Leonida Dobšová

* 1926  

  • „Kyjev byl podminovaný a před mýma očima vybuchla hlavní třída Kreščatyk. Všechno hořelo. Bála jsem se jít si lehnout, protože ulice každou chvíli vybuchovaly. Druhý den netekla voda, nešla elektrika, nebylo co jíst. Co jsem měla dělat? Tak jsem se pustila pěšky za mámou, těch dvě stě kilometrů. Vyšli jsme za most, sjednocovaly se tam skupiny, podle toho, na kterou stranu se lidé chtěli pěšky vydat na cestu. Chvílemi nás někdo svezl na voze, někdy jsme chytli nákladní vlak. Nakonec jsem z té skupiny zůstala sama, kdo jel směrem na Monasteryšče. Přijela jsem, nějací lidé mě vzali na vůz a cestou jsem potkala matku. Ta radostí skákala. Tak jsem se tam dostala, v roce 1941. Přezimovali jsme v bídě. Sněhu bylo metr vysoko, nebylo čím topit, máma běhala od chalupy k chalupě, aby vyptala aspoň dva brambory. Měli jsme malý vařič na dřevěné uhlí. Ale stejně nebylo co vařit.“

  • „Pak začalo bombardování Američany. Rozbili tu fabriku, kde dělali Češi, naše ještě šla. Čechy pustili, byli na tom lépe. My měly hlad, dostávaly jsme krajíček chleba na den a polívku jak pro prasata, jinak nic. Představte si to, nebyly vložky, koupelna, teplá voda, dovedete si představit tři roky tak žít? Mě jeden Němec zbil, pokazil se mi stroj, on říkal, že je to sabotáž, ale nebyla, pokazil se. Zbil mě tak, že jsem neslyšela půl roku na ucho a mám narušený trojklaný nerv. Češi dostávali aspoň půlku chleba, my si nepřály nic jiného než chleba. Sedm našich děvčat odešlo do nemocnice a už se nikdy nevrátily. Oni říkali, že jdou do nemocnice. My nevěděly, že existují koncentráky, lágry. Těch sedm děvčat tam odvezli.“

  • Celé nahrávky
  • 3

    Zubří na Vsetínsku, 28.11.2014

    (audio)
    délka: 53:28
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nikdy nezapomenu na lidi, kteří riskovali životy, aby mi pomohli

Šestnáctiletá Leonida před odchodem do pracovního tábora
Šestnáctiletá Leonida před odchodem do pracovního tábora
zdroj: archiv pamětnice

Leonida Dobšová se narodila se 14. dubna 1926 ve vesnici Monasteryšče na Ukrajině. Když jí bylo jedenáct let, jejího otce popravili za údajnou protistátní činnost. Matka neměla jak čtyři děti uživit, tak ji poslala k příbuzným do Kyjeva. Tam ji v roce 1941 zastihl útok německé armády. Přežila a vydala se na dvě stě kilometrů dlouhou cestu zpět k mámě. Když se tam dostala, Němci popravili židovské obyvatele ve vesnici a ona spolu s dalšími děvčaty byla odvezena na práci do Německa. Tři roky pracovala v továrně, na jaře roku 1945 se jí podařilo utéct. Se skupinkou Čechů se dostala až do Prahy, odtamtud plánovala jet vlakem na slovenskou hranici a pak pokračovat domů na Ukrajinu. Dojela však jen do Valašského Meziříčí, protože na hranicích už probíhaly boje. Domov jí poskytl řezník ze Zubří na Valašsku. On i celá jeho rodina tím riskovali životy, protože v oblasti bylo zakázáno ubytovávat cizí osoby. Tam se dočkala osvobození, vdala se a zůstala. O tom, že matka i sourozenci přežili, se dozvěděla až po třech letech.