Miroslav Kamil Černý

* 1950  

  • „V té komisi byli bývalí političtí vězni, lidovci a my, jako mladší kluci. Vězňové byli už dost staří, mě bylo čtyřicet a pak tam sedělo pár lidí kolem dvaceti. Bylo neuvěřitelně těžké přemluvit starší hodné mukly, abychom ty StBáky opravdu vyhodili. Zvali jsme si je postupně a všichni říkali, že se žádného násilí nikdy na nikom nedopustili, a že se jim to ošklivilo. Prý by chtěli řešit terorismus a byli všichni najednou hrozně hodní. I přes to, že tvrdost nemám normálně ve zvyku, jsem se snažil ty staré pány přesvědčit, že všichni ti StBáci musí pryč. Mezi námi byl také jeden šikovný kluk, který vytvořil otevřenou výzvu. Snažil se u uklízeček a jiných zaměstnanců zjistit, který z uniformovaných příslušníků SNB je největší padouch. Toho jsme tam tedy také později předvolali a všechny nakonec vymetli. Po čase se k nám připojili další lidé, kteří chtěli pomáhat kamarádům se získáním řidičáků a podobně. Nelíbilo se mi to a byl jsem rád, když se komise zrušili a vše vyšumělo do ztracena. Nakonec mi bylo líto, když se někteří z těch vyhozených policistů odvolali a nový ministr je vzal zpátky.“

  • „Na výročí upálení Jana Palacha jsme se s kamarádem vydali do Všetat. Pochopili jsme, že to má být pouť, která bude začínat v Praze. Dojeli jsme proto na konečnou stanici autobusů v Čakovicích a vyrazili pěšky. V půli cesty nás zastavilo několik civilních zelených žigulíků a ti, kteří z nich vystoupili, si zapsali naše jména. Rovněž se nás ptali, kam a proč máme namířeno. Vymysleli jsme si výmluvu, že máme kamaráda Petra v Kostelci nad Černými lesy, jdeme za ním a oni odjeli. Když jsme se později blížili ke Všetatům, tak nás jeden ze stejných žigulíků zastavil znovu: Vy jste lhali! Jdete do Všetat. Tam vás nepustíme. Na začátku obce byla opravdu policejní závora a dál to nešlo. Vyrazili jsme na vlak. V našem vagónu seděl Bratinka a Kroupa, kterého už jsem v té době znal. Pamatuju si, že tam tehdy bylo veselo.“

  • „Pomalinku jsme chodili a policisté nás u toho slušně kontrolovali. Když si mě jednou zapisovali, tak z občanky zjistili, že mám dvě děti: To je teda pěkně vychováváte! Odpověděl jsem, že vychovávám dobře a jezdím s nimi na tábory. Nic z toho nebylo a pokračovali jsme dál až do setmění. Později zase Rychvalský říkal, že to je nuda a vymyslel, že se část z nás oddělí a oblékne se jako skupina policajtů. Na hlavu přilby z melounů, do rukou pendreky z okurek a salámů. Nastrojili jsme se v bytě kousek od Dětského domu. Nejprve jsme pozorovali korzo z horního patra a následně asi deset z nás vyběhlo ven na ulici a pískalo. Luboš Rychvalský ode mě dostal troubu z divadelního plakátu, do které křičel: Rozejděte se! Vaše shromáždění není povoleno! Byla to veliká legrace. Cizinci, kteří vůbec nevěděli, o co jde, se také smáli.“

  • „Na Praze čtyři jsme byli taková aktivní skupinka. Říkali jsme si, že budeme předstírat brigádu v lese, sejdeme se tam a jakoby náhodou společně vysbíráme papírky. Skutečně jsme se takto asi třikrát potkali. Byli tam samí zajímaví lidé: [Miroslav] Kvašňák, který se později motal kolem Havla a působil jako vojenský zpravodajec, mladý Štern, Holata, Jarka Richterová a další. Jednou jsme se posadili v nějakém altánku a někdo říkal, že přijde Battěk. Zrovna jsem s sebou měl připravených pár archů s podpisy a chtěl jsem mu je rovnou předat. Sotva jsme si sedli, tak přišel pan Štern starší, posadil se a řekl: Včera jsem byl s Battěkem a společně nás perlustrovali. V tom ze všech stran vylezli z křoví uniformovaní i neuniformování policajti a všechny nás sbalili. Byla tam asi pět aut, kterými nás odvezli na nově otevřenou úřadovnu StB do Michle. Stáli jsme na schodech a oni se k nám chovali poměrně slušně. Dokonce jsem si vytáhnul křížovky a luštil je. Pak jsem se dostal dovnitř, kde mi vysypali batoh. Někde na internetu je video, ve kterém je možné vidět, jak se z mého batohu sypou ty stohy papírů. Řekli mi: Pane, za každý podpis dostanete dva tisíce pokutu. Všechno mi zabavili a zavřeli mě do jiné místnosti. Jeden z nich za mnou později každou chvíli chodil a ptal se, co k tomu řeknu. Odmítnul jsem vypovídat, protože jsem věděl, že na to mám právo. Nakonec bylo vidět, že už chce jít domů, tak nás pustil. Venku jsme se setkali a šli do hospody, kde jsme si vše převyprávěli.“

  • "It happened when I was standing near the Dětský dům at 8 o'clock in the morning. Opposite to it there was a broken shop window from demontration which took its place during the night on 20th-21st August. I went there and I was hanging around, indicating that it‘s good. A policeman, accompanied by a soldier, came to me with machine guns and a long baton. It was an innovation, that long thick baton. So they asked me who am I and what am I doing there. They carried me to the police station. They suspected that it was me who crushed that shop window or that I was doing something against the low during the previous night... They opened a barn door where was a hall and stairway that led to the first floor and to the office. There stood about one hundred soldiers, militiamen and policemen, everyone wearing one of those batons. I had to walk through that hall and each of them beat me without knowing what they were doing it for. I got about one hundred hits before I made it past them and to the office. “Just for standing in front of the shop window?“ „They didn't know it, just for leading me there. They noted my identity card and said »you are going with us« So I did. I was a suspect, but when those two carried me there, they treated me like a criminal, so they beat me. That morning was very peaceful in the streets, though. There was nobody to be seen. So they led me to the great room and jailed me."

  • "… They didn't arrest me. However, I was arrested 6 times in the year 1989 for other things. The first time, which I'm really proud of, was good. It was on 1st May 1989, I created a banner made of paper with an inscription »Freedom to the prisoners of state«. When I was saying goodbye at home, I was put up with the chance that they will arrest and imprison me. I already had children around 15 years old, I thought myself that I will not tolerate this forever I had to do something. I was suffocated all of the time of the Charta, because I felt as though I had to do something, so I finally started protesting. I dressed up nicely, to create an illisuion that I belonged to the communist supporters, and I went to Mustek. I went to that tribune, passed around the hallways of the militiamen, acting like I was going to watch those idiots. I was looking towards Štěpán, because I went to him and showen that banner up in the way in which he would see it clearly. He was laughing looking directly into my face and his face bleached with rage. Everything happened in few seconds. They twisted my arms, banner ended who knows where, they pulled me behind the tribune in to Provaznická street (the one at Mustek) in to the Seat of ČKD, that ugly building made of glass, which is at Mustek."

  • "In that moment, at Jiraseks bridge (the embankment is raising near Palackého bridge), we saw how many people gathered there. We were at the back, so we saw how many of them are there. There I realized that this is the end of bolsevism, for sure. Nobody could turn us away from this, I wondered that this is their end. So we arrived to Narodni třída and I met Ivan Havel and Malý. We sit in the place near Mikulandská street. I told them that I was at demonstration, where they acted humanely, I’ve told them that everything’s gonna be alright, we will sit there and then go home peacefully. Next moment I saw those big cars with ploughtshares, I thought that those guys with berets jumped off the walls and started beating people. I remember that voice, it sounded like crushing the skulls, bones, terrible hits. That sounds was really awful. They squeezed us to the wall so we couldn’t nearly breath, right to the cinema they squeezed us. I turned that banner down because I was afraid. There was a parked car so We was defying by it so we could breath. We were nearly suffocated by that pressure. There was a friend of mine, who was a little bit older than me and she was demonstrating daily so i said her »Jarka come, You will be acting like you hobble and I will lead you out of there. It will look like they have beaten you already and they will leave us«. So I carried her out of there, I didn’t go through that underpath where they beat people, but i went another way. So we experienced that without being hurt.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 25.09.2013

    (audio)
    délka: 03:51:06
    nahrávka pořízena v rámci projektu Portraits of Prague citizens
  • 2

    Praha, 10.12.2020

    (audio)
    délka: 01:59:19
    nahrávka pořízena v rámci projektu Stories of the 20th Century TV
  • 3

    Praha 7, 15.12.2020

    (audio)
    délka: 02:07:35
    nahrávka pořízena v rámci projektu Stories of the 20th Century TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

I wish for civil society so often. There is still a lot of socialism here.

Miroslav Kamil Černý
Miroslav Kamil Černý
zdroj: Archiv pamětníka

Miroslav Kamil Černý was born on 16th November 1950. He was an illegitmate child from a poor family. He studied at a specialized school and became a precision mechanic on construction sites. His interest in humanities was reflected during his studies, so he started to attend evening high school. He attended his first demonstration on the 21st of August, 2969, and was arrested, beaten, and interrogated. He became active with the founding of Charta 77 and distributed texts. During 1988 and 1989 he actively fought against régime. He attended demonstrations, anti-regime happenings and he cooperated with the leading characters of dissent groups. Exept of these actions he did his own as the showing up the banner „freedom to the prisoners of state“ during the 1st May anniversary. He attended legal demonstration at Albertov, then he moved to Národní třída. Due to his experience with demonstrations he evaded being hurt by police. After the revolution he worked for vetting comittees, shortly on Department of Enviroment on Prague 5, office for documentation and investigation of the comunistic crimes and departement for studiing totalitarian regimes. Nowadays he is on retire, he have wife abd two children and live in Řevnice.