Anna Cásková

* 1922

  • „Manželovi rodiče na zahradě vykopali dohromady se sousedy velikou díru. A tu jsme měli jako kryt. Byla asi čtyři metry dlouhá a dva metry vysoká. Pokryli ji prkny a na to naházeli trsy trávy, aby nebyla vidět. A tam jsme se schovali, asi tři noci jsme tam byli. To byly ty poslední válečné dny. Manželovi rodiče měli hospodářství. Pro případ, kdybychom museli utíkat, rychle zabili jedno ze dvou prasat. Tchynin bratr byl řezník, tak ho zabil. Tu zabijačku tam dělali pod hrozbou bomb. Jeden šrapnel spadl sousedovi do hnojiště, tak to všecko se rozletělo, ale jinak tam nerozbili nic. Narychlo to vařili, vařili polévku. Ona se prý musí zabijačková polévka míchat. Pak jsme museli do krytu, protože na Předině se už bojovalo. To byl kopec vzdálený asi pět kilometrů. Byla tam vysílačka, tak tam se bojovalo, tudíž jsme museli do krytu. A protože se polévka nemíchala a koncem května už bylo teplo, tak potom zkysla. A to byla škoda, protože zabijačková polévka bývala výborná.“

  • „To už jsem byla těhotná asi šest měsíců a byli jsme s manželem na dovolené v létě na týden. Jeho bratr byl sládkem v Dymokurech. To víte, za války se moc nikam nemohlo jezdit. Měl tam byt, takže jsme mohli u něho bydlet. Tak jsme na týden změnili prostředí. V den, když jsme jeli domů do Prostějova, to bylo tady v Čechách, u Poděbrad byl v pivovaře sládkem, tak někde byl nálet na železnici a my jsme to museli objíždět přes Hradec Králové do Olomouce. Z Poděbrad. Bála jsem se. Jeli jsme celou noc a ráno jsme se vrátili domů a těšili jsme se, zvláště já, jak jsem byla těhotná, že se vyspíme. Přijeli jsme k mamince, to jsme bydleli u maminky, nasnídali se a lehli jsme si. A začaly houkat sirény. Maminka ten den jela pro nějaké potraviny na venkov, takže ve městě nebyla, ale měla u sebe ještě svoji maminku, tak s tou jsme byli. A jak začaly houkat sirény, tak jsme šli do sklepa se posadit. To bylo v Prostějově a hodili tam několik bomb. Spadly za hřbitov. Oni chtěli bombardovat letiště, to je za hřbitovem, ale netrefili se, bomby spadly do polí. Takže tento nálet si pamatuju. Já jsem tam s mojí babičkou seděla, ona na židli a já vedle na stoličce a hlavu jsem dala do klína, celá vystrašená. Manžel byl zvědavý, šel se dívat, co se děje venku. Pak přiletěl, že to bouchlo někde blízko. My jsme bydleli poměrně blízko, vzdušnou čarou to nebylo od toho letiště daleko. Takže se to otřáslo, ale nic ve městě nerozbili.“

  • „Maminka chodila do práce a my jsme chodily se sestrou do školy. Potrava se sháněla na venkově. To mně připomíná film, jak paní Růžičková takhle jezdila na černý nákup na venkov. Tak maminka taky jednou jela a někde zabíjeli u nějakého sedláka, a tak jí výměnou za nějaký textilie prodali sádlo, hřbetní sádlo z vepře a tak. Protože ve vlaku prohlíželi, tak si ho na motala kolem těla. A ono mrzlo, bylo to v zimě, tak to pak odstonala. Tak přesně jako paní Růžičková v tom filmu. Jak se jmenoval ten film? Vlak naděje nebo tak nějak?“ – „Vlak dětství a naděje.“ – „Tak přesně tak. Maminka taky vozila, jak oni to vzali podle skutečnosti, jak to bylo. A bylo to tak doopravdy, to nebyl žádný vtip, že by chtěli udělat legraci ve filmu. Taková byla skutečnost, že takhle maminka taky vozila sádlo namotané na těle. No, přežili jsme válku.“

  • „Přišli jsme do školy. Třídní profesor nám oznámil, že budeme mít svatý týden a že nám začnou maturity. Já už jsem měla po maturitě, to [atentát na Heydricha] už nám profesoři oznámili, ještě když jsme byli ve škole, protože taky jsme chodili poslouchat, jak maturují ti druzí. Oznámili nám, že bylo vyslovené stanné právo a abychom se venku nesdružovali, víc jak dvě osoby nesmí být pohromadě, jinak je to srocování a takové skupiny se budou střílet.“ – „A došlo k tomu?“ – „Ne, my jsme byli celkem ukáznění. A taky jsme měli strach, takže jsme profesory poslouchali. Báli jsme se o vlastní život, nechtěli jsme riskovat.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Karlovy Vary, 01.09.2022

    (audio)
    délka: 01:10:37
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Karlovarský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Maturovala jsem po atentátu na Heydricha. Hrozba zastřelení byla všude

Svatební fotografie manželů Cáskových, Prostějov, 1943
Svatební fotografie manželů Cáskových, Prostějov, 1943
zdroj: archiv pamětnice

Anna Cásková, rozená Janišová, se narodila 8. září 1922 v Kojetíně na Hané. Vystudovala vyškovské gymnázium, maturovala v době heydrichiády, kdy bylo vyhlášeno stanné právo a pod hrozbou zastřelení i zákaz shromažďování. Ve svých 21 letech se provdala za Františka Cáska, se kterým měla dvě dcery. Za druhé světové války zažila nálet spojenců na prostějovské letiště a také největší tankovou bitvu na sklonku války u Klenovic. Po osvobození se stala svědkyní divokého i organizovaného odsunu německého obyvatelstva z pohraničí. S rodinou se několik měsíců po konci války odstěhovala do Staré Role na Karlovarsku, kde František Cásek získal byt i práci v místní porcelánce. Jelikož odmítl podepsat přihlášku do komunistické strany, odešel ze zaměstnání a začal pracovat jako dřevorubec. Kvůli nejistému manželovu zaměstnání a měnové reformě nastoupila pamětnice v roce 1953 do práce. Nejprve pracovala ve velkoobchodě, pak v porcelánce v Nové Roli. V době natáčení v roce 2022 žila v Karlových Varech.