Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vlasta Černá (* 1933  )

Myslím, že moje dcera vykoupila můj život

  • narozena 19. ledna 1933 v Horním Štěpánově

  • podzemní církev

  • ukrývání kněze Felixe Maria Davídka

  • zadržena v rámci Akce Kameny při přechodu hranic

  • odsouzena na jeden rok

  • věznice Uherské Hradiště

  • klinický psycholog v Psychiatrické léčebně Brno-Černovice

  • osvědčení o třetím odboji

  • žije v Brně

Vlasta Černá, rodným příjmením Přikrylová, se narodila 19. ledna 1933 v obci Horní Štěpánov, která se nachází v severní části Drahanské vrchoviny. Tatínek pracoval jako stolař a maminka se starala o malé hospodářství. Vlasta v pouhých sedmnácti letech pomáhala ukrývat kněze Felixe Mariu Davídka, jemuž se podařilo uniknout zatčení StB. S knězem a dalším studentem se pak v září 1950 pokusili na jižní Moravě přejít hranice do Rakouska. Muž, jenž jim přes hranice pomáhal, byl ale provokatér StB, který nahnal skupinu přímo do rukou Pohraniční stráže. Pamětnice se tak v necelých osmnácti letech ocitla ve vězení. V různých věznicích pak strávila rok života.

Válka, partyzáni a Rudá armáda

„Dětství bylo radostné a šťastné, ale ne zrovna jednoduché. Přišla jsem ze školy a na stole jsem měla napsané práce, které mám udělat,“ vzpomíná pamětnice. Poměrně v raném věku do života navíc zasáhla válka. Vlasta si vzpomíná hlavně na její závěr, kdy se v okolí Štěpánova skrývali partyzáni. Čtyři kilometry za vesnicí už začínala Říše a sídlila tam posádka SS. Mezi partyzány a esesáky došlo k přestřelce, kterou partyzáni vyhráli. Následně zadržovali v hospodě dva chlapce. Jeden pocházel ze smíšeného manželství Němky a Čecha. Vesnici za to hrozila perzekuce, matka dětí vyhrožovala, že nechá všechny postřílet. Partyzáni tedy oba chlapce pustili. „Tatínek se bál, protože ti kluci viděli, že tam byl s těmi partyzány, tak utekl do lesů. Maminka byla informovaná od hajného, tak mu nosila do lesa jídlo a prádlo. Naštěstí to bylo před koncem války, takže to netrvalo dlouho.“ Když přišla s koncem války do vsi Rudá armáda, dostala rodina Přikrylových několik sovětských vojáků na ubytování. Vlastina maminka jim připravila pokoje a vyzdobila je květy šeříku a bezu. Jaké bylo její zklamání, když se ubytovaní vojáci zavřeli v pokojích, jedli rukama zavařeniny ze skříní a prázdné sklenice házeli z okna.

Felix Maria Davídek

Obecní školu dokončila Vlasta Černá v roce 1948. V té době již třetím rokem v Horním Štěpánově působil mladý kněz Felix Maria Davídek. Ten si všiml jejího studijního nadání a začal ji doučovat z latiny, aby mohla nastoupit na gymnázium. Vlasta Černá nebyla jedinou studentkou mladého kněze, který v Horním Štěpánově zřídil katolickou školu Athenium. Bylo po únoru 1948, kdy moc ve státě převzala komunistická strana, a F. M. Davídek chtěl mladým lidem zajistit vzdělání neovlivněné marxisticko-leninskou ideologií. Škola měla také sloužit k přípravě na studium teologie a na externí zkoušky na gymnázia. V roce 1950 se mu dokonce s pomocí olomouckých dominikánů, několika kněží a profesorů, podařilo založit katolickou univerzitu. Studenti fakulty byli oficiálně zapsáni na Komenského univerzitě, ale ve skutečnosti se jejich vzdělání odehrávalo v Horním Štěpánově.

F. M. Davídek ale vyvíjel i jiné protikomunistické aktivity. Kritizoval režim během kázání i při výuce, rozšiřoval protikomunistické tiskoviny a veřejně četl pastýřské listy. Tyto aktivity nezůstaly bez povšimnutí a 22. dubna 1950 kněze F. M. Davídka zatkli a internovali v Boskovicích. F. M. Davídkovi se však podařilo uniknout a vrátit se do Horního Štěpánova. „Znal mě z přípravy na latinu a věděl, že nikomu nic neprozradím, a požádal mě o nějaký úkryt. Já jsem mu pak zajišťovala úkryty. V jednom úkrytu nebyl víc než na měsíc, protože jsme měli obavy z prozrazení. Takové věci byly velmi nebezpečné. Trvalo to téměř půl roku. Pak jsme dostali avízo, že jsou nám estébáci na stopě. Domluvili jsme se, že asi budeme muset utéct,“ vzpomíná Vlasta Černá, která byla jednou z několika osob pomáhajících knězi Davídkovi.

Nepodařený přechod hranic

F. M. Davídek a pět jeho studentů se rozhodli utéct za hranice do Rakouska. Mezi nimi i Vlasta Černá, která již několikátým rokem studovala gymnázium v Jevíčku. „Rozhodla jsem se z obavy, aby mě nezavřeli,“ dodává pamětnice.

Na přechod hranic se rozdělili na dvě skupiny po třech osobách. Každá skupina si vybrala jiné místo. Vlasta Černá šla ve skupině s F. M. Davídkem a ještě jedním studentem. Učitel a sympatizant Ignác Bilík se této skupině snažil zajistit přechod přes hranice. Nevědomky ale navázal spojení s příslušníky KS-MV Gottwaldov provádějící fingované přechody přes hranice v rámci Akce Kameny (myšleno hraniční kameny).

Aniž by to kdokoli z nich tušil, k hranicím je přivedl nastrčený příslušník StB. „Ten člověk nás zavedl k hranicím u řeky Dyje a řekl, abychom dávali pozor, že u břehu řeky projde stráž, a potom abychom potichu přešli k řece. Tam bude připravená lodička a my přeplaveme na druhou stranu, kde už nás budou čekat naši známí z Rakouska. Všechno bylo tak, jak řekl. Skutečně stráž přešla. Byli to dva vojáci. Pořád si vybavuju, jak měli flinty s bajonetama. Pak jsme plouživě přišli k řece. Jenže jak jsme k ní přišli, tak se začalo střílet, světlice a byl zmatek. Já jsem v tom zmatku skočila do takového rákosí, takového křoviska, kde jsem se ukryla. Jak ty světlice pořád osvětlovaly břeh, tak jsem viděla, že ty dva moje spolucestující zatkli, že jim dávají pouta a odvádí je. Nevěděla jsem, jak se mám zachovat. Pak jsem si řekla, že jestliže zůstanu schovaná, že nevím, kde jsem a kam půjdu. I kdyby se mně nějak podařilo dostat domů, tak mě stejně zatknou, protože budou vědět, že jsme byli tři, a po tom třetím budou pátrat. Rozhodla jsem se vystoupit ze křoví, jenže oni na mě začali střílet. Opravdu nevím, jak jsem to přežila. Představte si, že se mně vůbec nic nestalo. Když pak viděli, že je to nějaká žena, tak přiskočili, dali mi taky pouta a už jsem jela,“ vzpomíná na nepovedený přechod hranic během noci z 5. na 6. září 1950 Vlasta Černá.

Šup s ní do sklepa

Nejprve členy skupiny odvezli do budovy StB v Uherském Hradišti. „Po jednom nás umístili do malé sklepní místnosti,“ dodává pamětnice, které tehdy ještě nebylo ani osmnáct let. V úplné izolaci pak ve sklepní cele strávila tři měsíce. V nečinnosti mohla jen tiše přemýšlet a každý den ubíhal velmi pomalu. Mezi lidi se dostala jen v případě výslechů. K dispozici měla pouze pryčnu na spaní, vojenskou deku a plechový „žánek“ na potřebu. Po celou dobu se nemohla pořádně umýt ani převléct a vypráví, že v nevětrané cele byl nesnesitelný zápach.

Nikdo přitom nevěděl o jejím uvěznění, aby se neprozradilo, že přes hranice převádějí nastrčení příslušníci StB. „Z věznice jsem musela domů napsat pozdrav z německého Řezna, aby se potvrdilo, že přechod je bezpečný, a mohli pochytat další lidi.“

Po třech měsících převezli Vlastu Černou do nechvalně proslulé věznice v Uherském Hradišti, kde bylo běžnou součástí výslechů mučení. „Musím říct, že mě celou dobu nebili. Jenom při jednom vyšetřování byly otevřené dveře do sousední místnosti, tam seděl na židli nějaký muž. Odhadla bych, že mohl mít něco přes čtyřicet let. Vyšetřovali ho dva vyšetřovatelé a ještě tam byl přítomen soudruh [Alois] Grebeníček, ale ten jenom dohlížel. Oni toho člověka tak krutě mlátili, že omdlel a spadl ze židle. Jak ležel na zemi, tak ten jeden vyšetřující vzal kýbl s vodou a polil ho a třepali s ním a vtom ty dveře zavřeli. Tak nevím, jak to dopadlo, jestli ho umlátili, nebo se vzpamatoval,“ vzpomíná na otřesný zážitek Vlasta Černá.

Po několika měsících jí konečně povolili koupel, ale pro čerstvě osmnáctiletou dívku ne zrovna v ideálních podmínkách. „Víte, jak jsem byla ráda, že se konečně můžu vykoupat a že mně snad dají čisté prádlo. Zavedli mě do mužské vězeňské prádelny mezi samé muže. Uprostřed stál velký dřevěný škopek s teplou vodou. V něm jsem se měla vykoupat. Teď si představte, že okolo byli samí mužští vězni. Nechali hned práce a koukali. Bojovala jsem mezi přirozeným studem a touhou se vykoupat. Říkala jsem si, kdo ví, za jak dlouho se budu moct zase vykoupat, a tak jsem do toho škopku vlezla.“

Ve vězení se Vlasta Černá nakazila žloutenkou. Její stav byl velmi vážný a lékař prý konstatoval, že to bude nejspíš třetí úmrtí za tentýž den. Dva dny poté pamětnici z vězení propustili a poslali do domácího léčení. Musela se ale každý den hlásit na policii. Stala se jedinou propuštěnou ze skupiny a vypráví, že ji proto obyvatelé v Horním Štěpánově podezřívali ze spolupráce s StB. Po měsíčním léčení nastoupila do továrny na šicí stroje v Boskovicích. Nemoc se jí však vrátila, a tak musela Vlasta Černá zaměstnání opustit. Na krajském kádrovém oddělení ÚV KSČ v Brně pak žádala o povolení k nástupu ke studiu. Po několika zamítnutích jí povolili absolvovat kurz laborantky v Třebíči. Bydlela na internátě, kam si pro ni 11. listopadu 1951 přišli muži z StB. Vlastu Černou opět zatkli a odvezli do věznice pro mladistvé v Tišnově. V prosinci téhož roku ji převezli do samovazby ve věznici v Uherském Hradišti, kde zůstala až do března 1952. Vzpomíná, že na rozdíl od prvního pobytu v samovazbě dostala alespoň nějakou práci, která jí krátila velmi pomalu ubíhající čas. Na krátkou dobu jí do cely přidělili nastrčenou spoluvězeňkyni. Ta se jí na něco neustále vyptávala a věděla věci, které se mohla dozvědět jen od vyšetřovatelů.

Dne 19. března 1952 měla Vlasta Černá soud. Jeho výrok zněl jeden rok vězení, s ohledem na mladistvou. Pamětnice však již většinu trestu absolvovala, a tak ji za čtrnáct dní propustili na svobodu. V soudních procesech kolem tzv. ilegální skupiny Felixe Maria Davídka ale padly mnohem přísnější tresty. Samotného F. M. Davídka odsoudili k 24 letům vězení, řeholního kněze Rudolfa Vašíčka k 18 letům vězení, Stanislava Holáně k 14 letům vězení, učitele Ignáce Bilíka k 12 letům vězení. Kromě jmenovaných před soudem stanulo ještě sedm osob s celkovým úhrnným trestem 27 let a dva měsíce.

Studium po třicítce

Vlasta Černá měla i po propuštění zdravotní potíže z prodělané žloutenky. Nemohla proto vykonávat těžší práce, ale jako bývalou trestankyni ji nikde jinde nepřijali. Vehementně proto usilovala o další studium. Opět chodila prosit na kádrové oddělení ÚV KSČ a opět ji několikrát odmítli. Nakonec dostala povolení na zdravotnický kurz ve Svitavách. Po jeho ukončení pracovala v Psychiatrické léčebně Brno-Černovice jako pomocná sestra. Dálkově si pak dodělala i maturitu. Nejprve ji ale nechtěli připustit k závěrečné zkoušce a ředitel školy jí oznámil, že si musí požádat o vymazání záznamů z trestního rejstříku. Když se tak stalo, školu bez potíží dokončila. Později dokonce vystudovala filosofickou fakultu, obor psychologie, kde dokonce získala doktorát. Nebylo to nic jednoduchého, protože v té době už měla tři děti, o něž  se musela starat. Až do penze pak pracovala jako klinický psycholog v Psychiatrické léčebně Brno-Černovice.

Konflikt s Felixem M. Davídkem

Pátera Davídka propustili z vězení až v roce 1964. Vlasta se s ním krátce vídala, zjistila ale, že se u něj v důsledku dlouholetého žaláře a vyšetřování pravděpodobně projevila paranoia. Bál se, že je neustále odposloucháván, během návštěv spolu nesměli mluvit, pouze si psali vzkazy. Bohužel se nikdy nenechal profesionálně vyšetřit, a tudíž se ani nemohl začít léčit. Krátce pracoval jako desinfektor v dětské nemocnici, ale kvůli nějakému problému ho propustili a potom už byl doma, bez důchodu. Starali se o něj různí lidé, nějaký čas fungoval jako biskup podzemní církve. Nešťastnou shodou okolností si dal do souvislosti informace ze Svobodné Evropy, kde mluvili o tom, že podle posudku je psychicky nemocný. Protože Vlasta podobné posudky psala, usoudil, že to o něm napsala ona. Poté už se nestýkali a Vlasta následně zjistila, že o ní hanlivě mluvil v článku Protokol, který potom bez konzultace s ní převzal do své studie o podzemní církvi Petr Fiala. Vlastu Černou to velmi mrzí, ale páteru Davídkovi nic nevyčítá.

Nejtěžší zkouška – smrt dcery

To, co Vlasta prožila během komunistického režimu ve vězení, si nakonec vybralo svou daň. Vazbu coby mladá snášela velmi dobře, pomáhaly jí hlavně modlitby a různé náboženské písně, které si v duchu zpívala. Neobjevily se u ní žádné psychické poruchy ani traumata. Podle svých slov zde získala sílu, aby ustála smrt manžela a vážné nemoci, které u ní propukly krátce po sametové revoluci. Manžel zemřel v roce 1989, krátce nato onemocněla Vlasta rakovinou ledviny, přežila klinickou smrt a následně jí asi po roce našli metastázy na játrech. Když se ze všeho dostala, přišla zkouška z nejtěžších – smrt dcery Heleny v roce 1991. Trpěla úzkostnou poruchou, a protože si coby matematička dělala doktorát, přestala brát léky, aby ji netlumily. Skončilo to špatně. „Když jsem jí šla na pohřeb, tak mě z toho Žlutého kopce museli vést. A říkala jsem si:´Víš, Helenko, tady jsem měla ležet já, a ne ty.´ Tak si říkám, že asi vykoupila můj život. To byly věci, které člověk prožívá hůř, než to vězení. Protože to vězení, to jsem si způsobila sama, ale tyto věci člověk dostal, aby něco přetrpěl. Já to tak beru.“

Vlastě Černé v roce 2014 udělili osvědčení účastníka třetího odboje. „Musím říct, že jsem ráda, že jsem to všechno prožila. Byla to krutá doba. Zejména když je člověk mladý a plný ideálů, a najednou se vám všechno začne bortit. Ale je to za mnou a já přeji mladým, aby si vážili toho, že mohou studovat bez nějakých potíží.“


 


 


 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Zachování vzpomínek 20 pamětníků Jihomoravského kraje

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Zachování vzpomínek 20 pamětníků Jihomoravského kraje (Linda Wolfová)