Carlos De la Cruz

* 1941

  • „Když se někdo vzepře ekonomickým tendencím v regionu, zaplatí za to cenu. Já si myslím, že pokud se Kuba bude dál snažit jít touto cestou... totiž, ten vestfálský koncept svrchovanosti je moc hezký, jenomže je potřeba být realista. Země s jedenácti miliony obyvateli se nemůže srovnávat se zemí, kde žije 350 milionů obyvatel. Stejně tak je rozdíl, když země negeneruje žádné bohatství a když má země já nevím kolik desítek tisíc dolarů HDP na osobu, jak se to děje v případě Spojených států amerických. Pokud můžeš obchodovat se Spojenými státy americkými, povede se ti lépe. Ovšem když to budeš odmítat, bude to horší. To je stejné, jako když se narodíte do bohaté rodiny a snažíte se žít v rozporu s tím, jak žije ta rodina. Dokud nenaleznete způsob, jak si vydělat vlastní peníze, tak se vám povede špatně. Jenže nalézt takový způsob vyžaduje čas a hlavně jistou organizaci, která na Kubě neexistuje a ani existovat nebude. Odkud by se také vzala? Musela by se z ničeho nic objevit. Já si myslím, že je velmi nepravděpodobné, že by devadesát mil od USA mohl ekonomicky prosperovat stát, který staví svoji politiku na sporu s USA. To je velmi obtížné. Je to jako svázat si nohy a myslet si, že doběhnete do cíle dřív než běžec, který si je nesvázal.“

  • „Téměř všichni diktátoři dokážou ve svých projevech nabízet návrhy a řešení, které jsou naprosto odlišné a často se až navzájem vylučují, to vše v tom samém projevu. Umí to opravdu velmi dobře. Když si člověk ten projev poslechne, pořádně vlastně neví, o čem ten politik mluvil. Jinými slovy, člověk si tam může najít přesně to, co chce slyšet. Naopak pokud je někdo předem naladěný proti, bude opět slyšet jen to, co chce, protože chce slyšet to špatné. Jedná se o typickou vlastnost diktátorů.“

  • „Když jsem viděl, co se dělo s lidmi, kteří opustili Kubu přes přístav Mariel... celé se to odehrálo za okolností, které byly nepříznivé jak pro Spojené státy americké, tak pro Kubánce v Miami, a i ti lidé, kteří přicházeli, se museli často potýkat s předsudky, které si sami nezasloužili. Prospěch z toho měl akorát kubánský režim. Já jsem si řekl, že to zkusím změnit. Takže jsem hovořil se senátorem Grahamem... zasedal jsem tehdy v radě United Way, a tak jsem hovořil i s ředitelem United Way a nabídl jsem mu, že tato organizace by se mohla angažovat a pomoci Kubáncům čekajícím v Guantánamu. Šel jsem si také promluvit s lidmi z kubánských a amerických rádií. V té době jsem měl distribuční služby na automobily a také jsem distribuoval pivo Budweiser a byl jsem pravděpodobně největší inzerent rádií. Šel jsem tedy za nimi a žádal jsem je, aby o Kubáncích v Guantánamu nemluvili, protože kdyby o nich hovořili, celá situace by se zpolitizovala a já jsem člověk, který preferuje řešit věci v klidu a bez zbytečné pozornosti. Neříkám, že jsem to dokázal sám, ale podařilo se to společnými silami. David Laurens tehdy vedl noviny El Miami Herald a také se mnou zasedal v United Way. Byl to můj přítel a spolupracoval se mnou. O lidech čekajících v Guantánamu se mnoho nehovořilo, což jim umožnilo klidný přesun do Spojených států amerických. Nebralo se to ani jako vítězství, ani jako porážka. Nahlíželo se na to prostě jako na skupinu lidí, kteří sem chtěli v klidu a míru přijít, a to se jim taky umožnilo. Pomáhalo se jim najít bydlení, zařídit řidičský průkaz a tak dále...“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Miami, USA, 09.04.2019

    (audio)
    délka: 01:31:27
  • 2

    Miami, USA, 09.04.2019

    (audio)
    délka: 01:31:27
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nemám rád politické excesy

Carlos de la Cruz
Carlos de la Cruz
zdroj: Post Bellum

Carlos de la Cruz se narodil v roce 1941 v Havaně. Jeho rodina patřila ke kubánské elitě, vlastnila několik cukrových plantáží a věnovala se mnoha podnikatelským aktivitám. Carlos studoval od roku 1950 v New Yorku a na Kubu se vracel pouze během prázdnin a v období Vánoc. Po vítězství kubánské revoluce zůstal ve Spojených státech amerických a vystudoval ekonomii na Pensylvánské univerzitě. Začal pracovat v bankovním sektoru, nejprve jako finanční analytik. Později se s rodinou přestěhoval do Španělska, kde pracoval v investičních fondech. Po návratu do Spojených států amerických si udělal doktorát z práv na Miamské univerzitě a pracoval jako ředitel několika významných bankovních institucí. Skoupil mnoho velkých firem, z nichž jedna byla Coca-Cola Puerto Rico. Během vlády Billa Clintona se stal součástí americké vládní delegace vedené senátorem Grahamem, jež měla za cíl vyřešit problém s Kubánci, kteří se pokusili doplavit do Spojených států amerických a byli umístěni na vojenskou základnu Guantánamo. Věnoval se také vzdělávání kubánských emigrantů. V roce 2001 se angažoval v případu Eliána Gonzáleze, kubánského chlapce, který byl nalezen na moři americkou lodí při pokusu dostat se do USA. Společně se svou ženou Rosou Riondou de la Cruz založil soukromé muzeum umění v Miami, které je volně přístupné veřejnosti.