„V té době jsem byl svobodníkem, proti ostatním šarže, rozhodl jsem se, že raněného vojáka se budu snažit přepravit do mírové oblasti za náma, což bylo v Revúci asi kilometr a půl. Všemožně jsem se snažil dostat do ošetřovny Červeného kříže. Když to nebylo možné, že granáty padaly na nás, tak jsem se rozhodl plazit. Tak jsem raněného kamaráda, který se jmenoval stejně jako já Rudolf, nahodil na rameno a skrčmo a po čtyřech dotáhl ven. Ale žel Bohu, než jsem se dopracoval k první pomoci, tak jak ho sundali, tak už nežil. Později, když jsem si v době míru musel změnit příjmení, tak jsem si vzal jeho.“
„Horší to bylo v noci, když jsem vezl raněné. Mrtvé jsem mohl vozit ve dne. Při jízdě v noci se nesmělo používat žádné osvětlení. Auto jsem naváděl tak, abych do nikoho nenarazil, protože vozidlo přede mnou také nesvítilo. Nos a tvář jsem měl nalepenou na skle a intenzivně sledoval, zda přede mnou nerachotí nějaké auto.“
„Do vagonu nás natlačili jak sardinky. V jednom vagonu nás bylo sedmatřicet. Jakou polohu jsme zaujali před nástupem, v takové poloze jsme za pět dní a za pět nocí vystupovali v Altengrabowu. Spíš to bylo vypadávání polomrtvých. Měli jsme plno vší, a když jsem se pak venku rozepnul, tak jsem je jen oprašoval.“
Rudolf Neuszel, později Dlugopolský, se narodil 13. prosince 1921 v obci Lovča na Slovensku. V roce 1941 narukoval do slovenské armády a v létě roku 1944 se zapojil do Slovenského národního povstání. V 53. praporu pěšího pluku u 6. taktické skupiny v 1. československé armádě na Slovensku bojoval v zákopech u obce Biely Potok v Revúcké dolině. V říjnu roku 1944 zahájili Němci proti postavení slovenských vojáků všeobecnou ofenzivu. Pamětník se dostal do zajetí, internovali ho v táboře u obce Altengrabow. Po válce si nechal změnit německé příjmení podle svého padlého přítele Dlugopolského. V armádě zůstal a po roce 1948 vstoupil do komunistické strany. Při kádrových prověrkách po roce 1968 ho ze strany vyloučili. Ale tehdy již v armádě po speciálním výcviku vyučoval vojáky v oboru zbraní hromadného ničení a jako specialistu si ho tam nechali. Do armádní penze tak v hodnosti podplukovníka odcházel až v roce 1974, ale následujících patnáct let ještě vykonával různá povolání. V roce 2016 bydlel v Olomouci.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
