Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Olga Čvančarová (* 1927  )

Jedeme do Československa. Už nebude žádná Sibiř!

  • narozena jako Havričenková 28. 3. 1927 v obci Černý Les v polské části Volyně

  • matka byla Češka, v Černém Lese vlastnila mlýn a hospodářství

  • její ukrajinský otec rodinu opustil, když jí bylo 7 let

  • po vypuknutí druhé světové války v roce 1939 byla svědkem nadvlády Sovětského svazu a zakládání kolchozů

  • pamětnice nacistické okupace v letech 1941 až 1944, vraždění Židů a násilností banderovců

  • po válce zažila na Volyni podruhé praktiky sovětského stalinského režimu

  • v roce 1947 se s matkou, sestrami a jejich rodinami přestěhovala do Československa

  • jako repatrianti dostali hospodářství po odsunutých Němcích v Třebomi na Hlučínsku

  • v padesátých letech byli nuceni vstoupit do JZD

  • pracovala v JZD v Třebomi, v osmdesátých letech se přestěhovala do Sudic

Olga Čvančarová, narozená 28. března 1927 jako Havričenková v Černém Lese na Volyni, prožila v západní části dnešní Ukrajiny dvacet let. Vrátit by se tam už nikdy nechtěla, protože si nechce oživovat hrůzy, které tam zažila. Vzpomínky na dětství plné práce, ale prožité v bezpečném zázemí, totiž překryly dramatické válečné roky 1939 až 1945. Nejprve museli snášet nadvládu Sovětů, kteří začali rozorávat meze a posílat nepohodlné lidi na Sibiř, pak přišla nacistická okupace a řádění ozbrojených band banderovců. Nikdo si nebyl jistý životem. Němce pak znovu vystřídal stalinský teror.

Když měli Volyňští Češi po válce možnost odstěhovat se do Československa, rodina pamětnice neváhala. „Odjížděli jsme v dobytčích vagónech na jaře roku 1947. Do poslední chvíle jsem měla strach, že si pro mě přijdou a odvezou mě na Sibiř.“ Pracovala do té doby v mlýně zabraném komunisty, který dříve patřil její matce. Měla na starost účetnictví a bála se, že za jakoukoliv nesrovnalost skončí v gulagu. „Účetní knihy jsem si vzala s sebou i do vlaku do Čech. S úlevou jsem je vyhodila až někde cestou.“ To ještě netušila, že i v Československu je čekají kolchozy po vzoru Sovětského svazu. „Na Hlučínsku mi nakonec bylo dobře, ale stejně nevím, kde je můj domov.“

Spolumajitelé mlýna

Maminka Olgy Čvančarové pochází z české obce Ostrov na Volyni. V osmnácti letech se přestěhovala za manželem Janem Jakubem do Černého Lesa. „Dědeček mou maminku provdal za Jakuba. Ona nechtěla, ale musela si vzít toho, koho jí otec vybral,“ vypráví Olga. Jan Jakub byl v Českém Lese spolumajitelem mlýna a s maminkou pamětnice měl pět dětí, z nichž dvě zemřely v útlém věku. Jan Jakub bojoval za první války v řadách československých legionářů a padl na Transsibiřské magistrále. V roce 1925 se matka podruhé vdala za Ukrajince Jana Havričenka, který za ruské revoluce utekl z Kyjeva na Volyň. O dva roky později se jim narodila jediná dcera Olga. V roce 1934 ale otec rodinu opustil. „Odešel do města, kde měl práci, a nehlásil se k nám. Přihlásil se, když mi bylo dvacet roků a měli jsme jet do Čech.“

Matka zdědila po prvním manželovi mlýn, který vlastnila společně s jedním Rusem. Kromě mlýna měla se starší dcerou hospodářství, ke kterému patřilo skoro čtrnáct hektarů zemědělské půdy. Rodina si nežila špatně a jako jediná v obci vlastnila nějaký čas i osobní automobil, Olga ale musela od dětství pomáhat v hospodářství a pohodlný život neměla. „Asi od desíti let jsem musela ve čtyři ráno před školou honit krávy na pastvu. To byly třeba čtyři krávy, nějaký jalovice a ovce. Všechno jsem napásla za dvě a půl hodiny. Bylo to směrem ke škole, která byla asi dva a půl kilometru daleko a kde jsme měli také pole. Někdo z domu mi před osmou šel naproti s taškou, knihami a krajícem chleba, vzal si dobytek a já šla do školy.“

Černý Les byl českou obcí poblíž Lucku obklopenou vesnicemi s obyvatelstvem polské a ukrajinské národnosti. Západní Volyň tehdy patřila Polsku a tak pamětnice začínala školní docházku v polské škole v Maryši, kam chodily děti z okolí. Vyučování bylo sice v polštině, ale matka dbala o to, aby dcera ovládala také svůj rodný jazyk a objednávala časopisy z Československa. „Odebírala časopis Hvězda a Zpravodaj. Někdo pro to musel vždycky zajet do Lucku, kde byla matice školská.“

Začátek války

V září 1939 vypukla 2. světová válka, která začala útokem Německa na Polsko. V rámci tajného paktu o neútočení si Polsko mezi sebou rozdělilo nacistické Německo a Sovětský svaz. Černý Les i celá Volyň se rázem staly součástí komunistického Sovětského svazu. Olga Čvančarová vzpomíná, že nejprve to odnesli polští učitelé, kteří byli i s rodinami odvezeni na Sibiř. „Když přišli Rusové, tak jim slíbili, že je nechají odjet domů do Polska, a že jim přistaví vlak. Ten vlak je ale nakonec odvezl na Sibiř.“ Jedna z učitelek si potom s pamětnicí dopisovala a rodina jí v roce 1944 zaslala do Ruska dvacet kilogramů ovsa na zasetí.

Matčin mlýn Sověti krátce po svém příchodu zabrali a majitelů se prý chtěli zbavit. „V roce 1941 jsme byli napsaní v seznamu lidí na Sibiř. Nebyli jsme sami, celé české vesnice tam měly skončit.“ Když pak Volyň v roce 1941 obsadila německá armáda, někteří obyvatelé je po bezmála dvou letech sovětské nadvlády vítali jako osvoboditele. „Mnozí Němcům zpočátku fandili, potom měli strach, aby to na ně někdo neřekl.“

Olga Čvančarová vzpomíná, že krátce před příchodem wehrmachtu spadlo poblíž Černého Lesa německé letadlo s francouzskou posádkou bojující na straně nacistického Německa. Sestřelili ho zřejmě Rusové. „Pásla jsem krávy a říkám si: ‚Co se to děje? Takovej hukot.‘ A asi kilometr od nás spadlo německý letadlo. Všichni jsme se tam běželi podívat. Nebyli tam Němci, ale Francouzi. Modrý uniformy. Jeden polský kluk z Černého Lesa studoval v Lucku francouzštinu, tak se s nimi domluvil. Říkali mu, že zítra ráno už tady budou Němci. Ať prý se lidé rozejdou, protože oni to letadlo podpálí. Byli tři. Jeden, nejvážněji zraněný, ležel na zemi. Poprvé jsem viděla tak krásné letadlo. A jak byli ti vojáci oblečení! Pak jsme se rozešli. Letadlo vybuchlo a shořelo. Pro ně potom přijeli Rusové. Nevím, co s nimi udělali.“

Německá okupace měla na Volyni stovky tisíc obětí. První byli na řadě Židé. Již na podzim roku 1941 byli zahnáni do ghett a později fyzicky likvidováni. Jedno z takových židovských ghett bylo i v blízkém Lucku. Příslušníci německé zvláštní jednotky Einsatzgruppen Židy postupně zabíjeli střelou do týla. Jednomu židovskému děvčeti se podařilo uniknout těsně před popravou a o něco později zaklepala na dům rodiny Olgy Čvančarové.

Ukrývání Židovky

„Po Vánocích k nám večer přiběhla mladá Židovka. Byl první den vánočních svátků. Přišla, podávala každýmu ruku. Naši jí řekli, ať si sedne a řekne, co chce. Ona říká, že je Židovka, a že jí nějaký pán, kterého potkala v lese, poradil, ať jde k mlýnu, že ji tam vezmou. Utekla z auta, kterým Němci vozili Židy na střílení. Byly tam vykopaný jámy, u nich se museli svléknout a nahý si lehnout, a to byla zima a mráz. Vojáci nějak nedávali pozor, ona vyskočila z auta a utíkala pryč. Když po ní začali střílet, byla už daleko, a tak ji netrefili. Myslela si, že je raněná, a tak tam ležela do noci. Došla pak prý k nějakým Ukrajincům, co žili u lesa. Byla tam snad čtrnáct dnů a pak musela pryč. Švagr tehdy říkal: ,No jo, ale jak jí máme věřit? Může být taky nastrčená.‘ V té době se nedalo věřit nikomu. Nakonec jsme jí uvěřili. Ale co s ní?“

Rodina měla velký strach, protože za přechovávání uprchlíků hrozila smrt. Přesto ji týden ukrývali v chlévě, kam jí nosila jídlo pamětnice. Takto na to dnes vzpomíná: „V chlévě byla palanda, na které se spávalo, když se třeba telila kráva. Tam jsme ji zavedli. Říkala mi, že je studentka z Lucku a že její táta byl advokát. Popisovala, jak to chodilo v ghettu. Každý den prý přicházeli Němci a ukazovali, kdo půjde na auto. Většinou to znamenalo popravu u jámy. Pokud měli čím, vypláceli se. Říkala, že udělali sbírku prstenů a zlata a na týden se vykoupili. Týden měli pokoj a pak se to opakovalo. Pak už zlato neměli. Tak mi to vykládala.“

O týden později se ve mlýně zastavilo německé auto a jeho řidič vstoupil do domu. Rodina zrovna pracovala ve stodole, švagr se šel podívat, co se děje. Olga chtěla dívku rychle schovat do slámy. „Ona nechtěla. Chytila se mě kolem krku a začala brečet. Já jsem potom brečela s ní. Říkala jsem jí, že musí, protože přijel nějaký Němec.“ Nezvaným hostel byl jejich německý soused Schmid, který jel náhodou kolem. Jeho návštěva ale vyvolala v rodině ještě větší obavy a dívku proto poslala pryč. „Večer jsme jí říkali: ,Holka, tady jsme moc na ráně, běž k někomu dál.‘ Nevím, kde skončila. Až potom, v Československu, jsem o tom mluvila s bývalým spolužákem ze školy, který říkal, že u nich také byla. Ani on nevěděl, co s ní bylo dál,“ vzpomíná na neznámou uprchlici Olga Čvančarová.

V okolí Černého Lesa se zdržovaly skupiny banderovců i ozbrojení Poláci. Docházelo mezi nimi ke střetům. Později většina Poláků raději odešla do bezpečnějších měst. V blízkém ukrajinském Krásném Sadu měli podle pamětnice ukrajinští nacionalisté základnu. Němci podnikli na vesnici zátah a její obyvatele nemilosrdně vyvraždili. Obec potom vydrancovali a zapálili. Na odvoz věcí potřebovali koně a vozy, které si opatřili právě v Černém Lese. S vozy museli jet do Krásného Sadu i tamní muži. Jedním z nich byl švagr pamětnice Jaroslav Dolanský, který o masakru podrobně vyprávěl. „Němci zastavili postupně u každého stavení. Obyvatele vždy nahnali do stodoly a tam je postříleli. Všechno, co mělo nějakou cenu, naložili na vozy. Prasata a dobytek uvázali k vozům. Lup odváželi do velkostatku u vesnice Skurče, kde Němci sídlili. Celou vesnici pak zapálili. Švagr popisoval, že Krásný Sad hořel celý týden a byl to strašný zápach.“

Pod hrozbou Sibiře

Na počátku roku 1944 byl Černý Les osvobozen sovětskou armádou. Většina mužů v obci vstoupila do československého sboru Ludvíka Svobody bojujícího po boku Rudé armády. Fronta se v okolí Černého Lesa zastavila a všichni obyvatelé byli na dva a půl měsíce vystěhováni do týlu. Když se vrátili, obec byla vydrancována a obyvatelé vesnice museli začínat od začátku. Mlýn Sověti opět zkonfiskovali a sedmnáctiletá Olga v něm nastoupila jako účetní. Říká, že to byl obrovský stres, protože lidé v Sovětském svazu byli za každou maličkost posíláni na Sibiř.

„Měla jsem hrozný strach. Tam si s vámi nehráli! Hned Sibiř a hotovo! Všechny bločky s účty jsem pečlivě skládala a schovávala, kdyby přišla kontrola. Když jsme odjížděli do Československa, vzala jsem si to s sebou na nádraží, kdyby mě ještě někdo kvůli tomu hledal. Teprve když jsme ujeli několik kilometrů, tak jsem balík s účty vyhodila ze dveří vlaku. Říkala jsem si: ‚Teď už žádná Sibiř nebude.‘ Vím, že po mě ve mlýně nastoupili dva chlapi z Ruska. Už za tři měsíce byli vyšetřováni a ten jeden opravdu skončil na Sibiři. Neuměli moc počítat a začali krást.“

Kvůli ukrajinskému otci musela pamětnice navíc chodit dvakrát do roka na výslech k NKVD (Lidový komisariát vnitřních záležitostí SSSR). „Otec mi po někom vzkázal, že až mě budou vyšetřovat a ptát se, kde je, abych řekla, že nevím. A tak to taky bylo. Když jsem pracovala ve mlýně, volali mě k výslechu pravidelně.“

Na Hlučínsku

Do Československa Olga s rodinou reemigrovala v roce 1947.  Nakonec se s matkou usadila v Třebomi, kde dostali dekretem hospodářství po Němcích. Třebom se nachází v oblasti Hlučínska, ale její obyvatelé se nehlásili jako většina lidí v této oblasti k Moravanům, ale k Němcům. Proto byla většina z nich po válce odsunuta do Německa a zůstalo jich asi jen sto. Pamětnice vzpomíná, že se na ně třebomští rodáci zpočátku dívali s nedůvěrou. „Pamatuji, že když jsme jednou vyšli z kostela, jedna hubatá ženská tvrdila, že jsme cikáni. Jindy zase někdo prohlašoval, že jsme Židé.“

V roce 1950 se Olga provdala za volyňského Čecha Václava Čvančaru, který prošel boji na východní frontě a byl raněn u Dukelského průsmyku. V Třebomi ze začátku pracovala na vlastním hospodářství, ale nakonec museli, tak jako všichni zemědělci, vstoupit do místního JZD. „Nikdo tam nechtěl jít dobrovolně. Víte, kolik schůzí tady bylo? Vždycky večer obešli vesnici a sešlo se to v hospodě, kde do těch lidí ‚klavírovali‘. Stejně nakonec museli všichni jít. Hudba hrála a dobytek se odváděl. Byla jsem na poli a brečela jsem,“ vzpomíná Olga Čvančarová, která se v polovině osmdesátých let přestěhovala do Sudic.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Střední Morava

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava (Vít Lucuk a Petra Sasínová)