Miroslav Kamil Černý

„…takže tam mě nesbalili, nicméně jsem byl asi šestkrát zadrženej v tom roce 1989 u jiných akcí. První akce, na tu jsem docela hrdej, ta byla dobrá. To byl 1. máj 1989, to jsem si připravil transparent na takovej velikej papír „Svobodu politickým vězňům“. Doma jsem se loučil s tím, že mě možná sbalej a zavřou. To už jsem měl děti, že jim bylo 15, tak jsem si říkal, co se budu donekonečna… Musel jsem něco dělat, já jsem se dusil celou dobu tý Charty, že nic nedělám, že bych měl, a tak jsem si řekl, že teď musím. Takže jsem šel. Oblíkl jsem se slušně, jako že patřím k těm komunistům prašivejm, co tam deklarujou ten vztah k tomu státu. Šel jsem pěkně na Můstek, vyloženě k tribuně jsem se dostal, mezi těmi kordony milicionářů, a tak jsem šel, jako že jdu koukat nahoru na ty panáky. Vyloženě jsem koukal na Štěpána, protože jsem šel k němu a roztáhl jsem to právě tak, aby to vyloženě viděl. On se usmíval, vyloženě se mi koukal do ksichtu, a najednou zbělel vzteky a byly to vteřiny. Zkroutili mi ruce, transparent skončil nevím kde a táhli mě za tribunu do Provaznický uličky (taková ta za tím na Můstku) do domu ČKD, do toho skleněnýho, hnusnýho baráku, co tam na Můstku je.“

„A někde v momentě, u Jiráskova mostu, jsme viděli, jak ta (ono to nábřeží k Palackýmu mostu stoupá), tak jsme viděli, jak je to strašně plný. My jsme byli vzadu, takže jsme viděli, kolik je to lidí. Tam jsem si uvědomil, že je konec bolševika, že je to jasný, že s náma už nikdo nehne a že půjdou do háje, takže tam jsem uvažoval, že je konec. No, tak jsme tam došli a spojil jsem se tam právě s Ivanem Havlem a s Malým a seděli jsme v místech u Mikulandské ulice. Vyprávěl jsem, že jsem měl dva dny předtím demonstraci, kde byli hodný, říkal jsem, že jsou hodný, bude pohoda, budem tady sedět a pak se rozejdem. Za chvíli, v první moment, jsem viděl, jak tam najížděj ty auta s těma radlicema a takový vysoký, myslel jsem, že vyskákali odněkud ze zdi, vysoký chlapi s těma baretama, a začali mlátit lidi. Pamatuju si ten zvuk, jako když praskaj hlavy, kosti a takový, prostě strašný rány. Ten zvukovej otřes byl hroznej. Namáčklo nás to, že jsme nemohli ani dýchat, až někde ke kinu, tam nás namáčkli. Transparent jsem opřel s tou tyčí, protože jsem se bál. Bylo tam nějaký zaparkovaný auto, tak jsme se o něj vzpírali, abychom mohli vůbec dýchat. To bylo o udušení, jak to bylo zpresovaný. Byla tam moje kamarádka, která byla o něco starší, a taky chodila denně demonstrovat, tak jsem říkal: ,Jarko, pojď, budeš jako že kulhat a já tě budu provázet ven, jako že tě zmydlili, a dají nám pokoj.‘ Takže jsem ji vzal, nešel jsem do toho podloubí, co mlátili, ale někde vedle jsem ji vedl jako zmlácenou. Tak jsme takhle prošli bez zranění.“