„Samozřejmě jsem se připravovala už na odjezd, kdy jsem potom kluka odvezla ven. Ani se mi o tom nechce mluvit, protože mi to ještě vždycky tak nějak straší v mysli. Chudinka malý, bylo mu necelých pět let, kluk byl nadopovaný práškama, aby ve vlaku nemluvil. Na druhé straně v Belgii už čekal můj jihoafrický manžel a já jsem kluka provážela na doložku, kdy jsem se bála, že někdo zjistí, že tam někdo udělal chybu. A teď jsem nechtěla, aby Péťa mluvil, takže to byl docela odvážný kousek. Ale když je člověk mladý a když vám jde o život, tak uděláte všechno. A dítě jsem prostě chtěla samozřejmě dostat ven, přece bych ho tady nenechala. Sourozence jsem neměla, takže tím, že maminka zemřela, pro mě nejbližší rodina už neexistovala. Dostali jsme se ven a pak jsem dostala několik dopisů. Vraťte dítě na československé hranice, budeme tam čekat na předání a tak dále. Což jsem neudělala. Pak za mnou přijeli dva pánové z Pragosportu, přemlouvali mě a já jsem říkala: ,Vy mi zaručíte, že když se s dítětem vrátím, že mě zase pustíte s ním ven?‘ ,No to my vám zaručit nemůžeme.‘ Tak alespoň v tom byli tak nějak trošku solidní.“
„Já vzpomínám na to hrozně… do dneška. Protože právě v té době, jak jsme bydleli blízko Vladislavově ulici, kde byla Televize [Československá televize], takže když potom přijížděly tanky, tak projížděly Purkyňovou ulicí a sjížděly se k Televizi. Tak se pamatuji na obrovský rachot, jak jsme se s maminkou strašně bály. A v té době jsem už měla ročního syna a lezli jsme po kolenou pod okny, protože okolo se všude střílelo. Tak aby nás nezasáhla kulka, tak jsme lezli po kolenou, já to malé dítě v náruči, a musím říct, že to bylo hrozné. Maminka plakala samozřejmě. Já jsem si asi ještě neuvědomovala, co to znamená nebo jakým směrem se potom republika bude ubírat.“
Kateřina Deetlefsová se narodila 5. února 1947 v Praze. Oba rodiče pocházeli z bohatých podnikatelských rodin. Otec ppl. Josef Knaibl sloužil v meziválečném období v Československé armádě, kde patřil do elitních klubů Tomáše Garrigue Masaryka. Již na počátku druhé světové války se zapojil do protifašistického odboje, záhy byl odvezen do koncentračního tábora v Dachau, odkud se po pěti letech vrátil s podlomeným zdravím; zemřel v roce 1957. Kateřina potom vyrůstala s matkou Boženou, rozenou Hvězdovou, která musela začít vydělávat mytím nádobí. Od útlého dětství se věnovala sportu a prosadila se jako krasobruslařka. V roce 1969 nastoupila po úspěšném konkurzu do Vídeňské lední revue. V té době již měla dvouletého syna, o kterého se starala babička. V revue poznala svého druhého manžela, Jihoafričana s holandskými předky. Společně v roce 1971 přešli do americké Holiday on Ice show. V té době zemřela matka pamětnice. Kateřina Deetlefsová přirozeně chtěla, aby mohl syn vyrůstat s ní, ale to nešlo oficiální cestou, takže ho na Západ převezla tajně. Za to byla v Československu odsouzena k osmnácti měsícům odnětí svobody. V roce 1985 odešla s manželem a synem do Jihoafrické republiky a ztratila československé občanství. Do Prahy přijela až po sametové revoluci. V roce 1995 se do České republiky přestěhovala natrvalo. V době natáčení (2025) žila v Praze.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
