Jozef Činčala

* 1921  †︎ 2007

  • „Poslali nás na průzkum – ve dne. Do protilehlého kopce. Byl prakticky holý, jen tam tekl potůček obrostlý keři. Šli jsme a drželi se toho potůčku. Kdyby něco, tak se schováme. Němci nás shora zjistili a začali po nás střílet kulometem… Museli jsme si polehat u toho potoka. V něm jsme byli až do večera. Bylo to už v říjnu! To už bylo zima. Večer jsme se stáhli. Nevěděli jsme, co dělat… Lidi byli pryč a byl tam ovčinec, chlév. Polehali jsme do něj, nehleděli, co tam je. Ráno jsme zjistili, že jsme leželi na hnoji. Ale leželo se nám dobře.“

  • „Po vyučení, v květnu 1941, nás – 21. ročník – vybrali a poslali do Německa na práci. Byl jsem v Hagensdorfu. Lager Acht za Braunschweigem. Tam jsem byl od 21. května až do Vánoc roku 1941. Pak se mi povedlo před Vánoci se slovenským transportem utéct na Slovensko. Zpátky do Vítkovic už jsem se nemohl vrátit.“

  • „Na Dukle to byla dost hrůza. Němci zde už používali šestihlavé minomety podobné kaťuším. Jenže to byly minomety. Bylo to tam samý dým. Lidé v Dukle byli schovaní v domech. Vešel jsem do jednoho domu. Ještě předtím jsem viděl raněné. Mrtvých jsem viděl ještě víc. Jeden chudák tam ležel v příkopu, vedle něj spadla mina a servala mu celý hřbet. To jsem měl v paměti pořád, co se člověku může stát. Pak jsem vlezl do jednoho velkého domu, lidi byli ve sklepě. Viděl jsem tam hromadu rozházených svatých obrázků. Odtud mám Panenku Marii, která šla se mnou až z Dukly. Je ošoupaná, stará, ale mám ji jako památku odtamtud.“

  • „Byl to dril. Tam byli němečtí komisaři, kteří řídili vůbec celý výcvik atd. Já jsem byl u tankistů. To byly tanky, říkali jsme jim desetitunové pekáče. Ale šikovné tanky. V zimě se musely pačochovať – namočit hadru v naftě a umývat tank. Pak jsem se přihlásil do zdravotního kurzu. Strava byla dobrá, jen to cvičení! Za Martinskými Holami je močálisko, tam jsme cvičili s tanky. Museli jsme dělat útoky, třeba po bahně a tak. Přišli jsme z cvičení, nebylo čas se ani umýt, otřít, tak jsme oblečení prali ve vaně. Pak jsme přišli na oběd. Hlad byl veliký. Byly tzv. pracháče – knedlíky s prachanzou. Dostávali jsme po dvou knedlících, byly veliké, ale pro mladého člověka to bylo dohromady nic. Tak jsme chodili na nášupy. Kuchaři to byli staří mazáci, tak místo nášupu si vzali pytle od mouky a s těmi nás šlehali. Pak jsme si museli znovu vyprat. To nebylo jako dnes – dnes mají vojáci všechno.“

  • „Spali jsme po zemi. Pak jsme museli do lesa, vykopali jsme zemljanky a žili v nich. Bídný život. Oblečení jsme měli akorát komisárky a sukenné vojenské šaty a plášť. To bylo veškeré oblečení. Pokud bylo ještě září, říjen, to ještě bylo dobré. Ale přišla zima a my v těch botečkách a mrazy 20–30 stupňů. V zemljankách bylo teplo, byla tam kamínka a topilo se. Ale jak jste měli ležet třeba půl dne ve sněhu – jak jsme jednou čekali na Němce. Od rána za tmy jsme museli zalehnout. Byla to zvláštní jednotka SS. Čekali jsme na ně až do poledne. Chodili totiž po vesnicích a brali, co se dalo. Tak a my – neměli jsme žádné zásoby odnikud. Třeba jsme tři měsíce jedli bez soli. Solili jsme březovým popelem. A tak jsme na ty Němce čekali až do poledne. A padlo jich tam tehdy 110 a 100 koní. Na druhý den jsme potom šli a sbírali zbraně.“

  • Celé nahrávky
  • 6

    Břest, 24.08.2001

    (audio)
    délka: 36:55
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Stříleli po nás jak Němci, tak i Rusové. Klekl jsem si u jedle a modlil se

cincala dobovy orez.jpg (historic)
Jozef Činčala

Jozef Činčala pochází ze Slovenska, z okresu Čadca, kde se narodil 28. října roku 1921. Po vyučení strojním zámečníkem ve Vítkovicích byl v květnu 1941 poslán na práci do Německa. Před koncem téhož roku se mu však podařilo uprchnout na rodné Slovensko.Zde chvíli pracoval v civilním zaměstnání, v říjnu 1942 byl však mobilizován do slovenské armády. V její uniformě byl poslán do Běloruska, kde působil u cyklistické eskadrony a ve zbrojním skladu. Zanedlouho však přešel k místním partyzánům, s nimiž bojoval až do příchodu Rudé armády. Sověty byl následně vyslán do Besarábie. Ačkoliv prodělal paravýcvik, působil u pozemního průzkumu. Bojoval za osvobození Československa u Dukly, Liptovského Mikuláše, Žiliny a Holešova. Po válce působil krátce na maďarských či polských hranicích, na východním Slovensku bojoval proti banderovcům. V roce 1946 armádu opustil a oženil se. Jozef Činčala zemřel 20. února 2007.