Jan Čermák

„No a pak jsem šel na ten Bytíz. A tam jsem těch 16 nebo 17 měsíců dělal leccos, ale bylo to všechno na uranu. I když jsem nekutal celou tu dobu, taky jsem kutal, ale i když jsem nekutal, tak celý to prostředí je radioaktivní. Tenkrát se jednak o tom tolik nevědělo, jak je to příšerně nebezpečný, to se obecně nevědělo, a za druhý, co se vědělo, tak na to se kašlalo. A to, i když šlo o civilní zaměstnance, to prostě bylo hrozný… To bylo prostě hrozný hazardování s lidským… i na úrovni tehdejších znalostí. Protože ten tábor, to byl vlastně ubytovací prostor, a pak byl ještě širší, oplocený. Tadyten vnitřní ubytovací prostor byl taky oplocený, osvětlený a tak v noci… A pak bylo ještě vnější oplocení a tam byl ten závod, ten bytízskej závod, ta upravovna. Nejen upravovna, ale doly, ředitelství, prostě všechno možný. A z toho vnitřního prostoru se chodilo podle seznamu, vyvolávali na práci do toho vnějšího, kde už byl víceméně volnej pohyb, ale samozřejmě ne za plot, ale už to bylo smíchaný s civilníma zaměstnancema a tak. A tam se fáralo normálním způsobem. Byla tam třeba taková nějaká úpravna, zdaleka to tam nebylo takový jako na některých jiných dolech, jako ta Věž smrti, ale i tady bylo toho radioaktivního prachu hodně a třeba se tady proplachovala hrubá, ten aktivní materiál, jak se tomu říkalo – aktiv. To bylo silně radioaktivní, z toho se pak ještě vytěžovalo a to tekla radioaktivní voda a usazovala se v takový bažině na takový loučce kousek vedle. Tomu se říkalo kalové pole. A tohle kalové pole bylo celé radioaktivní a to se snad po usazení dále zpracovávalo. Tak si umíte představit, jak to bylo, ale nejen pro nás, ale pro celý okolí. A to bylo blbý… Ale byli jsme mladý, řada z nás, a tak jsme to přežívali a taky jsme leccos podceňovali…“

„Prostě v padesátým roce, to jsme ještě byli v Dejvicích, otec byl v důchodu už. Páč on byl v důchodu od 48. roku. A v padesátým roce někdy takhle v říjnu v listopadu, nevím přesně, prostě v deset hodin večer zazvonili u nás v tom dejvickém bytě a ptali se po otci. Jenže on nebyl doma, protože si shodou okolností tejden předtím zlomil nohu. Takže byl ve vojenské nemocnici, na což měl tenkrát jako vojenský důchodce právo, a taky ta vojenská nemocnice byla lepší. Dost se tomu podivili, protože to nevěděli a provedli prohlídku bytu a nevěděli, co vlastně hledali. Oni hledali cokoli, čeho by se chytili, to bylo zcela zřejmé. Říkali, že hledají zbraně, valuty a listinnej materiál. (A kolik jich bylo?) Byli čtyři. (A jak byli oblečený, byli opravdu v těch koženejch kabátech? ) Ne, ne, byli v civilu. Vypadalo to spíš na nějaký dělnický kádry. No a ten byt byl velkej, takže si užili hoši… Tam bylo 11 místností, ne 11 pokojů, ale 11 místností, a to nepočítám koupelnu a záchod. (Všechno teda prošacovali a prohledali…) Trvalo to do rána, někdy do čtyř hodin. A nenašli nic, sice odnesli nějaký listiny, ale podle mého názoru zcela nezávadný. To nebyly žádný protistátní ani nic, co by mělo charakter špionážní nebo tajný nebo takovýho něco. Takže se chytali kdečeho jinýho, ale nenašli nic. Akorát tam byla krabice s léky. Zase shodou okolností nějaká známá mámy, magistra, která teda ještě měla lékárnu, majitelka teda ještě v té době, ta si to k naší mámě dala, protože byly známé, spolužačky nebo co. Říkala: ‚Prosím tě, já jedu na dovolenou, tyhlety léky bych si k tobě ráda uložila, protože já tam mám takovýho zlodějskýho magistra dosazenýho a ten by to určitě rozkladl.‘ No, tak oni se strašně rozčilovali a odnesli si tuhle krabici s těma lékama a mysleli si možná, že z toho jako něco udělají, jako bejvaly ty zadržený nebo schovaný zásoby léků. Nic se jim z toho nepodařilo vykonstruovat, teda ani se o to možná nepokoušeli. Ale protože ho na něco museli.... To byla tenkrát takovej pogrom. Otec ne, otec už v tý době nebyl zdravej. (Takže on se už v tý době ani nestýkal s nějakýma důstojníkama?) Ale no stýkal, když je potkal nebo takhle, ale nemělo to žádnej konspirativní charakter. (Takže nic nechystal...) Ne, nebyl od nějakých ostatních, nebyl zapojenej do ničeho, jenže to byl pogrom a bylo potřeba s těma lidma zamést!“

„A jednou mě otrávili takovým způsobem, že jsem řekl, že už víc nedělám. Což znamenalo korekci samo o sobě. Vyfáral jsem ven a deset dní korekce, což znamená jídlo každej třetí den. Takzvaná normální strava. Normální znamenalo jednička kategorie - o tom vám něco řeknu ještě - a to bylo každej třetí den. Ty dva dni mezitím byly jen tekutiny, voda nebo takový to ‚ministerstvo vnitra kafe‘, to znamená nějaký ty žaludy, a asi tak 15 dkg chleba. To bylo každej den. A ten třetí den byla tzv. normální strava, teplá údajně, jenomže ono to vypadalo takhle: Tam byly tři kategorie stravování. Trojka, to byla nejlepší kategorie, ta byla pro těžce pracující, kteří pracovali dole a plnili aspoň sto procent. Tu trojku bylo možno získat i při práci na povrchu, ale to už muselo být na sto dvacet procent plnění. Pak byla dvojka, když někdo dělal na povrchu a plnil jenom třeba na těch sto procent. A to bylo totéž, jenom míň. Ta trojka byla asi jako hodně mizerná závodní jídelna. Na povrchu to znamená nějaký ty brambory a nějaká ta v podstatě šlichta, ale jak říkám, dalo by se to tou vydatností… Ale to byla ta nejlepší kategorie, kterou neměl každej… Pak byla dvojka, to bylo totéž, ale bylo toho míň. A pak byla jednička a to už nebylo skoro nic. To bylo třeba čtvrt litru mlíka a brambora jedna nebo něco takovýho… Nebo nějaký takový věci… Takže v korekci byla každej ten třetí den tahleta jednička. To se pokládalo za normální stravu… Ono to nebylo celodenní jídlo. Ráno u všech těch kategorií nebylo nic, to byl suchej chleba, kterej byl na cimrách a v tehdejší době ho bylo poměrně dost, a ňáký kafe, takový černý a tak… A v poledne byla ta dvojka nebo trojka a večer pak bylo ještě něco jinýho, třeba ta dvojka nebo trojka a nebo i něco jinýho. A největší psina na tom byla, že jste si tu korekci musel ještě zaplatit, protože se nepracovalo a byl to vlastně hotel s obsluhou, bez jídla ovšem… A muselo se to zaplatit v plné ceně… Tenkrát to bylo - to si ještě pamatuju - to bylo 30 korun denně.“

„No nic, válku jsme nějak přežili a 5. května otec oblékl uniformu a odešel pěšky z našeho dejvickýho bytu. Tenkrát se na velitelství dostal Bartoš, to bylo to pražský velitelství. No a tam byl zástupce generála Kutlvašr, přímo teda první zástupce. (Takže on se přímo dostal do jednání s tou Českou národní radou?) To spíš, mám dojem, že méně, protože ten styčnej politickej vyjednávač byl Kutlvašr, čili ty vojenský operace byly na otci. Akorát ho vždycky někam vyslali. Poslali ho vyjednávat s - jak se jmenoval ten velitel SS? - Piechler! To jsem neslyšel od něho, to jsem někde četl. A taky ho poslali vyjednávat s Frankem, to bylo někdy osmýho, ne sedmýho. Byly tady nějaký náznaky, že to možná Frank chtěl nějakým způsobem už zabalit za předpokladu, že ten přechod bude civilizovanej. Že tady na něj nevtrhnou davy nějakých rozzuřených..., jak to bejvá. Tak to vypadalo, že by se třeba na něčem dohodli. Potom to bylo všechno pokládáno za pokusy o kolaboraci, ale nebyla to pravda. Tady šlo o to: Z naší strany byly podmínky bezpodmínečné kapitulace, pouze s určitejma zárukama, že nedojde k nějakému lynčování a takovým věcem. Takže to vypadalo, že mohl zajmout Franka. On by se nenechal od nějakýho revolučního gardisty zajmout jen tak. Nakonec to nedopadlo, protože Frank nepřistoupil vůbec na žádný podmínky, takže teda nic. Ale fakt je, že do toho Černínskýho paláce šel celou cestu pěšky přes bojující Prahu a vždycky mu pootevřeli, protože blbě chodil, kus nějaký barikády, to před ním šel nějakej oficír s bílým hadrem. No, a nedopadlo to, no…Takže to muselo být až do hořkého konce.“