Lidmila Daňková

* 1923  †︎ 2010

  • „(Vzpomínky) na ten Terezín … taková ta pospolitost. My jsme nejprve byly samy, tak některá musela něco přednášet nebo vyprávět. Pak jsme na celu dostaly nejrůznější přírůstky, byla tam profesorka z Prahy. Jmenovala se Louise, my jí říkaly Louisinko a ona s námi probírala všelijaké básnické sbírky. Na tohle jsou krásné vzpomínky. A pospolitost té naší třídy… Já mám dvě děvčata a můžu říct, že mi záviděly pospolitost a pomoc, kdy někdo něco ze třídy potřeboval. Když jsem zavolala, tak někdo přijel a pomohl mi. My jsme se sjížděli v Roudnici nejdříve u Lídy u nádraží. To byly krásné tři dny v roce. Mezi námi byli lékaři, a když některá z děvčat potřebovala, tak mohla hned přijet na kliniku. Ta pospolitost a soudržnost třídy se hned tak nevidí. Když se daří dobře za normální situace, tak nesplyne ten kolektiv tak, jako jsme splynuli my. Tak toho kolektivu bych si nejvíce vážila.“

  • „Psali jsme kompozici z němčiny ‚Moje plány do budoucna‘. V první hodině jsme si ji směli připravit nanečisto a ten papír byl ještě v aktovce, kterou (po našem zavření – pozn. autor) dostali rodiče… Ale jakýpak plány do budoucna… Byla první hodina a dvouhodina byla přes přestávku v 10:00. Už končila druhá hodina a pořád nezvonilo, tak profesor, my mu říkali Áron, vyšel na chodbu, chvíli se tam zdržel, vrátil se bledý a říkal: ‚Na škole je gestapo!‘ Tak jsme byli vyjevení, protože národ byl tehdy zastrašený. To přijeli gestapáci na náves, vyskákali z vozu a šli do chalupy na nehlášené lidi. V každé chalupě byla knížka, kde se musel každý zapsat. Lidé byli celí vyděšení a my také. Během dvaceti minut vešel do třídy kladenský komisař Felkl v kožených rajtkách a v koženém kabátě, stoupl si na stupínek a za ním přišli další gestapáci. Jeden šel k oknům, dva zůstali u dveří a my na ně vyjeveně koukali. My nebyli žádní hrdinové a ani protinacističtí bojovníci, byli jsme septimáni. Začal na nás řvát, že jsme proradné české svině – samozřejmě v němčině – a že si nezasluhujeme výhod, které nám poskytuje Velkoněmecká říše, jak řekl ‚Velkoněmecká‘, tak jemu a dalším vylétla ruka do vzduchu, a že budeme odvezeni a potrestáni. My na ně koukali jako vyoraná myš, prostě úplně zničení. Potom začali zkoumat, kdo je ve třídě. Čtyři žáci chyběli, tak pro ně poslali. To jsme už věděli, že je opravdu zle. Pak nám bylo řečeno, že máme nechat vše na místě. Stačili jsme akorát popadnout kapesník a strčit ho do kapsy. Vyběhli jsme na chodbu. Ta septima byla ve druhém patře a všude byly ztichlé chodby. Pak jsme se dozvěděli, že všechny třídy a profesoři museli opustit školu. My jsme vyběhli před školu, do gymnázia v Roudnici se jde po schodišti, a dole stály kryté vozy, asi antony. Teď nás hnali dolů. Tam se už shromáždilo několik roudnických rodičů a celí zničení na nás koukali.“

  • „Moje jméno je Lidmila Daňková a narodila jsem se 15. března 1923 v Podluskách u Roudnice nad Labem. Dnes Podlusky patří k Roudnici. Vyrůstala jsem v rodině se dvěma staršími sourozenci. Sestra zemřela, tu jsem nepoznala, a bratr šel ve 30. letech na vojnu. Byl odveden, a protože byla nezaměstnanost a doma žádné vyhlídky, tak zůstal jako délesloužící. Nebyl maturant, tak udělal štábního rotmistra a byl jako zbrojíř. Já jsem ho poznávala až takhle dospělého. Navštěvovala jsem obecnou školu, denně jsme odchodili tři kilometry do Roudnice, pak zpátky na oběd, odpolední vyučování a pak zpátky domů. Prošla jsem obecnou školu dívčí a potom jsem šla do měšťanky s výhledem mého snu, že budu paní učitelkou. Došla jsem do 4. jednoročního učebního kurzu a měla jsem dělat pohovor na učitelském ústavu. Už tehdy byly zóny, kdy roudnická měšťanka patřila pod učitelský ústav Žatec. Nikdo se nedostal do Prahy, do Kralup nebo do jiných míst, kde také učitelské ústavy byly. Ten rok byly dvě přihlášky. Moje spolužačka Věra Uhlířová opakovala jednoroční kurz, chtěla to zkusit ještě jednou, protože minulý rok pro vyšší počet žádostí nebyla přijata. Tehdy poprvé v životě si učitelka zavolala mé rodiče, přišel tatínek a řekl paní učitelce, která nad tím potom dlouho uvažovala a kroutila hlavou, že děvčátko, které už opakuje, ztrácí rok a má morální nárok na to, aby do té školy šla. Byla jistota, že jí vezmou. Maminka byla z 11 dětí a byla realista, tak trochu nad tím kroutila hlavou. Ale tatínek, hlava rodiny, to rozhodl.“

  • „Vedoucím byl oberlehrer Bauer a bydlel ve vilce po někom zabrané. Nevím, jestli to byl židovský majetek, ale v té vilce bydlel s rodinou profesora, jehož syn chodil s námi. A Karel Dvořák byl bídný žák, podprůměr, a kdyby se s ním denně někdo neučil, aby splnil nároky, tak možná ani neprolezl. Také byl jeden z prvních, který v Terezíně zemřel, protože se nedovedl někde pohybovat. My jsme ho spíš litovali, než abychom ho nenáviděli nebo si z něj dělali legraci. Tak se říkalo, že na dvoře říkalo děvče oberlehrera něco o svém tatínkovi a Karel jí měl odpovědět něco v tom smyslu, ať se moc nechlubí, že stejně tátu Němci zabijí a něco takového. Prostě řekl něco prostoduše. Holka to řekla doma a oberlehrer Bauer, aby se udělal zajímavějším, řekl, že studenti na něj připravují atentát. To bylo osnování atentátu.“

  • „Já jsem v té Budyni bydlela a chodila jsem tam do továrny. Přišla sobota 5. května a Praha volá o pomoc. Tak ti koželuzi, chlapi v mokrých dílnách, kde se rajbovaly kůže, to odhazovali… Štěstí bylo, že doktor chemických věd Wolfart, kterému to patřilo, tam nebyl. Měl ještě další fabriky v Praze v Dejvicích, samé podobné koželužny. V sobotu to začalo, rozruch trval až do 9. května ráno, kdy na radnici začaly zvonit zvony. Radnice hlásila, že se od Žabovřesk k Budyni blíží první sovětské tanky. Jely z Krušnohoří. My tehdy nevěděli, že byl zakázán postup americké armády na Prahu a že tam musí přijít sovětská armáda. My je vítali, oni na těch tancích byli zaprášení a směřovali na Prahu. To byla středa a už v pátek jsme se sešli v Roudnici na gymnáziu, to bylo 11. května. Přišlo nás pár, ale už na pondělí jsme si dali sraz. Ještě probíhala normální výuka, gymnázium nezavřeli. A profesoři v tom nadšení konce války udělali zvláštní plán, abychom už neztráceli rok.“

  • Celé nahrávky
  • 6

    Blatná, 19.03.2009

    (audio)
    délka: 01:42:28
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Začal na nás řvát, že jsme proradné české svině a nezasluhujeme výhod Velkoněmecké říše

DSC01044 mladá.jpg (historic)
Lidmila Daňková
zdroj: Dobová: 1942, Současná: 2009

  Mgr. Lidmila Daňková, roz. Dragounová, se narodila 15. března 1923 v Podluskách u Roudnice nad Labem. Nastoupila na obecnou a měšťanskou školu, po které si chtěla splnit dětský sen a stát se učitelkou. Na učitelský ústav se pro počet zájemců nedostala a musela v roce 1938 odejít studovat gymnázium v Roudnici nad Labem. Třída septimánů však byla v období heydrichiády, v roce 1942, smyšleně obviněna z plánovaného atentátu na oberlehrera Bauera a celá septima byla zatčena a odvezena do Terezína. V Terezíně byla Lidmila Daňková internována od 20. června do 22. září 1942 a setkala se zde s lidickými ženami nebo zavřenými rodinami atentátníků na Reinharda Heydricha. Chlapci byli transportováni do dalších koncentračních táborů a děvčata propuštěna z vězení a nuceně nasazena. Lidmila Daňková byla nasazena v lesích u Rakovníka, v továrně v Roudnici nad Labem a v Budyni nad Ohří. Bratr Emanuel Dragoun sloužil ve vládním vojsku. Po válce se jí splnil dětský sen a po řadě zkoušek mohla začít učit na základní a poté na zvláštní škole. Do důchodu odešla v roce 1981. V současnosti bydlí v Blatné (okres Strakonice) a je předsedkyní blatenské odnože Českého svazu bojovníků za svobodu. Paní Lidmila Daňková zemřela 5. srpna roku 2010.