Lidmila Černá

* 1936

  • „Potom z Bystřice mám hrozné zážitky s Rusy. Tenkrát tam byly dva potoky, louka a nějaký vojáček střílel do vzduchu u jedné babičky, chtěl vajíčka. Babička se tam strašně bála. My jsme tam s bráchou šli, jako co se děje. On nám říkal, že chce ta vajíčka, asi měl něco trochu vypitého. Přijel důstojník na koni, protože oni měli v Albeři, což je vedlejší vesnice, sídlo. Přijel na koni, sebral mu ten kvér. Oni jak přišli beze zbraně do tábora, tak oni je stříleli. A ten voják to věděl. Tak on vám chytil toho koně za ocas, aby mu vrátil ten kulomet, a ten kůň ho ukopal. Před námi ho ukopal k smrti. Když jsme mluvili i s jinými lidmi, tak říkali, že si vůbec nevážili těch vojáků, těch kluků, co prošli tou frontou. Oni řekli: 'Nas mnógo.' A bylo to vyřešené. Vůbec si nevážili lidí. Tak to mám takovou hroznou zkušenost z Bystřice v tom pětačtyřicátém.“

  • „A to bylo taky hrozné, jak na Zlíchově byli Němci v těch vilách. A to bylo kruté, to už mi bylo devět let. Nechali je kopat hrob. Copak o to, že je nechali kopat, aby je tam potom postříleli, naši ty Němce. Ale byl tam starý pán a oni vám mu ten hákový kříž napínáčky připíchli na záda. A to už bylo moc. To je tak strašně kruté, to se právě nemělo dít, takhle je ještě týrat. Na to si pamatuji. Já jsem se tam tenkrát rozbrečela a mamička říkala: 'Pojď odtud pryč, nebo se ještě dostaneme do maléru.' Tam byli takoví lidi, kteří byli celou válkou zalezlí ve sklepě a báli se, a když bylo po válce, tak vyrukovali a takhle se mstili. S mámou a bráchou jsme se na to chodili dívat. Mamička chtěla, abychom to viděli na vlastní oči, jak to všechno je. Neseděli jsme doma a nečetla nám pohádky. Proto si to pamatuju, tyhle chvíle.“

  • „To byly hlídky, tam jste mohl pár metrů za chalupu a dál už jste nemohl, protože vás hned chytli a odvezli na stanici. K nám jezdili na chalupu – tam je krásná příroda všude – jezdili k nám nějací doktorovi Kuthanovi, on byl očař a jeho manželka zubařka. To byli evangelíci ze sboru, mamička je tam vždycky na léto vzala, všichni jsme si tykali, já jsem se s nimi znala z mládeže. Oni šli jednou do lesa na houby, přešli asi trochu dál. Bafnul je nějaký voják, přivedl je k nám, že půjdou na stanici. Mamička povídala: 'Prosím vás, jak se jmenujete?' A on povídá: 'Já se jmenuju Masaryk.' A ona povídá: 'Takové krásné jméno a takhle se chováte?' A představte si, že on je na tu stanici neodvedl. Masaryk se jmenoval, ten voják. No kasárna byla přímo v Bystřici a ještě v těch lesích, ale teď si nevzpomenu, jak se to tam jmenuje, na Hůrkách, všude. Tam bylo vojska plno.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 19.02.2020

    (audio)
    délka: 01:37:45
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Mamička chtěla, abychom to viděli na vlastní oči

Lidmila Černá, rozená Skuhrová, se narodila 22. února 1936 v Praze. Otec František Skuhra působil v osobní stráži prezidentů Masaryka, Beneše a Háchy. Za druhé světové války pamětnice podle svých slov nastoupila do školy při ruském gymnáziu v Praze na Pankráci. Jako devítiletá se na konci války stala svědkem bombardování Prahy, osvobození Hlubočep vlasovci nebo krutostí páchaných na německém obyvatelstvu. V Nové Bystřici, kam celý život jezdí za částí rodiny, její otec František Skurka převáděl po únoru komunistickému režimu nepohodlné osoby přes hranice. V blízkosti jižní hranice zažívala také omezení typická pro pohraniční pásmo. Studovala střední grafickou školu, maturovala v roce 1954. Pracovala v tiskárně Svoboda. V roce 1968 se stala členkou Klubu angažovaných nestraníků (KAN), v roce 1988 se zúčastnila povolené demonstrace na Škroupově náměstí v Praze a v listopadu 1989 listopadových demonstrací. V roce 2020, v době pořízení rozhovoru, byla v důchodu a žila střídavě v Praze a Nové Bystřici.