Miroslav Kamil Černý

* 1950  

  • „Tak jsem někdy v ranních hodinách, okolo osmé hodiny, byl u Dětského domu. Proti němu byla rozbitá nějaká výloha od demonstrací, co byly v noci z 20. na 21. (srpna). Šel jsem tam, nějak jsem se s tím solidarizoval a motal se tam a naznačoval jsem, že je to dobře. Přišel policajt s vojákem se samopalem a s takovým dlouhým pendrekem, to byla novinka, takovej dlouhej silnej pendrek. Tak mě zapsali, co jsem, kde jsem, a vedli mě na policajtovnu. Domnívali se, že jsem to rozbil nebo že jsem něco v noci dělal… Bylo nejšílenější, že se otevřela vrata, kde byla dlouhá chodba a do prvního patra schodiště do kanceláře. Tam bylo asi 100 na střídačku voják, policajt, milicionář, každej s pendrekem. Musel jsem tu uličku projít a každej si bouchnul, takže tam mě strašně zmydlili, aniž věděli, o co jde. Prostě jsem byl jen předvedenej a v tom momentě jsem dostal asi 100 ran, než jsem došel nahoru.“ – „Jenom za to, že jste stál u výlohy?“ – „To oni nevěděli, jenom za to, že jsem byl předvedenej. Zapsali občanku, půjdete s náma, tak jsem šel. Jako že jsem podezřelej, když už mě tyhlety dva přivedli, a že už jsem zločinec, že mi daj sodu. A to byl ráno opravdu klid v ulicích, nikde nic. Tak mě tam vyvedli a šoupli mě do nějaký veliký místnosti zamřížovaný za katr.“

  • „…takže tam mě nesbalili, nicméně jsem byl asi šestkrát zadrženej v tom roce 1989 u jiných akcí. První akce, na tu jsem docela hrdej, ta byla dobrá. To byl 1. máj 1989, to jsem si připravil transparent na takovej velikej papír „Svobodu politickým vězňům“. Doma jsem se loučil s tím, že mě možná sbalej a zavřou. To už jsem měl děti, že jim bylo 15, tak jsem si říkal, co se budu donekonečna… Musel jsem něco dělat, já jsem se dusil celou dobu tý Charty, že nic nedělám, že bych měl, a tak jsem si řekl, že teď musím. Takže jsem šel. Oblíkl jsem se slušně, jako že patřím k těm komunistům prašivejm, co tam deklarujou ten vztah k tomu státu. Šel jsem pěkně na Můstek, vyloženě k tribuně jsem se dostal, mezi těmi kordony milicionářů, a tak jsem šel, jako že jdu koukat nahoru na ty panáky. Vyloženě jsem koukal na Štěpána, protože jsem šel k němu a roztáhl jsem to právě tak, aby to vyloženě viděl. On se usmíval, vyloženě se mi koukal do ksichtu, a najednou zbělel vzteky a byly to vteřiny. Zkroutili mi ruce, transparent skončil nevím kde a táhli mě za tribunu do Provaznický uličky (taková ta za tím na Můstku) do domu ČKD, do toho skleněnýho, hnusnýho baráku, co tam na Můstku je.“

  • „A někde v momentě, u Jiráskova mostu, jsme viděli, jak ta (ono to nábřeží k Palackýmu mostu stoupá), tak jsme viděli, jak je to strašně plný. My jsme byli vzadu, takže jsme viděli, kolik je to lidí. Tam jsem si uvědomil, že je konec bolševika, že je to jasný, že s náma už nikdo nehne a že půjdou do háje, takže tam jsem uvažoval, že je konec. No, tak jsme tam došli a spojil jsem se tam právě s Ivanem Havlem a s Malým a seděli jsme v místech u Mikulandské ulice. Vyprávěl jsem, že jsem měl dva dny předtím demonstraci, kde byli hodný, říkal jsem, že jsou hodný, bude pohoda, budem tady sedět a pak se rozejdem. Za chvíli, v první moment, jsem viděl, jak tam najížděj ty auta s těma radlicema a takový vysoký, myslel jsem, že vyskákali odněkud ze zdi, vysoký chlapi s těma baretama, a začali mlátit lidi. Pamatuju si ten zvuk, jako když praskaj hlavy, kosti a takový, prostě strašný rány. Ten zvukovej otřes byl hroznej. Namáčklo nás to, že jsme nemohli ani dýchat, až někde ke kinu, tam nás namáčkli. Transparent jsem opřel s tou tyčí, protože jsem se bál. Bylo tam nějaký zaparkovaný auto, tak jsme se o něj vzpírali, abychom mohli vůbec dýchat. To bylo o udušení, jak to bylo zpresovaný. Byla tam moje kamarádka, která byla o něco starší, a taky chodila denně demonstrovat, tak jsem říkal: ,Jarko, pojď, budeš jako že kulhat a já tě budu provázet ven, jako že tě zmydlili, a dají nám pokoj.‘ Takže jsem ji vzal, nešel jsem do toho podloubí, co mlátili, ale někde vedle jsem ji vedl jako zmlácenou. Tak jsme takhle prošli bez zranění.“

  • Celé nahrávky
  • 4

    Praha, 25.09.2013

    (audio)
    délka: 03:51:06
    nahrávka pořízena v rámci projektu Portréty Pražanů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Hrozně bych chtěl občanskou společnost, furt je tady toho socialismu moc

Kamil okolo r 1989 .jpg (historic)
Miroslav Kamil Černý
zdroj: Archiv pamětníka

Miroslav Kamil Černý se narodil 16. listopadu 1950. Jako nemanželské dítě z chudé rodiny vystudoval učiliště a stal se jemným mechanikem a nádeníkem na stavbě. Zájem o humanitní vědy se projevil už během studia a vzdělání si doplnil večerním gymnáziem. Své první demonstrace se účastnil během masového protestu při prvním výročí sovětské okupace. Aniž by se jakkoli projevil, dočkal se 21. srpna 1969 zadržení, výslechu a zmlácení na policejní stanici. Normalizaci prožil v ústraní rodiny a Divadla ABC, kde pracoval. Až Charta 77 v něm zburcovala aktivitu, kdy pomáhal distribuovat text a poskytovat občanům osvětu v tomto tématu. Roky 1988 a 1989 trávil aktivně v opozici proti režimu. Účastnil se demonstrací, protirežimních akcí a spolupracoval s předními disidenty a opozičními skupinami. Kromě protirežimních organizovaných akcí dělal i své vlastní, jako například rozbalení transparentu s nápisem „Svobodu politickým vězňům“ během oslav 1. máje. Absolvoval povolenou demonstraci 17. listopadu 1989 na Albertově, ze kterého se dav přesunul na Národní třídu. Coby zkušený demonstrant se z policejního obklíčení dostal nezraněný. Po revoluci pracoval v prověrkových komisích, krátce na odboru životního prostředí Prahy 5, na Úřadě dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu a posléze v Ústavu pro studium totalitních režimů. Dnes je penzionován, má ženu a dvě děti a žije v Řevnicích.