Miroslav Kamil Černý

* 1950  

  • „V té komisi byli bývalí političtí vězni, lidovci a my, jako mladší kluci. Vězňové byli už dost staří, mě bylo čtyřicet a pak tam sedělo pár lidí kolem dvaceti. Bylo neuvěřitelně těžké přemluvit starší hodné mukly, abychom ty StBáky opravdu vyhodili. Zvali jsme si je postupně a všichni říkali, že se žádného násilí nikdy na nikom nedopustili, a že se jim to ošklivilo. Prý by chtěli řešit terorismus a byli všichni najednou hrozně hodní. I přes to, že tvrdost nemám normálně ve zvyku, jsem se snažil ty staré pány přesvědčit, že všichni ti StBáci musí pryč. Mezi námi byl také jeden šikovný kluk, který vytvořil otevřenou výzvu. Snažil se u uklízeček a jiných zaměstnanců zjistit, který z uniformovaných příslušníků SNB je největší padouch. Toho jsme tam tedy také později předvolali a všechny nakonec vymetli. Po čase se k nám připojili další lidé, kteří chtěli pomáhat kamarádům se získáním řidičáků a podobně. Nelíbilo se mi to a byl jsem rád, když se komise zrušili a vše vyšumělo do ztracena. Nakonec mi bylo líto, když se někteří z těch vyhozených policistů odvolali a nový ministr je vzal zpátky.“

  • „Na výročí upálení Jana Palacha jsme se s kamarádem vydali do Všetat. Pochopili jsme, že to má být pouť, která bude začínat v Praze. Dojeli jsme proto na konečnou stanici autobusů v Čakovicích a vyrazili pěšky. V půli cesty nás zastavilo několik civilních zelených žigulíků a ti, kteří z nich vystoupili, si zapsali naše jména. Rovněž se nás ptali, kam a proč máme namířeno. Vymysleli jsme si výmluvu, že máme kamaráda Petra v Kostelci nad Černými lesy, jdeme za ním a oni odjeli. Když jsme se později blížili ke Všetatům, tak nás jeden ze stejných žigulíků zastavil znovu: Vy jste lhali! Jdete do Všetat. Tam vás nepustíme. Na začátku obce byla opravdu policejní závora a dál to nešlo. Vyrazili jsme na vlak. V našem vagónu seděl Bratinka a Kroupa, kterého už jsem v té době znal. Pamatuju si, že tam tehdy bylo veselo.“

  • „Pomalinku jsme chodili a policisté nás u toho slušně kontrolovali. Když si mě jednou zapisovali, tak z občanky zjistili, že mám dvě děti: To je teda pěkně vychováváte! Odpověděl jsem, že vychovávám dobře a jezdím s nimi na tábory. Nic z toho nebylo a pokračovali jsme dál až do setmění. Později zase Rychvalský říkal, že to je nuda a vymyslel, že se část z nás oddělí a oblékne se jako skupina policajtů. Na hlavu přilby z melounů, do rukou pendreky z okurek a salámů. Nastrojili jsme se v bytě kousek od Dětského domu. Nejprve jsme pozorovali korzo z horního patra a následně asi deset z nás vyběhlo ven na ulici a pískalo. Luboš Rychvalský ode mě dostal troubu z divadelního plakátu, do které křičel: Rozejděte se! Vaše shromáždění není povoleno! Byla to veliká legrace. Cizinci, kteří vůbec nevěděli, o co jde, se také smáli.“

  • „Na Praze čtyři jsme byli taková aktivní skupinka. Říkali jsme si, že budeme předstírat brigádu v lese, sejdeme se tam a jakoby náhodou společně vysbíráme papírky. Skutečně jsme se takto asi třikrát potkali. Byli tam samí zajímaví lidé: [Miroslav] Kvašňák, který se později motal kolem Havla a působil jako vojenský zpravodajec, mladý Štern, Holata, Jarka Richterová a další. Jednou jsme se posadili v nějakém altánku a někdo říkal, že přijde Battěk. Zrovna jsem s sebou měl připravených pár archů s podpisy a chtěl jsem mu je rovnou předat. Sotva jsme si sedli, tak přišel pan Štern starší, posadil se a řekl: Včera jsem byl s Battěkem a společně nás perlustrovali. V tom ze všech stran vylezli z křoví uniformovaní i neuniformování policajti a všechny nás sbalili. Byla tam asi pět aut, kterými nás odvezli na nově otevřenou úřadovnu StB do Michle. Stáli jsme na schodech a oni se k nám chovali poměrně slušně. Dokonce jsem si vytáhnul křížovky a luštil je. Pak jsem se dostal dovnitř, kde mi vysypali batoh. Někde na internetu je video, ve kterém je možné vidět, jak se z mého batohu sypou ty stohy papírů. Řekli mi: Pane, za každý podpis dostanete dva tisíce pokutu. Všechno mi zabavili a zavřeli mě do jiné místnosti. Jeden z nich za mnou později každou chvíli chodil a ptal se, co k tomu řeknu. Odmítnul jsem vypovídat, protože jsem věděl, že na to mám právo. Nakonec bylo vidět, že už chce jít domů, tak nás pustil. Venku jsme se setkali a šli do hospody, kde jsme si vše převyprávěli.“

  • „Tak jsem někdy v ranních hodinách, okolo osmé hodiny, byl u Dětského domu. Proti němu byla rozbitá nějaká výloha od demonstrací, co byly v noci z 20. na 21. (srpna). Šel jsem tam, nějak jsem se s tím solidarizoval a motal se tam a naznačoval jsem, že je to dobře. Přišel policajt s vojákem se samopalem a s takovým dlouhým pendrekem, to byla novinka, takovej dlouhej silnej pendrek. Tak mě zapsali, co jsem, kde jsem, a vedli mě na policajtovnu. Domnívali se, že jsem to rozbil nebo že jsem něco v noci dělal… Bylo nejšílenější, že se otevřela vrata, kde byla dlouhá chodba a do prvního patra schodiště do kanceláře. Tam bylo asi 100 na střídačku voják, policajt, milicionář, každej s pendrekem. Musel jsem tu uličku projít a každej si bouchnul, takže tam mě strašně zmydlili, aniž věděli, o co jde. Prostě jsem byl jen předvedenej a v tom momentě jsem dostal asi 100 ran, než jsem došel nahoru.“ – „Jenom za to, že jste stál u výlohy?“ – „To oni nevěděli, jenom za to, že jsem byl předvedenej. Zapsali občanku, půjdete s náma, tak jsem šel. Jako že jsem podezřelej, když už mě tyhlety dva přivedli, a že už jsem zločinec, že mi daj sodu. A to byl ráno opravdu klid v ulicích, nikde nic. Tak mě tam vyvedli a šoupli mě do nějaký veliký místnosti zamřížovaný za katr.“

  • „…takže tam mě nesbalili, nicméně jsem byl asi šestkrát zadrženej v tom roce 1989 u jiných akcí. První akce, na tu jsem docela hrdej, ta byla dobrá. To byl 1. máj 1989, to jsem si připravil transparent na takovej velikej papír „Svobodu politickým vězňům“. Doma jsem se loučil s tím, že mě možná sbalej a zavřou. To už jsem měl děti, že jim bylo 15, tak jsem si říkal, co se budu donekonečna… Musel jsem něco dělat, já jsem se dusil celou dobu tý Charty, že nic nedělám, že bych měl, a tak jsem si řekl, že teď musím. Takže jsem šel. Oblíkl jsem se slušně, jako že patřím k těm komunistům prašivejm, co tam deklarujou ten vztah k tomu státu. Šel jsem pěkně na Můstek, vyloženě k tribuně jsem se dostal, mezi těmi kordony milicionářů, a tak jsem šel, jako že jdu koukat nahoru na ty panáky. Vyloženě jsem koukal na Štěpána, protože jsem šel k němu a roztáhl jsem to právě tak, aby to vyloženě viděl. On se usmíval, vyloženě se mi koukal do ksichtu, a najednou zbělel vzteky a byly to vteřiny. Zkroutili mi ruce, transparent skončil nevím kde a táhli mě za tribunu do Provaznický uličky (taková ta za tím na Můstku) do domu ČKD, do toho skleněnýho, hnusnýho baráku, co tam na Můstku je.“

  • „A někde v momentě, u Jiráskova mostu, jsme viděli, jak ta (ono to nábřeží k Palackýmu mostu stoupá), tak jsme viděli, jak je to strašně plný. My jsme byli vzadu, takže jsme viděli, kolik je to lidí. Tam jsem si uvědomil, že je konec bolševika, že je to jasný, že s náma už nikdo nehne a že půjdou do háje, takže tam jsem uvažoval, že je konec. No, tak jsme tam došli a spojil jsem se tam právě s Ivanem Havlem a s Malým a seděli jsme v místech u Mikulandské ulice. Vyprávěl jsem, že jsem měl dva dny předtím demonstraci, kde byli hodný, říkal jsem, že jsou hodný, bude pohoda, budem tady sedět a pak se rozejdem. Za chvíli, v první moment, jsem viděl, jak tam najížděj ty auta s těma radlicema a takový vysoký, myslel jsem, že vyskákali odněkud ze zdi, vysoký chlapi s těma baretama, a začali mlátit lidi. Pamatuju si ten zvuk, jako když praskaj hlavy, kosti a takový, prostě strašný rány. Ten zvukovej otřes byl hroznej. Namáčklo nás to, že jsme nemohli ani dýchat, až někde ke kinu, tam nás namáčkli. Transparent jsem opřel s tou tyčí, protože jsem se bál. Bylo tam nějaký zaparkovaný auto, tak jsme se o něj vzpírali, abychom mohli vůbec dýchat. To bylo o udušení, jak to bylo zpresovaný. Byla tam moje kamarádka, která byla o něco starší, a taky chodila denně demonstrovat, tak jsem říkal: ,Jarko, pojď, budeš jako že kulhat a já tě budu provázet ven, jako že tě zmydlili, a dají nám pokoj.‘ Takže jsem ji vzal, nešel jsem do toho podloubí, co mlátili, ale někde vedle jsem ji vedl jako zmlácenou. Tak jsme takhle prošli bez zranění.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 25.09.2013

    (audio)
    délka: 03:51:06
    nahrávka pořízena v rámci projektu Portréty Pražanů
  • 2

    Praha, 10.12.2020

    (audio)
    délka: 01:59:19
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha 7, 15.12.2020

    (audio)
    délka: 02:07:35
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Ať byl déšť, zima, či vedro, byl jsem u toho

Miroslav Kamil Černý
Miroslav Kamil Černý
zdroj: Archiv pamětníka

Miroslav Kamil Černý se narodil 16. listopadu 1950 v Praze. Rané dětství strávil na Smíchově v bytě svých prarodičů. Později se společně se svými bratry přesunul do Košíř, kde už vyrůstali po boku maminky. Na přelomu 60. a 70. let se vyučil jemným mechanikem v podniku ZPA Meopta. 21. srpna roku 1969 se vydal do ulic s úmyslem připojit se k protiokupačním demonstracím. Místo toho byl na několik hodin zadržen SNB a propuštěn s pokutou. Během následujících dvou dekád v normalizaci se živil převážně manuálně. Procoval jako elektrikář, taxikář, či divadelní technik a vychovával u toho své dvě dcery. Prvním impulzem k probuzení občanské aktivity se mu stala až demonstrace, která se 21. srpna 1988 konala na Václavském náměstí. V následujícím roce a půl se pak zúčastnil většiny protirežimních akcí konaných v Praze a byl celkem šestkrát zadržen SNB. Stal se členem opozičních iniciativ jako Hnutí za občanskou společnost, Společnost za veselejší současnost, Mírový klub Johna Lennona, či Nezávislé mírové sdružení. Byl jedním z šiřitelů petice Několik vět a v létě roku 1989 také připojil svůj podpis pod prohlášení Charty 77. V polovině 90. let nastoupil jako řádový referent do Ústavu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu a později pracoval v Ústavu pro studium totalitních režimů.