Radomír Daněk

* 1965  

  • „Nebyl jsem úplně střízlivý a potkal jsem se v restauraci Praha s klukem a holkou ze Zlína. Nadával jsem na režim a on říkal, ať nenadávám a podepíšu SPUSA. Zeptal jsem se, co to je, a on odpověděl, že Společenství přátel USA. Začali jsme se o tom bavit a já řekl, že podepíšu. Upozornil nás, že jména vyjdou v časopise SPUSA, a já řekl, že mně to nevadí. Bylo to i tím alkoholem, že jsem měl daleko větší odvahu. Podepsali jsme to a pak se chvíli nic nedělo a i jsem zapomněl, že jsem to podepsal. Prostě jsem pořád chodil k Jirsákovi, což bylo takové doupě závadové mládeže, kde chodily máničky a kde se člověk ledacos dověděl. Mám pocit, že to tehdy byl tatínek od Honzy Havlíčka, který mi domů přinesl obálku a v ní Lidové noviny, Vokno a spoustu dalších tiskovin.“

  • „Stanislav Devátý už byl v ilegalitě a měl po prvním propuštění, jak držel hladovku. Tak jsme jeli k němu do garsonky a tam jsme dostali nějaké tiskoviny. Mám pocit, že tam bylo i Několik vět. Pak se jelo ještě k jednomu člověku a následně jsme to roznášeli v Uničově a v Šumperku. Mezitím jsem ještě jezdil s panem Veberem na biblické hodiny. Pro mě to byl úžasný zážitek. Pro mě byl velikánskou osobností, a když se mě zeptal, co když Bůh není, co když jsme si ho jen vymysleli... To byla facka, když jdete z biblické hodiny. Zasadil takové semínko, aby člověk přemýšlel a nebral to automaticky. To jsem také pochopil s odstupem času.“

  • „Na muzice jsme se dověděli, že zmlátili studenty, a poprvé tam přišli jen dva policisté a nijak nezakročili a odešli pryč. Podepisovala se tam petice za zrušení koksárny. V Šumperku se ale petice podepisovaly často. Jako třeba za propuštění Standy Devátého nebo Cibulky. Všichni, co chodili k Jirsákovi, to podepisovali. Bylo tam takové centrum. V pondělí jsme se sešli v Moravanu a tam se domluvila první demonstrace v Šumperku, která proběhla v úterý. Takže já s Láďou Kočibem jsme obíhali lidi kvůli účasti na demonstraci. Mně připadlo důležitější, aby se demonstrovalo i na těch malých místech, než aby v Praze bylo celé Československo. Takže já osobně jsem na žádné demonstraci v Praze nebyl, ale byl jsem na všech v Šumperku.“

  • „Bratr s rodinou dostali devizový příslib do Jugoslávie a já jsem si do Jugoslávie koupil zájezd. Dali jsme si scuka ve Splitu. Nahlásil jsem, že jedu na výlet do Splitu a za pár dní se vrátím. Potkali jsme se tam s bratrem. Nasedli do auta a celou noc jeli směrem k italským hranicím. Ráno jsme byli v Pule a pak jsme dojeli až do Koperu. Na celnici nám jugoslávský celník říkal, že musíme mít vízum, že je v Koperu konzulát, a jak nám dají vízum, že nás pustí. Vrátili jsme se natěšení, že pojedeme do Itálie, a švagrová dostala záchvat kašle, ale takový, že kašlala krev. Pro bráchu to bylo strašně těžký rozhodování, jestli tam začít hned v nemocnici. Takže jsme měli dilema. Dával mi peníze, ať emigruji sám. Říkal jsem mu, že když to udělám, tak mu seberou pas a už se ven nedostane. Tak jsme tam seděli a diskutovali a nakonec se rozhodli vrátit, že to do dvou let znovu zkusíme. Takže já jsem se vrátil v červnu z Jugoslávie a pár lidí vědělo, že se nechci vrátit, a byli překvapeni, když jsem přišel do hospody.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Rejchartice, 11.04.2017

    (audio)
    délka: 02:26:00
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Mladý řezník v disentu

Radomír Daněk
Radomír Daněk
zdroj: archiv pamětníka

Radomír Daněk se narodil 6. října 1965 v Šumperku. Na konci osmdesátých let mezi přáteli v Šumperku distribuoval samizdat a petice. Sám se stal aktivistou Společenství přátel USA (SPUSA) a podepsal petici Několik vět. Navštěvoval také biblické hodiny v Hrabové a Hosticích, jež vedli pronásledovaní kněží Jiří Veber a Emil Jan Havlíček. V listopadu 1989 v Šumperku spoluorganizoval demonstrace proti komunistickému režimu. Po pádu komunismu vystřídal několik zaměstnání a pracoval i v Itálii, Německu či Bulharsku. Následně se přestěhoval do Rejchartic, aby se postaral o svého nemocného otce. V této obci už zůstal a žije v ní společně se svou manželkou Veronikou a jejich čtyřmi dětmi. Začal soukromě hospodařit a dnes se stará o početné stádo hovězího dobytka a padesát hektarů pastvin. V roce 2017 jej ocenili jako účastníka odboje a odporu proti komunismu.