Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Kateřina Deetlefsová (* 1947)

• narodila se 5. února 1947 v Praze

• po maturitě na gymnáziu v roce 1965 pokračovala ve studiu oboru rentgenologie na střední zdravotnické škole

• krátce pracovala ve Fakultní nemocnici na Karlově náměstí

• v roce 1969 vyhrála konkurz jako krasobruslařka do Vídeňské lední revue

• v letech 1971–1975 působila v americké show Holiday On Ice

• roku 1975 emigrovala do Jihoafrické republiky, odkud pocházel její manžel

• v roce 1995 se vrátila do České republiky

Životní příběh Kateřiny Deetlefsové se odehrával v kulisách, které by mohly být podkladem pro filmový scénář. Je v něm vytrvalost, odvaha, bolest, ale i krása a nezměrný optimismus. Přitom na počátku jejího života přišla nejen ztráta rodinných majetků, ale i ztráta tatínka. Maminka jí ale ukázala, že se nenechají zlomit a že vytrvalost a síla jim pomůže najít nový životní směr. A to se skutečně stalo, když se jí otevřel svět mezinárodních krasobruslařských show. Ale ani to nebylo jednoduché, přišel strach ze ztráty syna a boj o jeho získání. Další kapitolou byl život v Jihoafrické republice a konečně nečekaný návrat do rodné země, kde po mnoha letech našla ztracený domov. 

Pocházela jsem z buržoazní rodiny

Kateřina Deetlefsová se narodila 5. února 1947 v Praze. Rodiče na její narození čekali dlouhých osmnáct let. Oba pocházeli z dobře zajištěných podnikatelských rodin, ale válka znamenala konec života, jaký znali. Otec Josef Knaibl pocházel z velké rodiny ze Senice na Hané. Pamětnice k tomu říká: „Narodila jsem se takříkajíc do buržoazní rodiny, která byla velice známá, hlavně na Moravě, protože můj pradědeček Josef Svozil byl jeden ze zakladatelů Litovelského pivovaru.“ Pradědeček byl nejen podnikatelem, agrárníkem ale i šéfredaktorem novin pro rolníky a českým poslancem za Moravu v Říšské radě ve Vídni. Jedna z jeho dcer Ludmila Svozilová se provdala za Jakuba Knaibla a měli 6 dětí. V rodině se dbalo na vzdělání a všichni chlapci ukončili vysoké školy. Otec Kateřiny vystudoval dokonce vysoké školy dvě – tzv. válečnou a zemědělskou. Původně se počítalo, že půjde cestou svých předků, ale nakonec si vybral vojenskou kariéru. Sloužil v Československé armádě u jezdectva, později působil i v elitním pluku Tomáše Garrigua Masaryka. Když byla po okupaci v březnu 1939 Československá armáda rozpuštěna, zůstal otec bez práce. Rodiče v té době žili v Chotěboři na Českomoravské vysočině, kde nakonec dostal místo v kanceláři. Tam se také zapojil do protinacistického odboje Obrana národa. Velmi brzy byl zatčen a poslán do koncentračního tábora v Bautzenu a Görlitzu, kde strávil dlouhých pěl let až do osvobození americkou armádou. To mělo fatální dopad na jeho zdraví: „Tatínek měřil skoro dva metry. A když se vrátil, měl 54 kilo, neměl zuby a jeho zdraví bylo opravdu podlomené.“ Začal pracovat na generálním štábu Československé armády v Praze v hodnosti podplukovníka. Brzy ale odešel do předčasného důchodu právě kvůli zdravotním problémům. Práce znamenala i vstup do komunistické strany: „Tatínek byl ve straně pár měsíců, aby zjistil, o co jde, a pak vystoupil.“ Vzhledem k předčasnému odchodu do důchodu to na něj už nemělo žádný dopad, zemřel v roce 1957, když bylo Kateřině pouhých deset let.

Matka Božena, rozená Hvězdová, pocházela z rodiny majitele lomu v Kolíně a do manželovy smrti nikdy nemusela pracovat. Během pár let přišla o všechny jistoty. Byla také vystěhovaná z vily na Vinohradech kvůli „nadměrným metrům“ a byl jí přidělen malý byt v Praze 1. Samozřejmě musela začít pracovat: „Maminka si sehnala práci, myla nádobí ve školní kuchyni. A pamatuji se, že vždycky její spolupracovnice říkaly: „Když přijde paní Knaiblová, přijde dáma, sundá si všechny své diamanty a jde mýt nádobí. A když má po směně, tak diamanty zase oblékne a jako dáma odejde domů.“ Dnes pamětnice oceňuje, co vše pro ni matka dělala, i když dokázala být i velmi přísná. Podporovala její zájmy, vše s ní prožívala a to jim pomohlo překonat tatínkovu ztrátu i finanční problémy. V rodině se navíc stále scházeli odpůrci komunismu, což formovalo Kateřininu svobodomyslnost. Znamenalo to i to, že nikdy nebyla nikde angažovaná, tedy ani ve školních organizacích: „Dokonce mne nechtěli ani do Pionýra, což mi bylo v té době trochu líto, protože všechny děti byly v Pionýru a já ne, ale ani moje maminka si to nepřála.“

Ze stadionu na Štvanici do světových lední revue

Naopak nezastupitelné místo měl v jejím životě sport: „Já jsem od třech let chodila na balet, ale má učitelka řekla mamince, že tanečnice nebo baletka se ze mě nikdy nestane, protože budu měřit přes metr sedmdesát a budu mít nohu jednačtyřicítku.“ Přešla tedy na krasobruslení a zimní stadion na Štvanici, kde trénovala, se nadlouho stal jejím druhým domovem i únikem z reality socialistického života. Se školou naštěstí neměla žádné problémy a v roce 1961 začala navštěvovat Gymnázium Jana Nerudy na Malé Straně. Bylo zaměřené na herectví a žurnalistiku a bylo zde hodně dětí z uměleckých rodin. To vše znamenalo, že zde vládl mnohem svobodnější duch. Pro Kateřinu se otevřel zcela jiný život, než znala: „Chodit na bruslení a závodit znamenalo vstávat v pět hodin ráno, jezdit první tramvají na Štvanici, odbruslit si to tam, jet do školy, tam to spíš prospat, pak jet domů a ještě na klavír nebo na gymnastiku. A večer znovu na trénink. Takže toho bylo opravdu dost. Sportovci, kteří dělají vrcholový sport, nemají žádné dětství nebo mládí. Proto jsem svoje děti nikdy nenechala dělat vrcholový sport.“ Sama začala na gymnáziu, které ji inspirovalo jiným směrem, tento dril pomalu opouštět. Když se rozhodovalo, kam po maturitě, zvažovala medicínu, ale nakonec se jí zdálo studium moc náročné a zvolila tzv. nástavbu na střední zdravotnické škole v oboru rentgenologie, kde složila v roce 1968 druhou maturitu. Místo otevřené budoucnosti ale přišel s příjezdem sovětských tanků strach o život: „Vzpomínám na tu hrůzu do dneška. V té době jsme bydleli blízko Vladislavovy ulice, kde byla Československá televize, takže když přijížděly tanky, projížděly naší Purkyňovou a sjížděly se k Televizi. Pamatuji si na obrovský rachot a jak jsme se s maminkou strašně bály. V té době jsem už měla ročního syna a lezli jsme po kolenou pod okny, protože okolo se všude střílelo, tak aby nás nezasáhla kulka. Já to malé dítě v náruči, maminka plakala a musím říct, že to bylo hrozné. V tu chvíli jsem si ještě neuvědomovala, co to znamená nebo jakým směrem se potom republika bude ubírat.“

To se ukázalo velmi záhy. A tehdy od maminky slyšela: „Tady nebude nic dobrého, kdybys měla možnost jít ven, tak to udělej.“ Ona ji také postrčila, aby zkusila jít na konkurz do Vídeňské lední revue se slovy: „Když to uděláš, za rok vyděláš na autíčko, budeme jezdit s Péťou na výlety a užívat si života.“ Kateřina konkurz udělala. S otcem dítěte se velmi brzy rozvedla a syn zůstal v Praze s babičkou, ale mohli ji v cizině  každé tři měsíce navštěvovat. Rok uběhl, na auto bylo vyděláno, ale zpět do šedivé socialistické reality se jí nechtělo. A tak se smlouva prodlužovala. Vše fungovalo na oficiální bázi, za což museli českoslovenští sportovci platit: „Když jsme přijeli na dovolenou, první cesta vedla na Pragosport, kde jsme ve valutách odevzdali 10% ze mzdy, protože oni přesně věděli, kolik bereme.“ Kateřina ale měla štěstí v tom, že nebyla nikdy oslovena ke spolupráci se Státní bezpečností. Každá revue tehdy měla mnoho bruslařů ze socialistických států, tedy i z Československa, kteří ale byli pod neustálým dohledem: „V každé revui byl nasazený někdo, kdo byl ochotný udávat a podávat zprávy. To se tak nějak vědělo, kdo to je, takže člověk před tou osobou nic neříkal. Byli jsme chytří a vyvarovali jsme se hodnotit politické dění, protože kdyby se to dozvěděl Pragosport, okamžitě nám ukončí smlouvu.“

Vraťte dítě na československé hranice

Vše tedy nějaký čas běželo bez problémů. Kateřina v revui našla i svého druhého manžela, Jihoafričana s holandskými předky, a oba dostali v roce 1971 nabídku bruslit v americké show Holiday On Ice. V té době ale zemřela maminka a pamětnice si chtěla vzít syna k sobě do zahraničí. S tím ale narazila u jeho otce a následně i u československých úřadů. Nakonec sehnala doporučení dětské lékařky, že je chlapec po smrti babičky ve špatném psychickém stavu, a na základě toho pro něj i výjezdní doložku na pouhý měsíc. Tedy měla být na jeden měsíc, ale někdo ji omylem vystavil na měsíce tři. To nakonec vytvořilo prostor dostat syna na Západ. Pamětnice rychle vyměnila svůj pražský byt za horší a v rámci stěhování tak mohla bez povšimnutí schovat rodinný starožitný nábytek a obrazy u kamarádky, aby předešla zabavení. Pak přišel okamžik, kdy se vydala s Péťou na cestu: „Dodnes se mi o tom nechce mluvit. Chudinka malý, bylo mu necelých pět let, byl nadopovaný prášky, aby ve vlaku nemluvil. Na druhé straně v Belgii už čekal můj jihoafrický manžel a já jsem kluka provážela na doložku, kdy jsem se bála, že se zjistí, že někdo udělal chybu v datumu. Byl to docela odvážný kousek. Ale když je člověk mladý a když vám jde o život, tak uděláte všechno. A dítě jsem samozřejmě chtěla dostat ven, přece bych ho tady nenechala. A pak jsem dostala několik dopisů: Vraťte dítě na československé hranice, budeme tam čekat na předání a tak dále. Což jsem samozřejmě neudělala. Pak za mnou přijeli dva pánové z Pragosportu, přemlouvali mne a já se ptala, zda mi zaručí, že když se s dítětem vrátím, že mě s ním zase pustí ven. Odpověděli: ,To my vám zaručit nemůžeme.‘ Tak alespoň v tom byli trošku solidní.“

Emigrace znamenala ukončení oficiální smlouvy a tím i konec krasobruslařské kariéry. Přesto v americké show projevili pochopení; nejdříve dovolili, že si u sebe může nechat syna, což bylo ojedinělé, a po ukončení smlouvy mohla zůstat jako výpomoc pro úpravy kostýmů a podobné práce: „Za to jsem byla placená, ale neměla jsem žádnou smlouvu. Bylo to na čestné slovo. A to víte, že jsem to obrečela, protože když jsem spravovala kostým, který měl moje jméno, a já nemohla bruslit a musela jsem tam přišívat knoflíčky a patentky, tak mi to bylo hodně líto. Ale zase na druhou stranu, měla jsem tam Péťu a žili jsme. A nebyli jsme pod komunistickým režimem.“  Brzy dostala dopis s oznámením, že byla v nepřítomnosti obviněna za odcizení dítěte státu, budoucí pracovní a vojenské síly: „Byla jsem odsouzena k osmnácti měsícům, podepsán pan Obzina, ministr vnitra.“

Z Jihoafrické republiky zpátky do Čech

V roce 1975 s manželem odjela do Jihoafrické republiky, což byl pro mladou ženu další kulturní šok: „V té době byla Jihoafrická republika hodně církevně založená. Byl tam apartheid a já jsem přiletěla, měla jsem nalepené řasy, byla jsem namalovaná, měla jsem vysoké podpatky, což se tam v té době nenosilo.“ Kateřina se musela adaptovat na konzervativní společnost, kde rasová segregace ovlivňovala každodenní život. Krátký čas ještě s manželem bruslili v africké lední revui, později začala pracovat jako prodavačka kosmetiky, odkud se vypracovala až do manažerských pozic. V roce 1979 se jí narodila dcera. Jako emigrantka přišla o československé občanství a dlouhých deset let podávala žádosti a snažila se ho neúspěšně získat zpět. 

Sametovou revoluci přivítala s nadšením; nikdy předtím nevěřila, že by se dočkala pádu komunistického režimu. Na jaře 1990 přijela po mnoha letech do Prahy a v roce 1995 se vrátila natrvalo. Předcházelo tomu odcizení s manželem a rozvod. Již dospělý syn zůstal v Jihoafrické republice, dnes žije s rodinou v Portugalsku. Dcera odešla s matkou do Čech, kde zůstala. Kateřina Deetlefsová až do odchodu do důchodu pracovala v marketingu a tiskových odděleních v IT. V devadesátých letech byla členkou sociální komise na Praze 1, vstoupila do ODS a kandidovala do Poslanecké sněmovny. I když ze strany později vystoupila, dodnes ji podporuje jako volička.