Humberto Díaz Argüelles

* 1942  

  • „Když jsme kráčeli poblíž Playa Girón… a už jsme opět neměli vůbec žádné střelivo… přišel totální a neodvratitelný kolaps. Byli jsme čtyři dny bez jídla a spánku. Fyzicky jsme byli absolutně na dně. A kromě toho se začínala ozývat psychika. Sami sebe jsme se vyptávali: ‚A co budeme dělat teď? A proč se nám tohle děje? A proč nám nikdo nepřišel na pomoc? Kde jsou všichni? Co jsme komu udělali… čím jsme si tohle zasloužili? A jakým způsobem mě asi zabijí? Tak jako tak mě zavřou. A když se vrhnu do moře, kam tak asi poplavu? A když zůstanu na zemi, tak brzy nakráčím přímo do jámy lvové tady, uprostřed křovin. Proč se sakra tohle děje?‘ Byly to okamžiky, které mám vryté hluboko v paměti. Nikdy jsem totiž nepřišel na to, proč nás tam po tom všem zlém, čím jsme si museli projít, a přesto jsme stále kráčeli kupředu, takhle nechali napospas osudu.“

  • (při hovoru se zkušenějšími vojáky) „Povídají mi: ‘Poslechni, chlapče, jak to tak vidíme… s tím, co máme to nemůžeme vyhrát. Jen se podívej… vidíš tady nějakou protiletadlovou obranu? Vidíš snad nějaké kulomety? Jsou tady někde nějaké tanky? Měli jsme nějaký briefing o tom, jak bychom měli postupovat při invazi? Kudy se tam dostaneme a tak dále? Zhola nic… Tímhle způsobem to nemůže dopadnout dobře.‘ A já jim na to říkám: ‚No, to já si zase myslím, že můžeme. Totiž říkali nám, že po celou dobu můžeme počítat s podporou ze vzdušného prostoru. Taky prý bude postaráno o moře. Na Kubě by už teď měli být infiltrovaní lidé, kteří to tam pro nás všechno připravují. Takže já nevím, co se mi tady snažíte vysvětlit… Kudy bychom asi jako měli utéct? Na jedné straně je Mexiko a na druhé Guatemala.‘ Řečeno tohle všechno… oba ti vojáci pak umřeli při operaci v Playa Girón.“

  • “Během celého výcviku jsem o nás ani jednou nezapochyboval. Nikdy jsem znovu nepřemýšlel o tom, zda byl dobrý nápad hlásit se tam. Nikdy jsem se neptal: ‘Co tady dělám?’ Věděl jsem, že jsem tam, kde být musím. Toho jsem si byl vědomý já i všichni ostatní lidé, kteří se účastnili výcviku. Byli jsme tam z jednoho jediného důvodu. A ten byl velmi prostý. Osvobodit Kubu a pak žít ve svobodné zemi.“

  • (Při první práci v supermarketu) „To jsem tam jednou tak balil lidem nákupy… většinou jsme buď uklízeli, nebo lidem balili nákupy… a najednou přišla taková velmi pěkně oblečená paní, elegantní dáma, s dvěma vozíky plnými zboží. Vycházelo to na mě. A to jsem si celkem pomohl, myslel jsem si, že si přijdu na slušné spropitné. Takže tak jdu s těmi dvěma vozíky, povídám si s ní anglicky, všechno v naprostém pořádku a míříme na parkoviště. Tu jsem zpozoroval, že má zbrusu nový Cadillac. V té době to bylo lepší, než mít dneska Rolls Royce. A zase si říkám: ‚Hm… to bude slušné spropitné.‘ ‚A paní, kam vám to mám dát? A tohle tam chcete jak? – ‚Tedy, ty jsi velmi ochotný, chlapče.‘ – ‚Mnohokrát děkuji, paní.‘ Otevřu jí dveře, zavřu je a ona vytáhne ruku, aby mi dala spropitné. Dostal jsem od ní tři centy. Byla to taková urážka, že mi to zůstalo vryté v paměti. Řekl jsem jí: ‚Tak paní, to si můžete nechat a koupit za to bonbony dětem, protože mě jsou tři centy k ničemu.‘ A ona hned, že chce mluvit s majitelem obchodu. Tak říkám, že tedy jdeme. Majitel stál naproti a ptal se: ‚Co se stalo?‘ A na to ta paní: ‚Byl ke mně neuctivý.‘ Majitel se mě zeptal, jaká je moje verze celého příběhu. Tak jsem mu to vyklopil. ‚Paní, už vás v tomhle obchodě nechci nikdy vidět. A ty, padej pracovat,‘ řekl na to. To jen abyste věděli, jak to v životě chodí. Je to jako v divadle, chvíli komedie, chvíli tragédie. Příštího dne se ta paní objevila znovu. A dala mi pětidolarovku.“

  • „Neměli jsme žádný plán. Prostě jsme nastoupili do letadla. Stalo se něco velmi smutného… totiž, let z Havany do Miami trvá asi tak hodinu. Během jedné hodiny se mi převrátil život naruby. Představte si ten dopad na psychiku. Člověk se sám sebe ptal: ‚Proč se tohle všechno děje?‘ Moje matka mi řekla, že opouštíme Kubu. Navíc ještě když jsme byli doma… a tam byli v tu chvíli i lidé, kteří u nás pracovali… řekla mi: ‚Už na mě nikdy nemluv španělsky. Mluv se mnou anglicky. Protože mě tam posílají, abych se naučila anglicky.‘ A pak jen řekla: ‚We are leaving.“

  • „Jednoho dne jsem se díval na televizi. Vysílali živě. Najednou vidím na obrazovce černocha na korbě nákladního auta v tradiční bílé košili s krátkým rukávem, ve které ho vysazují z auta na zem. Bylo mi tehdy šestnáct let a ptal jsem se sám sebe, co se to děje. Proč tohle vysílají? Pak jsem si všimnul, že to bylo jen obrazové, beze zvuku. Ten člověk o něčem hovořil…. O čem asi tak může mluvit…? Poté se kamera pohnula a najednou bylo zřetelné, že kolem něj stojí vojáci se samopaly. Já, šestnáctileté dítě, jsem neměl tušení, co se tam odehrává. Pak se to najednou celé přesunulo k nějakému stromu, u kterého byl vykopaný příkop. Při vší své nevinnosti jsem stále nevěděl, o co se tam jedná. Viděl jsem, že ten muž tam stojí hrdě a vzpřímeně a pořád něco říkal. Opakuji, že nebylo slyšet, o čem hovořil. Najednou vidím, jak se mu rozvlnila košile… pam, pam, pam. Provrtali ho střelami a on spadl do příkopu. Zůstal jsem zírat jako opařený. A ptal jsem se sám sebe: ‚Co se to tam stalo?‘ Nikdy jsem do té doby neviděl, že by někoho na Kubě popravili. A už vůbec ne v televizi. On (Fidel Castro) přicházel s plánem. Chtěl v lidech vyvolat strach, aby mohl uchopit veškerou moc.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Miami, USA, 07.06.2021

    (audio)
    délka: 02:22:42
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Život je jako divadlo. Někdy je to komedie a jindy zase tragédie.

Humberto Díaz Argüelles, 2021
Humberto Díaz Argüelles, 2021
zdroj: Post Bellum

Humberto Díaz Argüelles se narodil 14. září 1942 v Havaně do právnické rodiny. Jeho matka, která se narodila ve Velké Británii, si velmi záhy uvědomila směr, jakým se měla ubírat Kubánská revoluce pod vedením Fidela Castra. Požádala tedy na velvyslanectví o britský pas a na konci října roku 1960 už spolu s Humbertem odlétala z Kuby. Hned po příletu do Spojených států amerických se mladý Humberto, tehdy osmnáctiletý, rozhodl zapojit do výcviku za účelem pozdějšího neúspěšného pokusu o svržení nedávno nastoleného nového kubánského režimu. Zapojil se tak do proslulé Brigády 2506. Po několika dnech bez jídla a munice ho spolu s dalšími bojovníky na karibském pobřeží Kuby zajalo vojsko Fidela Castra. Byl odsouzen ke třiceti letům vězení. Z těch si odseděl necelé dva roky ve věznici “El Príncipe” v Havaně. Během věznění u něj propukly různé zdravotní problémy kvůli špatným podmínkám. Dvakrát měl žloutenku. Humberto se vrátil do Spojených států amerických díky výměně, kterou provedla s Fidelem Castrem administrativa Johna F. Kennedyho. Po návratu na Floridu vystudoval management na Univerzitě v Miami a stal se z něj úspěšný obchodník. Má několik dětí a vnoučat a byl předsedou Asociace veteránů z Brigády 2506.