Olga Čvančarová

* 1927  

  • „Po Vánocích k nám večer přiběhla Židovka. Byl to první den vánočních svátků. Přišla, podávala každýmu ruku. Nakonec řekli, ať si sedne a řekne, co chce. Ona říká, že je Židovka a ten pán od lesa jí řekl, ať jde k mlýnu, že ji tam lidé k sobě vezmou. Ona utekla z auta, kterým vozili Židy na střílení. Byly tam vykopaný díry, u nich se museli svléknout a nahý si lehnout, a to byla zima a mráz... Nějak nedali pozor a ta Židovka vyskočila z auta a utíkala a utíkala. A jak ji uviděli, tak po ní začali střílet. Ale už byla daleko, a tak ji netrefili. Ona si myslela, že je raněná, a tak musela ležet až do noci. Nevěděla, kde je, co je. A večer k někomu šla. My jsme se od ní nic nedozvěděli, protože taky nic nevěděla. Dostala se k těm Ukrajincům u toho lesa a tam byla asi čtrnáct dní. No jo, ale za Němců musel mít každej na dveřích tabulku, kde bylo napsaný, kolik je členů rodiny, protože se jim stávalo, že zabili třeba lidi, který do toho baráku nepatřili. Proto byli napsaní na ceduli. Švagr říká: ,No jo, jak jí máme věřit? Může být taky nastrčená.‘ V té době se nedalo nikomu věřit. Už jsme jí věřili, že to tak je. Ale co s ní, kam ji dát?“

  • „Zas ta válka začala v neděli a u nás tam sestřelili německý letadlo. Hned ráno bombardovali. Já jsem pásla krávy a říkám si: Co se to děje? Takovej hukot. Mě nenapadlo, že to je bombardování. Rusi po nich museli střílet. Tak asi kilometr od nás, u panskýho dvora, spadlo německý letadlo. Všichni jsme se tam běželi podívat. Shodou okolností tam nebyli Němci, ale Francouzi. Modrý uniformy. Jeden polský kluk z Černého Lesa v Lucku studoval francouzsky, takže se s nimi domluvil. Říkali mu, že zítra ráno už tu budou Němci. Ať se lidé rozejdou, že oni to letadlo podpálí. Byli tři, jeden byl hodně zraněný, ležel na zemi. Samozřejmě museli počkat, až pro ně přiletí Rusi. To jsem viděla poprvé tak krásně vybavený letadlo. A jak byli ti vojáci oblečení. Pak jsme se rozešli a podpálili to. Vybuchlo, shořelo to. Pak říkali, že si pro ně přijeli Rusi. Ale co s nima udělali... Že je vezli do Torčína, kde bylo židovský městečko a úřady.“

  • „Zavedli jsme ji do chléva a tam byla palanda, když se třeba kráva telila nebo se koně hřebili, tak tam někdo spával. Tak jsme ji tam přechovávali a já jsem jí tam vždycky nosila jídlo a povídaly jsme si spolu. Říkala, že je studentka z Lucku a že její táta byl advokát. V tom ghettu každý týden přišli Němci a: ,Ty, ty půjdeš na auto.‘ Oni nevěděli kam. Některý možná odeslali do tábora, ale většina v té zimě šla do jam. Oni se vždycky vypláceli. Říkala, že udělali sbírku prstenů a zlata a na týden se vykoupili. Týden měli pokoj. Další týden zas přišli Němci a zas. Říkala, že už se neměli čím vykupovat. Všecko vykládala, jak to bylo.“

  • Celé nahrávky
  • 4

    Ostrava, 30.05.2018

    (audio)
    délka: 06:34:26
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 5

    Ostrava, 07.05.2013

    (audio)
    délka: 03:01:39
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Už žádná Sibiř nebude

Olga Čvančarová v roce 1948.JPG (historic)
Olga Čvančarová

Olga Čvančarová, za svobodna Havričenková, se narodila v roce 1927 v Černém Lese v polské části Volyně. Její otec byl Ukrajinec a maminka Češka. Černý Les stejně jako celá Volyň byla za války obsazena nejprve Sovětským svazem a potom Německem. Za Sovětů byla rodina označena za vesnické boháče a hrozil jí transport na Sibiř. Za Němců zase v domě týden ukrývala mladou Židovku z Lucku, která Němcům utekla těsně před popravou. V případě prozrazení by hrozila smrt celé rodině. Po osvobození Olga Čvančarová pracovala jako účetní v rodinném mlýně, který jim komunisté znárodnili. Neustále žila ve strachu, že jí nebude sedět vyúčtování a skončí na Sibiři. Ještě ve vlaku při reemigraci měla účetní knihy u sebe a vyhodila je až po ujetí několika kilometrů. V Československu se spolu s matkou usadila v Třebomi na Hlučínsku, kde dekretem získali hospodářství. Dnes žije v blízkých Sudicích.