Pablo Díaz Espí

„Tři a půl měsíce jsem dělal, že jsem Němec, během mé cesty na Kubu, a byla to obrovská zkušenost, protože to bylo jako kdybych byl ve své vlastní zemi neviditelný, mohl jsem ji spatřit zevnitř, chodil jsem vlastně v přestrojení a lidé mi říkali: ‚friend, friend, koupit rum, rum dobrý, good rum‘, zatímco jsem všemu rozuměl. Cestovali jsme po Kubě a byla to doba obrovské nouze. Každý večer jsme hledali místo, kde bychom se po práci napili, a právě tehdy se na nás všude valila obrovská vlna prostituce. Viděl jsem to na vlastní oči. Z jednoho konce Kuby na druhý, ve všech městech na Kubě, všude byla prostituce, všichni se prostituovali, ať ženy či muži. Přemýšlel jsem proč, protože nežádali o peníze, jen prostě potřebovali na chvíli vypadnout ze své vlastní reality: za chvíli v klimatizované místnosti, za možnost zaplavat si v bazénu, zažít alespoň na chvíli něco odlišného.“

„Plně jsem si užíval ten úžasný Berlín počátku 90. let, Berlín domů obsazovaných umělci, Berlín alternativní kultury, pouličního umění, a bylo to velkolepé, protože jsem to pociťoval jako že jsem součástí toho všeho, ale současně to byla i protikomunistická pomsta. I když jsem o tom tak nikdy nepřemýšlel, byla to pro mě pomsta, protože město bylo osazeno sovětskými vojenskými jednotkami. A nakonec, když ruské jednotky začaly odcházet, šli jsme tam, koupili jsme reproduktory, osvětlení a další vybavení, bylo to všechno nelegální, řada z těch věcí byla ruských… Jednoho dne jsme našli pár válečných letadel, asi šest válečných letadel uprostřed lesa, a my jsme je vzali a přivezli do Berlína, odmontovali z nich zbraně a motory... Je to dost známá věc, je řada fotografií z té doby, my jsme je totiž namalovali na růžovo. Bydleli jsme ve squatech, nic jsme neplatili, všechno bylo společné a mně bylo dvacet. Kubu jsem nechal úplně za zády.“

„A pak začala škola, měl jsem na sobě uniformu a zpíval ty vlastenecké, komunistické písně, všechna ta hesla, která jsme se museli naučit. A pak jsem nastoupil na střední školu a uvědomil si, že úplně všechno v sobě nese ideologii, všechny dějiny, všechna filozofie, co vás tam učí: Leninistický marxismus 1, Leninistický marxismus 2, celá historie Kuby, všechno má jednolitý, zpolitizovaný náhled, zcela mimo jakoukoli debatu, jakoukoli jinou interpretaci než ortodoxní marxisticko-leninskou, zcela politické využití historie. Vždycky říkám, že si Castrismus přivlastnil historii Kuby, ovládl současnost, a ohrozí dokonce i budoucnost země. Celé dějiny Kuby jsou brány jako kontinuální linka pro ospravedlnění systému, který v zemi v současnosti existuje. Uvědomíte si to, protože se v tom pořád motáte dokola: začnete číst odlišné knihy, poslouchat jiné příběhy a uvědomíte si, že všechno je to jen jedna velká fraška.“

„Když mi bylo osm let, došlo k Exodu z Mariel: peruánské velvyslanectví bylo zavaleno uprchlíky, 120 tisíc Kubánců skončilo v roce 1980 v USA a došlo k velkému politickému procesu; režim hýbal a manipuloval masami... Bylo mi tehdy osm let a dokonale si pamatuji, že nás vzali ze školy, donutili nás pochodovat kolem a urážet Kubánce, kteří chtěli opustit Kubu, kteří byli zavřeni na onom velvyslanectví. Později na tomto velvyslanectví vznikla tak zoufalá situace s desítkami tisíc lidí v jejich prostorách, že při jednáních s USA se tito lidé mohli vrátit do svých domovů a počkat tam, až budou moci odcestovat do USA. A tak se tito lidé vrátili do svých domovů a začalo to, čemu se říkalo „činy zavržení“, což byly jakési kubánské pogromy, za kterých všichni sousedé museli celé noci chodit kolem domů těch, kteří se chystali odejít. Museli je urážet, házet na ně kameny a vejce, pálit jim panenky před vchody, dělat jim život nesnesitelným... V těch domech byly děti a starší lidé... Pamatuji si to dokonale, protože tehdy odešli dva moji přátelé. Uchýlili se tehdy do svých domovů, kde museli být několik dní zavření, nikdo je neviděl, ale byli tam uvnitř. A kolem všichni ti, co je uráželi, křičeli, rozbíjeli jim domy, házeli kameny, dávali hlasitě najevo svůj nesouhlas, pouštěli hlasitou hudbu, bylo to nesmírně agresivní chování. Detailně si vzpomínám na jednu noc, kdy jsme tam seděli na ulici, a přijelo auto, do kterého nastoupila rodina mého kamaráda a všichni utekli. Přijeli je vyvézt ze země. Nejen já, ale všichni naši tehdejší přátelé si dokonale pamatuje jeho tvář – tvář dítěte, co si s námi chtělo hrát. Naposledy se na nás podíval a pak odjeli. Nikdo nedokázal říct ani slovo. Už jsme ho nikdy víc nespatřili.“