Josef Cmíral

* 1915  †︎ Neznámý

  • „Angličani udělali útok a trvalo to asi čtrnáct dní. Merry-go-round, kolotoč, tomu říkají. To jsou letadla, co se točí pořád dokola. První letadla byla bez motoru. Tažené vlečňáky, které blízko pobřeží pustili a tam přistála. Přitom ta letadla bombardovala a odstřelovala okruh. Tomu říkali Ďábelský kanál. Němci si tam vykopali kanál deset metrů hluboký a 15 metrů široký a tam jezdili vlakem s vagony skrz [a zásobovali], kdyby byl útok. Ale Angličani jim to hned rozfofrovali a bylo tam asi tisíc mrtvých Němců. Když jsme to hledali, poznali jsme to podle smradu. Přišel vítr, čuchli jsme a to bylo ono. Tak jsme to našli. Ale bylo to hrozný...“

  • „Dva měsíce jsme byli v táboře Chomondeley Park a pušky jsme měli naházené na jednu hromadu. Byla to taková velká kupa, všechny pušky a kulomety... A najednou bombarďáci, Němci. Vrúúú, vrúúú... V noci. Bylo to strašné a bomby padaly a jen se čekalo, jak daleko od nás. A najednou asi za půl hodiny začalo hořet. Ale všude dokola. A ten boxer Švancara vylezl ze stanu a řekl: ‚Klucí, pojďte se podívat! Němci zapálili svět!‘ A skutečně to vypadalo, jako by hořel celý svět.“

  • „Naložili mě do náklaďáku a čtrnáct dní nebo tři neděle jsme cestovali podél fronty až do blízkosti Bordeaux. Deset kilometrů od Bordeaux mě dali na stranu a ta situace byla tak blbá, že nikdo nevěděl, co bude. Řekli mi, že Němci jsou čtyři kilometry od Bordeaux, takže mě dají na louku, seberou mi papíry, všechno spálí a Němci mě vezmou. Ale to bylo blbý. To byl pro mě blbý pocit. Ale udělali to. Nechali mě ležet na louce a odjeli do Bordeaux.“

  • „Němci asi taky dostali zprávu, protože si dali lodní děla na tramvajové spodky a zaměřili si úsek. A ten úsek byl tak zaměřený, že když ráno se spustí dělostřelecká palba kvůli rámusu, aby nebylo slyšet, že se startují tanky, tak teprve pak vyjedou tanky ven. Přes noc jim udělali ženisti bílými páskami trasu, ale byl velký vítr, tak jim pásky odfoukl jinam. Takže první tank, co vyjel, narazil na minu. Byl hotovej, měl pás pryč. Druhý, když Němci slyšeli, že je střelba, tak střelili a ustřelili mu kupoli, věž. Sedm tanků neujelo ani patnáct metrů, tak se muselo couvnout. Ale tím couvnutím a těmi přípravami jsme měli padesát čtyři mrtvých. A žádný fraky s tím, že by je vzali a někde slušně položili... Houby, vzali je za ruce a nohy a hodili je jak na hnůj. Jeden měl nohu za hlavou, druhý hlavu napůl pryč, třetí zase obě nohy pryč. Tak to tam leželo asi čtyři dny na kupě. Až později přijelo auto s obyčejnými rakvemi a prostěradlama a odvezli to na hřbitov.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    asi Svatý Štěpán, 17.05.2003

    (audio)
    délka: 45:36
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nechali mě ležet na louce a odjeli

Josef Cmíral se narodil 30. srpna 1915 a pocházel ze sedmi dětí. Po smrti otce, který zahynul za první světové války, se jeho matka znovu vdala a velká rodina se ještě rozrostla. Mládí Josef prožil v Německu, kam jeho nevlastní otec odešel vykonávat učitelské povolání na nové československé škole. Josef se vyučil elektrikářem a absolvoval průmyslovou školu. Na podzim roku 1939 se v Bruselu přihlásil do československého kontingentu ve Francii a v dubnu 1940 narukoval v Lille. V Montpellier prošel telegrafickým výcvikem a v Agde a byl zařazen k telegrafistům jako motospojka. Po vážné nehodě, kdy si těžce zranil nohu, byl převezen podél frontové linie na jih Francie. Zde ho kvůli špatnému zdravotnímu stavu ponechali svému osudu, ale díky štěstí se dostal na loď mířící do Anglie. V Cholmondeley Parku mu zraněnou nohu zachránili, i když to zprvu vypadalo na amputaci. Díky péči českých lékařů se mohl vrátit do služby, a roku 1944 dokonce i zpět na frontu. Podílel se na pozemním obléhání Dunkerque až do konce světového konfliktu. Po osvobození Československa se vrátil do vlasti a účastnil se bojů s banderovci. Ke konci roku 1945 odešel do civilu a vrátil se ke své profesi. Roku 1947 se oženil. V roce 2003 bydlel v obci Svatý Štěpán.