdil. Byl jsem tam jenom jednou. Pánům to však očividně leželo v žaludku: Copak tam asi ti spiklenci dělají? V tu chvíli to pro mě znamenalo určitý zlom. Řekli mi, že by byli rádi, kdybych tam zašel a referoval jim o tom, co se tam odehrává. Za to mě měli pustit do Egypta. V tom okamžiku mi došlo, že mám dvě možnosti. Buď bych řekl ne a v životě už se nikam nepodíval. Nebo bych řekl ano a zkorumpoval se jako prostitutka. Ve vteřině rozhodnutí jsem na to kývnul, za což mi dali jednorázovou výjezdní doložku do všech státu světa. Bylo to jedním rázem a bylo to do všech států světa.“

„Tenkrát byl naprosto plný Václavák. Šlo o jeden z těch zápasů, který jsme vyhráli 4:3. Přesně už si to nepamatuju. Svobodné slovo, nebo Práce vytisklo vydání, ve kterém ještě nebyl výsledek. Deset tisíc výtisků vyletělo oknem přímo do davu. Lidi to chytali a zapalovali. Kdo začal tu věc s Aeroflotem, si už přesně nepamatuju. Najednou to začalo práskat a třískat. Uprostřed náměstí ležela hromada dlažebních kostek, které tam samozřejmě neměly co dělat. Dle mého názoru to bylo připraveno k tomu, aby se našel první člověk, který si hodí. Vše se dělo ve strašlivé euforii po hokejovém zápase. Šlo o jeden z těch okamžiku, na jehož základě se začaly později utahovat šrouby.“

„Náš nejzajímavější případ byl chlapec, který utekl, když mu bylo patnáct. Jeho maminka, paní Nováková, se rozhodla, že spolu pojedou na dovolenou. Čtrnáct dní před tím prodala byt a auto. Státní bezpečnost okamžitě poznala, že to není v pořádku. Když pak oba procházeli pasovou kontrolou, tak jí řekli: ‚Paní Nováková, vy nikam neletíte. Ale váš syn může, jestli chce.‘ Ona se na místě otočila a řekla: ‚Honzo, zůstaň tam.‘ [pauza] Honza tedy letěl sám a vyskočil v Montrealu z letadla. Stalo se to devětadvacátého prosince devatenáct set sedmdesát devět. V Kanadě nikdo nevěděl co s ním, protože na to nebyl precedens. První noc jej nechali v hotelu, kde měly imigrační úřady své křídlo s mřížemi v oknech. Následující den mě zavolali a společně jsme jeli do města. Imigrační soudce mi řekl: ‚Co budeme dělat? My ho nikam pustit nemůžeme, vždyť je mu patnáct.‘ Řekl jsem, že si ho vezmu k sobě domů. Musel jsem zaplatit kauci, která činila pět set dolarů. Částku jsem pokryl církevním šekem psaným na konto, kde jich bylo dohromady asi padesát, a Honzu jsem odvezl domů. V té době jsem žil život svobodného mladého muže. Příští neděli jsme šli společně do kostela, kam pravidelně docházela také rodina Bajerova. Pan Bajer měl elektrikářskou firmu a společně se svou manželkou vychovávali dvě děti ve věku třináct a patnáct let. Paní Bajerová se na něj dlouze podívala a řekla: ‚Honzo, odkud jsi?‘ On odpověděl, že z Chomutova. Ona se zeptala znovu: ‚Jmenuje se tvůj táta Richard?‘ Honza odpověděl, že ano. Pak už jen vykřikla: ‚Tebe jsem vozila v kočárku jako malého kluka!‘ V pondělí jsme šli na imigrační úřad. Tam jsme podepsali nové papíry. Honza se k nim přestěhoval a bydlel u nich až do té doby, než se dostal na univerzitu.“