Vlasta Černá

* 1933  

  • „Čtyři kilometry od Horního Štěpánova, to už byl Reich a tam byla posádka SS. My jsme všichni měli dost obavy. Na tom Štěpánově byla partyzánská skupina, protože tam jsou všude lesy. Nevím, jak to přesně bylo, zkrátka byla přestřelka mezi partyzány a SS. A když to ti naši, ti partyzáni, vyhráli, tak to začali oslavovat v jedné hospodě a ti esesáci tam přišli a začalo se znovu střílet a tenkrát jich hodně postříleli, partyzáni těch Němců. A oni potom byli strašně zlí, protože tam do té hospody, jak se to slavilo, přišli dva chlapci, jeden byl z české rodiny a druhý ze smíšené, matka byla Němka a otec byl Čech. Partyzáni je nechali v té hospodě, protože měli strach, že když by se vrátili domů, že budou žalovat. Když se nevrátili, tak ta Němka chodila po vesnici a prohlašovala, že pokud se děti nevrátí, že nechá postřílet celou vesnici. Němci zajali asi deset děcek, mladých mužů, a postavili je do řady, že je tedy postřílí. Jenomže partyzáni se to dozvěděli a ty kluky tedy pustili.“

  • „Utekl. Podařilo se mu dostat zase do vesnice, kde byl jako kaplan. Protože mě znal z přípravy na latinu, tak věděl, že to nikomu neprozradím, a požádal mě o nějaký úkryt. Já jsem mu pak zajišťovala úkryty. Jeden úkryt nebyl víc než na měsíc, protože jsme měli obavy, že na to někdo přijde, že mě třeba někdo uvidí, že chodím pravidelně někam, kam jsem dříve nechodila. Takové věci byly velmi nebezpečné. Trvalo to od dubna až do září, čili téměř půl roku. Pak jsme dostali avízo, že jsou nám estébáci na stopě. Domluvili jsme se, že asi budeme muset utéct. Ještě do toho byl zapojen jeden vysokoškolák z Vysokého učení technického v Brně.“

  • „Mezi Horním Štěpánovem a Úsobrnem jsou po obou stranách takové kopce, skoro skály, silnice je tam velmi úzká. A tam se Němci rozhodli, že postaví barikády. Na těch barikádách pracovali ruští zajatci. Třem těm zajatcům se podařilo utéct a přišli do toho Horního Štěpánova, naneštěstí do té rodiny té Němky. A prosili, jestli by jim nedali něco jíst. Ta Němka se jich ptala, odkud jsou, a oni řekli, že utekli z té brigády na těch zákopech. A tak ona jim smažila vajíčka a dávala jim různé pohoštění. A mezitím poslala svého syna, který byl stejně starý jako já tenkrát, do toho Brodku na kole, aby zavolal esesáky. Když je tak pořád zdržovala, tak tomu jednomu to bylo nápadné a odešel. A jedině ten se zachránil. Protože přišli esesáci, ty dva Rusy zatkli a odvedli je do lesa. A co s nimi v tom lese dělali, to jsme se dozvěděli až po válce, kdy hajný, který tomu přihlížel schovaný, tak co dělali ti Němci s těmi chudáky, to řekl.“

  • „My jsme nic netuše přišli na hranice. Ten člověk nás zavedl k hranicím a řekl, abychom dávali pozor. To bylo u řeky Dyje. Že u břehu řeky projde stráž, a až stráž přejde, tak abychom potichu přešli k řece, tam bude připravená lodička a my přeplaveme na druhou stranu a tam už nás budou čekat naši známí z Rakouska. Všechno bylo tak, jak nám řekl. Skutečně stráž přešla. Byli to dva vojáci. Pořád si vybavuju, jak měli flinty s bajonetama. Když přešli, tak jsme si řekli, že už můžeme jít. Skutečně jsme plouživě přišli k řece. Jenže jak jsme k ní přišli, tak se začalo střílet, světlice a byl zmatek. Já jsem v tom zmatku skočila do takového rákosí, takové křovisko tam bylo, a tam jsem se ukryla. Jak ty světlice pořád osvětlovaly břeh, tak jsem viděla, že ty dva moje spolucestující zatkli, že jim dávají pouta a odvádí je. Já jsem v té situaci nevěděla, jak se mám zachovat. A pak jsem si řekla, že jestliže zůstanu schovaná, že nevím, kde jsem a kam půjdu, a i kdyby se mně nějak podařilo dostat domů, tak mě stejně zatknou, protože budou vědět, že jsme byli tři a že ten třetí nikde není, a budou po mně pátrat. Rozhodla jsem se vystoupit ze křoví, jenže oni začali střílet. Opravdu nevím, jak jsem to přežila. Potom, když jsem o tom přemýšlela ve vězení, oni si zřejmě mysleli, že jsem nějakej diverzant, a začali střílet. Představte si, že se vůbec nic nestalo. Já jsem vyšla. Když oni viděli, že je to nějaká žena, tak přiskočili, dali mi taky pouta a už jsem jela.“

  • „Oni šli pro tu Němku a ty dva kluky, ještě měla šestnáctiletou dceru, tak všichni museli jít do toho lesa a tam je museli rukama vyhrabat. Oni byli ještě v takovém dobrém stavu, protože jednak to bylo těsně před koncem války, a jednak tam bylo vlhko v tom mechu, takže ta těla byla naprosto zachovalá. Ten hajný řekl, že on to všechno pozoroval, že byl zrovna v lese, ovšem když viděl, co se děje, tak byl schovaný někde v houští a celou scénu popisoval velmi důvěrně. Oni měli zaražené špendlíky v nehtech a byli hrozně mučeni. Když je ta německá rodina musela vyhrabat, tak můj tatínek jako stolař udělal pro ně rakve a dali ty rakve na vůz a zapřáhli do něj tu Němku, ty kluky i tu dceru. Všichni museli tlačit ten vůz a museli je dovézt až do té naší vesnice ke kostelu, kde byli vystaveni mrtví v těch rakvích. A nejhorší bylo to, že lidé byli tak hrozně rozezleni, když viděli, co se dělo, ten jeden měl u sebe dopis pro rodinu, druhý zase obrázek anděla strážného, to byly věci, co našli vedle nich v tom hrobě. Celou cestu mezi Brodkem a Štěpánovem museli dostávat takový nářez, lidi měli provazy a pruty a hole a oni je mlátili až k tomu kostelu. I ty děcka.“

  • „Musím říct, že mě celou dobu nebili. Jenom při jednom vyšetřování byly otevřený dveře do sousední místnosti, tam seděl na židli nějaký muž. Odhadla bych, že mohl mít něco přes čtyřicet let. Vyšetřovali ho dva vyšetřovatelé a ještě tam byl přítomen soudruh Grebeníček (Alois Grebeníček, pozn. aut.), ale ten jenom dohlížel. Oni toho člověka tak krutě mlátili, že omdlel a spadl ze židle na zem, a jak ležel na zemi, tak ten jeden vyšetřující vzal kýbl s vodou a polil ho vodou a třepali s ním a vtom ty dveře zavřeli. Tak nevím, jak to dopadlo, jestli ho umlátili, nebo se vzpamatoval. To nevím.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Brno, 13.05.2014

    (audio)
    délka: 01:04:48
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 2

    Brno, Eye Direct, 02.11.2017

    (audio)
    délka: 01:43:26
    nahrávka pořízena v rámci projektu Zachování vzpomínek 20 pamětníků Jihomoravského kraje
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Myslím, že moje dcera vykoupila můj život

Vlasta Černá
Vlasta Černá
zdroj: Příběhy našich sousedů

Vlasta Černá, rodným příjmením Přikrylová, se narodila 19. ledna 1933 v obci Horní Štěpánov, nacházející se v severní části Drahanské vrchoviny. V pouhých sedmnácti letech pomáhala ukrývat neprávem uvězněného kněze Felixe Maria Davídka, kterému se podařilo po zatčení uniknout. S knězem a dalším studentem se pak v září 1950 pokusila na jižní Moravě přejít hranice do Rakouska. Muž, jenž jim přes hranice pomáhal, byl však provokatér StB, který v rámci Akce Kameny nahnal skupinu přímo do rukou Pohraniční stráže. Pamětnice se tak v necelých osmnácti letech ocitla ve vězení. V různých věznicích pak strávila rok života. I přes nevůli úřadů se jí později podařilo vystudovat vysokou školu, obor psychologie. Dnes žije v Brně.